ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.240.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 240/2020-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce V. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 79/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2019, č. j. 14 Co 127/2019-405, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 7. 2019, č. j. 19 C 79/2018-369, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Předestřel otázku, zda z jeho strany (ve skutkových poměrech projednávané věci) byla vynaložena dostatečná aktivita potřebná k uspokojení uplatněného restitučního nároku. Měl za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Uváděl rovněž, že se odvolací soud při řešení otázky ocenění jeho restitučního nároku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu, jestliže nezohlednil okolnost, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zákon o půdě“), byly odňaté pozemky již administrativně začleněny do města XY. Z toho zároveň dovozoval, že se odvolací soud odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posouzení liknavosti žalované při uspokojování restitučních nároků žalobce. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 430/2018 a sp. zn. 28 Cdo 2857/2018 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/2012. Vytýkal rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu a zpochybňoval závěry odvolacího soudu o dostatečné nabídce vhodných pozemků žalovanou, kritizuje přitom též kvalifikaci žalovanou předestřených excelových tabulek o rozsahu a kvalitě jí organizovaných veřejných nabídek pozemků, coby veřejných listin.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při posuzování podmínek, za nichž v režimu zákona o půdě lze vyhovět žalobě na vydání konkrétního, oprávněnou osobu zvoleného, náhradního pozemku, sluší se z relevantní judikatury poukázat zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, reflektující též rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05); vyplývá z něj i to, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) je podmíněna zjištěním okolností, z nichž lze usuzovat na závěr, že postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby lze charakterizovat jako liknavý, svévolný či diskriminační.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se současně připomíná, že uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné. Uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je tedy namístě tehdy, jestliže se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv; o takový případ přitom nejde tehdy, nezajímá-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala patřičné parametry pro uspokojení jejího nároku, sledujíc kupř. cíl domoci se od počátku vydání toliko jí vybraných pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
V projednávané věci těžiště dovolací argumentace ve vztahu k uvedeným závěrům nespočívá ani tak v polemice se shora popsanými tezemi, ale v rozporování závěru, že dovolatel byl při uplatňování svého restitučního nároku dlouhodobě pasivní (v letech 1998 až 2016) a že přístup žalované ve vztahu k němu nebyl liknavý, svévolný ani diskriminující.
Z jišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) je přitom především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že dovolatel o uspokojení restitučního nároku neusiloval dostatečně aktivně a že postup žalované vůči němu není liknavým, svévolným či diskriminujícím) pak dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Vyšlo-li tudíž v posuzované věci najevo, že dovolatel byl při uplatňování svého restitučního nároku, který získal smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 5. 1998, dlouhá léta pasivní a od sdělení Pozemkového fondu ČR ze dne 5. 6. 1998 o tom, že bude ve věci vydání náhradních pozemků vyzván k dalšímu jednání, až do dne 28. 6. 2016, kdy žalovanou požádal o stanovisko, jak bylo s jeho žádostí naloženo, zůstal nečinným a žalovanou organizovaných veřejných nabídek pozemků, včetně těch, jež se nachází v jím preferované lokalitě, se neúčastnil, je zjevné, že dovolatel o uspokojení svého restitučního nároku formou zákonem předvídané účasti na veřejných nabídkách pozemků dostatečně aktivně neusiloval. Z uvedeného důvodu pak ani přístup žalované, resp. jejího právního předchůdce, jež dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně organizovala veřejné nabídky pozemků v rozsahu umožňujícím uspokojení dovolatelova restitučního nároku, ve vztahu k němu nelze kvalifikovat jako liknavý, svévolný nebo diskriminační.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že zákonné předpoklady vydání dovolatelem nárokovaného náhradního pozemku ve smyslu zákona o půdě nejsou naplněny, nijak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Klade-li dovolatel rovněž otázku ocenění odňatých pozemků, pak na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť tento své rozhodnutí nezaložil na závěru o výši ceny odňatých pozemků ve smyslu §28a zákona o půdě (jež by snad nedosahovala hodnoty požadovaného náhradního pozemku), nýbrž na konkluzích o nedostatečné aktivitě dovolatele při uplatňování restitučního nároku, zdůrazňuje, že dovolatel byl s oceněním svého restitučního nároku dlouhodobě spokojen a jeho nesprávnost počal tvrdit a zdůvodňovat jí svou neúčast na veřejných nabídkách pozemků až po předestření právního názoru na posouzení věci soudem prvního stupně při jednání konaném v probíhajícím řízení dne 12. 12. 2018. Z uvedeného důvodu se v posuzovaném případě zjevně neprosadí ani judikaturní závěry o liknavosti žalované vyvolané lpěním na nesprávném ocenění restitučního nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), jestliže v projednávané věci nevyšlo najevo, že by snad žalovaná, resp. její právní předchůdce, dlouhodobě setrvávali na nesprávném ocenění dovolatelova restitučního nároku (otázka správnosti ocenění dovolatelova restitučního nároku vyvstala až v průběhu jím iniciovaného soudního řízení o vydání konkrétního zvoleného náhradního pozemku).
Zpochybňuje-li pak dovolatel závěry odvolacího soudu o zajištění dostatečné nabídky vhodných náhradních pozemků žalovanou, resp. jejím právním předchůdcem, nesou se jeho námitky v rovině skutkové. Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů (včetně důkazů provedených obsahem žalovanou předestřených excelových tabulek prokazujících parametry jí organizovaných veřejných nabídek pozemků), k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019 či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených námitek tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Dovolatelem kritizované skutkové závěry soudu prvního stupně o množství a průběhu veřejných nabídek organizovaných žalovanou, resp. jejím právním předchůdcem Pozemkovým fondem ČR, ostatně nevyznívají nikterak nevěrohodně a odpovídají (bez ohledu na způsob hodnocení předložených dokladů jako veřejných listin) provedenému dokazování (včetně svědeckých výpovědí).
Výtky stran nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pak představují naříkané vady řízení. Ty však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné tedy přípustnost dovolání založit nemohou. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu ostatně není ani důvodnou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na vskutku vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vypořádal se ale rovněž s námitkami dovolatele a z jeho odůvodnění jsou zcela patrné důvody jeho právních závěrů (nedostatek aktivity dovolatele při uplatňování restitučního nároku a adekvátnost postupu žalované, resp. jejího právního předchůdce, při jeho uspokojování) vystavěných na základě soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu založeného na provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tudíž nelze označit za nepřezkoumatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatel je s to proti rozsudku odvolacího soudu argumentačně brojit ostatně nasvědčuje tomu, že jím poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění jeho procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly naplněny (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované, která se k dovolání nevyjádřila, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu