ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2267.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2267/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Ing. B. M. , zastoupené Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Můstku 383/1, proti žalovaným: 1) R. K. , 2) J. Š. , zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, 3) O. B. , zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem se sídlem v Praze 6, Výhledské náměstí 1016/2, 4) V. D. , 5) B. T. , zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem se sídlem v Praze 6, Výhledské náměstí 1016/2, 6) Mgr. J. Š., Ph.D., zastoupenému Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem v Bořetíně 73, o přechodu vlastnického práva k nemovitostem , v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 1726/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č. j. 24 Co 286/2015-448, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. dubna 2015, č. j. 3 C 1726/92-374, v nákladových výrocích pod body IV a VI (ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3/, 5/ a 6/), „jinak“ (tj. ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala přechodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. 210/2, 210/3, 210/4 a 210/5 v kat. území Ú., jakož i v dalších závislých nákladových výrocích) rozsudek potvrdil (výrokem II rozsudku) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III – VI).
Předmětem řízení je nárok oprávněné osoby na přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), kdy odvolací soud – na podkladě učiněných zjištění a jejich právního posouzení – uzavírá, že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni (nejsou nositeli hmotněprávní povinnosti, o kterou v řízení jde).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž – co do vymezení přípustnosti dovolání – ocitovala ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), dodávajíc, že „tuto (relevantní) právní otázku spatřuje v tom, že daná žaloba splňuje podmínky zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, že soudy obou stupňů pouze jednostranně zhodnotili meritum věci tak, že při svém hodnocení důkazů vycházely zásadně ze skutkového stavu ke dni vydání rozsudku, nikoliv však ke dni rozhodné doby, tj. k 24. 6. 1991“. Přitom žalobkyně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení (s jehož výsledky spokojena není), jako dovolací důvod žalobkyně ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek (ve smyslu jí formulovaného návrhu) změnil, případně aby rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Obligatorní náležitostí dovolání – jak plyne z právě citovaného ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. – je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání (čl. II) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatelka doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.). Protože tak dovolatelka neučinila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, §243f odst. 2 o. s. ř.).
K další argumentaci žalobkyně uplatněné v dovolání sluší se – nad rámec řečeného – uvést snad tolik, že řešení otázek hmotného práva, na nichž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a dovolání by tak či onak nebylo podle §237 o. s. ř. přípustné).
Nositelem povinnosti (jde-li o přechod vlastnického práva na oprávněnou osobou podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě) je fyzická osoba, jež od státu nebo jiné právnické osoby nabyla nemovitost, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případě, kdy nemovitost nabyla buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele; pasivně legitimovány jsou dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5233/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2345/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1352/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1040/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 656/2009).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jež nelze podrobit dovolacímu přezkumu) vyplývá, že žalovaní 2), 3), 5) a 6) nejsou původními přídělci předmětných nemovitostí (pozemků) a nejsou ani osobami blízkými původním přídělcům, kteří pozemky nabyli od státu, přičemž v případě žalovaných ad 1) a 4) – měli-li tito účastníci nabýt pozemky dědickou sukcesí – je pak závěr odvolacího soudu udržitelný i s ohledem na zjištění, že předchůdci těchto účastníků pozemky nabyli při úhradě přídělové ceny odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
K případné kritice těchto závěrů odvolacího soudu nelze než zopakovat, že jde o závěry skutkové a že není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k akcesorickým výrokům o nákladech řízení (napadá-li dovolatelka rozsudek v celém rozsahu) pak dovolání jakoukoliv argumentaci postrádá, takže ani ohledně těchto výroků rovněž neotevírá žádnou otázku (procesního či hmotného) práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto dalším výrokům rozsudku (srov. též ust. §242 odst. 3 věty první o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace).
I proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání i v tomto rozsahu odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto již pro jeho vady a kdy i případné náklady, jež mohly vzniknout toliko druhé žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, v němž převážně shrnula dosavadní výsledky řízení, nelze považovat v tomto konkrétním případě za účelně vynaložený náklad k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu