ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.240.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 240/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců: a) Ing. J. Z. , a b) prof. RNDr. J. H. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, za účasti: 1) statutárního města Brno , IČ: 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, 2) Správy nemovitostí města Brna, státního podniku v likvidaci , IČ: 46963383, se sídlem v Brně, Masarykova 37, a 3) České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 185/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2012, č.j. 18 Co 11/2012-142, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. června 2011, č.j. 36 C 185/2006-108, Městský soud v Brně určil, že žalobci nejsou vlastníky (podílovými spoluvlastníky – každý s podílem o velikosti 1/3) ve výroku označených pozemků v kat. území Ž.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. července 2012, č.j. 18 Co 11/2012-142, rozsudek okresního soudu „změnil jen tak, že žaloba na znovuprojednání věci, o níž rozhodlo Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Brno rozhodnutím ze dne 19. dubna 2006, č.j. 874/92, 2374/92/11-RNP, se zamítá“.
Soudy nižších stupňů věc projednávaly v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vycházeje ze zjištění, že o nároku žalobců na určení vlastnictví oprávněné osoby bylo negativně rozhodnuto označeným rozhodnutím pozemkového úřadu (opřeným o ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Při novém projednání věci dospěly soudy obou stupňů ke shodnému závěru, totiž že předmětné pozemky jsou pozemky zastavěnými ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které oprávněným osobám nelze vydat. Přitom vzaly za prokázané, že již v 80. letech minulého století byl na předmětných pozemcích v katastrálním území Ž. realizován stavební projekt nazvaný „Velká oprava Bubeníčkova I, II a III“. Při něm byla část pozemků zastavěna čtyřproudou rychlostní komunikací č. I/42 (silnicí I. třídy ve vlastnictví státu). Na částech pozemků touto stavbou přímo nezastavěných nachází se silniční vegetace, chodníky či zeleň tvořící se silniční stavbou jediný funkční celek. Odvolací soud přihlédl též k výměře těchto bezprostředně nezastavěných pozemků, jíž shledal v přiměřeném poměru k plošné výměře postaveného areálu. Vzal za prokázané, že stavba byla realizována před účinností zákona o půdě (24. 6. 1991) a že brání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku. Přitom odkázal též na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněných osob proto i odvolací soud shledal správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připouštějí, že část předmětných pozemků je zastavěna stavbou pozemní komunikace. Zpochybňují však závěr odvolacího soudu, že ostatní části pozemků, na nichž se nachází zeleň či chodníky přiléhající k pozemní komunikaci, s touto stavbou tvoří funkční celek. Odvolacímu soudu vytýkají, že pro posouzení funkčního spojení vyzdvihl toliko jediné hledisko, totiž poměr výměry volných částí pozemků k pozemkům přímo zastavěným, aniž se zabýval ostatními kritérii, jež příkladmo stanoví i judikatura, např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006. Žalobci namítají, že zastavěna je cca jedna čtvrtina celkové výměry všech pozemků. Na závěr, že části pozemků, přes které pozemní komunikace neprochází, s ostatními pozemky funkční celek netvoří, usuzují i z tohoto, že jejich vlastníky jsou rozdílné osoby, totiž stát (jde-li o silnici I. třídy), resp. obec (přilehlé travnaté plochy, chodníky). Navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci pokládají rozsudek odvolacího soudu za správný, jeho závěry korespondující ustálené judikatuře a proto navrhli odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu vydaný před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., který se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Posuzováno z obsahového hlediska (přes odlišnou formulaci výroku soudy obou stupňů) je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím, neboť odvolací soud dochází k závěru o správnosti rozsudku soudu prvního stupně (taktéž uzavíraje, že rozhodnutí správního orgánu, jímž nebylo vyhověno návrhu žalobců na určení vlastnictví podle §9 odst. 4 zákona o půdě, je správné – viz §250i o. s. ř.).
Při obsahově totožném posouzení práv a povinností účastníků může být proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné toliko za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované. Proto nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání proti němu přípustné není.
Výkladem a aplikací dotčeného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí; od této judikatury se rozhodnutí odvolacího nijak neodchyluje.
Podle konstantní judikatury (srov. již rozhodnutí publikovaná pod č. 70/1994 a 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) „zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou, jež je tu stavbou hlavní, která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku. Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) je rozhodující zejména to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému využití pozemku“.
Ustálená rozhodovací praxe připouští, že překážkou pro vydání pozemků může být též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, nebo rozsudek ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010 – všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). V této souvislosti judikatura Nejvyššího soudu konstantně odkazuje i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, jež – při šetření práv restituentů a prioritě restituce obnovením vlastnictví – připouští názor o nedělitelnosti areálů tvořících jeden funkční celek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, č. 89). Shodný názor zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, s. 186).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, na který dovolatelé poukazují. Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud formuloval některá interpretační kritéria, podstatná pro posouzení překážky vydání pozemku oprávněným osobám podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Jimi jsou – a to nikoliv kumulativně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011) – jednak funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim , jemuž pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem a konečně zda je výměra pozemků , jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemků v areálu.
Námitka dovolatelů, že se odvolací soud zaměřil na kritérium jediné, týkající se výměry předmětných pozemků, není korektní. Rozhodnutí o věci zde předcházelo rozsáhlé dokazování, jehož výsledky staly se podkladem již pro posouzení otázky funkčního spojení nezastavěných částí pozemkových parcel se stavbami. (Uvedený závěr je závěrem skutkovým, jenž v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., k dovolacímu přezkumu otevřen není. Jde přitom o závěr, jenž není zjištěným skutkovým okolnostem nijak nepřiměřený). Ze shora citovaného rozsudku dovolacího soudu současně vyplývá, že i výměru nezastavěných pozemků (jejich částí) je třeba poměřovat celkovou výměrou pozemků tvořících ucelený funkční celek, nikoliv tedy výměrou toliko té části pozemků, dotčené v daném případě stavbou označené pozemní komunikace. Využitelnost nárokovaných pozemků k účelům uvedeným v §11 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zemědělské či lesní využití) pak dovolatelé ostatně ani netvrdí.
K řečenému sluší se dodat, že majetková práva oprávněných osob jsou chráněna i tím, že v případě překážek bránících obnovení vlastnického práva k původnímu pozemku vzniká těmto osobám právo na převod jiného (náhradního) pozemku za zákonem stanovených podmínek (srov. §11a zákona o půdě).
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolatelé právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemají a ostatním (oprávněným) účastníkům v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu