ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2098.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2098/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) Ing. Č. B., b) H. L., zastoupených JUDr. Ivo Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, náměstí T.G.Masaryka 11, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 14.958.000 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 129/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2010, č. j. 35 Co 464/2009 - 68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 4. 2009, č. j. 12 C 129/2008 - 36, v odstavci I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 18.000 Kč s příslušenstvím a v odstavci II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) částku 18.000 Kč s příslušenstvím. Současně v odstavci III. zamítl žalobu v části, v níž se každý ze žalobců domáhal zaplacení další částky 14.940.000 Kč s příslušenstvím a v odstavci IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.1.2010, č. j. 35 Co 464/2009 - 68 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se po opakovaných úpravách žalob, jež byly spojeny ke společnému projednání, domáhají vůči žalovanému Zemědělskému družstvu Bohuslavice v likvidaci přisouzení finanční náhrady za snížení hodnoty zemědělských staveb, které jim byly vydány v rámci restitucí, jakož i náhrady za zničené porosty a strojní vybavení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně podal podrobný přehled všech úkonů soudu i účastníků řízení majících významný vliv na délku tohoto řízení včetně údajů o datu jejich realizace, a to od zahájení řízení dne 31.8.1993, kdy byly Okresnímu soudu v Prostějově doručeny první žaloby spojené ke společnému projednání v rámci jednoho řízení, do dne 16.2.2006, kdy byl usnesením Krajského soudu v Brně vydaném pod č.j. 46 K 1/2006-119 prohlášen konkurz na majetek žalovaného, v důsledku čehož bylo předmětné dosud nepravomocně skončené řízení ze zákona přerušeno. Dovodil, že v předmětném řízení, trvajícím do okamžiku prohlášení konkurzu na majetek žalované celkem třináct let, došlo ke vzniku průtahů zapříčených absencí včasných procesních úkonů či rozhodnutí soudu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 věty prvé a §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení čítající ode dne jeho zahájení do okamžiku jeho přerušení pro konkurz prohlášený na majetek žalované bezmála třináct let, nejenže neodpovídá skutkové a právní náročnosti projednávané věci, nýbrž je současně negativně ovlivněna i postupem soudu vyvíjeným v této věci. Zaujal názor, že je třeba proto poskytnout poškozeným žalobcům zadostiučinění za to, že byli vystaveni nepříznivým dopadům, a to ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dodal, že nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka morální újmu, uplatňuje se zde vyvratitelná domněnka její existence. Odvolací soud považoval za správný též názor soudu prvního stupně, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu s tím, že tzv. základní částka vychází z celkové délky příslušného řízení a nikoli pouze z délky průtahů, ke kterým v tomto řízení došlo. Zaujal názor, že soudem prvního stupně provedené úpravy základní částky korespondují se závažností zjištění, která ve vztahu k otázkám týkajícím se složitosti řízení, jednání žalobců a jejich přispění ke vzniku průtahů v řízení, postupu soudu či významu předmětu řízení pro žalobce učinil. Soud prvního stupně též správně zohlednil skutečnost, že posuzované řízení bylo po celou dobu provázeno značnou procesní aktivitou žalobců, v souvislosti s čímž byla věc, byť nemeritorně, opakovaně řešena odvolacím soudem a jednou též soudem dovolacím. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že za odpovídající částku výše přiměřeného zadostiučinění příslušející každému ze žalobců v dané věci je třeba považovat 60.000 Kč. Pokud žalovaný již z této částky každému ze žalobců vyplatil částku 42.000 Kč, zbývá tedy doplatit rozdíl odpovídající částce 18.000 Kč. Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.1.2006, sp.zn. 25 Cdo 818/2005 a téhož soudu ze dne 26.9.2007, sp.zn. 25 Cdo 2973/2005 s tím, že tvrzení žalobců o údajném chystaném investování částky představuje pouhý předpoklad či dokonce zpětně dovozovaný záměr a nelze v něm spatřovat skutečný následek způsobený zásahem škodné události do očekávaného průběhu jejich činnosti za obvyklých okolností. Dále poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.4.1985, sp.zn. 4 Cz 110/84, ze dne 3.4.2005, sp.zn. 25 Cdo 1863/2004 a ze dne 16.8.2006, sp.zn. 25 Cdo 3029/2005. V souvislosti s tím vyslovil závěr, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, pokud poškozený nemůže dosáhnout byť částečného uspokojení svého nároku vůči jinému subjektu. Uzavřel, že pokud Zemědělské družstvo Bohuslavice - v likvidaci, proti kterému směřuje žaloba, existuje, přičemž na jeho majetek byl prohlášen konkurz, který dosud trvá, není dána žádná konkrétní skutečnost svědčící o tom, že se žalobci nemohou domoci uspokojení svého nároku vůči tomuto subjektu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovali ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdili, že jejich žalobní nároky směřovaly jednak k odškodnění nemateriální újmy spočívající v přiměřeném zadostiučinění a dále v odškodnění ušlého zisku. V souvislosti s odškodněním ušlého zisku namítali, že soudy obou stupňů neshromáždily dostatečné podklady pro spravedlivé rozhodnutí. V dovolání poukazovali na skutečnost, že v dané věci nelze přisvědčit závěrům stávající judikatury s tím, že Zemědělské družstvo Bohuslavice - v likvidaci stále ještě existuje, ovšem je úpadcem, je proti němu vedeno konkursní řízení a podle aktuální zprávy je toto řízení v konečné fázi po podání závěrečné zprávy. Vytýkali odvolacímu soudu, že nezjišťoval, co bylo předmětem konkursního řízení, jaký lze očekávat výsledek a zejména zda v něm může být uspokojena jejich pohledávka. Dále namítali, že soud zásadním způsobem vybočil při hodnocení důkazů, když nepřiléhavě odkázal na judikaturu, která na věc nedopadá. Podle dovolatelů v judikatuře není jednoznačně řešeno, zda právní subjekt, na který judikatura odkazuje, by měl ještě před nárokem uplatněným vůči státu oprávněného uspokojit, je vůbec způsobilý být účastníkem řízení nositelem povinnosti, která by pak byla reálně vymahatelná. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Odvolacím soudem řešenou právní otázkou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky (z titulu bezdůvodného obohacení) vůči tomu, kdo tento prospěch získal a je povinen mu ho vydat (srov. např. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31, pod C 3031; usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004; usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005; nebo usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3782/2008). Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi účastníky právního vztahu existují určitá práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vznikne teprve tehdy, jestliže v právním vztahu účastníků není možno dosáhnout plnění. Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného vyplývající z bezdůvodného obohacení nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda), spočívající ve ztrátě majetku (k tomu mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004; nebo usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Sama okolnost, že osoba, která se bezdůvodně obohatila, neplní vůči tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získala, svoji povinnost vydat mu bezdůvodné obohacení s odůvodněním, že nemá žádné prostředky ani majetek, neznamená vznik škody podle zák. č. 82/1998 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004).
Ani z dalších námitek dovolatelů týkajících se správnosti rozhodnutí v části, v jaké bylo rozhodnuto o ušlém zisku, nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (k těmto závěrům srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4027, CD 4/2007). Závěry odvolacího soudu tedy i v tomto ohledu odpovídají ustálenému výkladu příslušných hmotněprávních ustanovení v judikatuře Nejvyššího soudu, a ani v tomto rozsahu tak rozhodnutí odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam.
Dovolatelé v dovolání brojí proti skutkovým okolnostem a hodnocení důkazů, které však dovoláním dle ustanovení 237 odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, jak je tomu v dané věci, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2006, strana 1268).
Pokud jde o dovolání žalobců do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud na závěr odůvodnění usnesení shrnuje, že žalobci nenaplnili předpoklady pro přiznání náhrady škody, způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu (soudu), které jsou upraveny v citovaných ustanoveních zákona č. 82/1998 Sb.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobců odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci neměli se svým dovoláním úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu