ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.261.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 261/2020-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně G. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 198/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. října 2019, č. j. 21 Co 220/2019-386, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.196,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslavy Ježkové, advokátky se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. června 2019, č. j. 19 C 198/2018-359, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobkyní (nabyvatelkou ) smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY., parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY v XY, jako náhradních podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále také jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva, zda byly naplněny předpoklady přímého převodu označených pozemků oprávněné osobě (žalobkyni), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž cituje zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4671/2010, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014 a sp. zn. 28 Cdo 1807/2013). Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že se při rozhodování odchýlil od primárního smyslu a účelu zákona o půdě, jímž je zmírnění následků některých majetkových křivd. Současně namítá, že toliko z délky správního řízení nelze usuzovat na liknavost a svévoli žalované (jejího předchůdce) vůči žalobkyni při uspokojování jejích nároků, jsouc přesvědčena o tom, že si řádně plní všechny povinnosti, které jí vyplývají ze zákona o půdě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) byl vysloven (a odůvodněn) závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
Tento výklad co do své podstaty nebyl dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29).
Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala patřičné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
Od shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil.
Sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce), je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně netrpí. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobkyně nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry soudy nižších stupňů založily na individuálním a komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek (tudíž nikoli jen z pohledu délky správního řízení) a v řízení zjištěných skutečností, z nichž se podává, že o žalobkyní uplatněném nároku bylo rozhodováno v rozmezí dvaceti let, a poté, kdy byla vydána rozhodnutí pravomocná, provedla žalovaná v roce 2017 jejich revizi, jež vedla k ponížení výše nároku žalobkyně a byla doprovázena pohrůžkou podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Současně soudy nižších stupňů přihlédly i k tomu, že i přes aktivní úsilí žalobkyně o uspokojení restitučního nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem – účastí v řadě veřejných nabídek, nebyl její restituční nárok do dnešního dne v plné výši uspokojen a to i v důsledku nedostatečných kvalitativních a kvantitativních parametrů veřejných nabídek náhradních pozemků, kdy právě vhodné pozemky jsou z veřejných nabídek žalovanou nezřídka vyřazovány.
Snaží-li se dovolatelka zpochybnit závěry odvolacího soudu o svém liknavém a svévolném postupu při uspokojování nároků žalobkyně poukazem na to, že restituční nárok žalobkyně byl již ze tří čtvrtin uspokojen zákonem předpokládaným postupem, je třeba odkázat na konkluze, podle nichž závěr o liknavosti či svévoli žalované (jejího předchůdce) ohledně uspokojení zbylé (dosud neuspokojené) části nároku logicky nevylučuje pak ani zjištění, že v minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu – s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, jimiž dovolací soud na pokladě soudy tehdy učiněných, zjevně odlišných skutkových zjištění aproboval závěry odvolacích soudů o absenci liknavosti, svévole či diskriminace v postupu žalované. V případě naposled citovaného rozhodnutí (sp. zn. 28 Cdo 5016/2014) současně nelze přehlédnout, že jde o rozhodnutí, jež bylo spolu s jemu předcházejícím meritorním rozhodnutím odvolacího soudu Ústavním soudem zrušeno (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16).
Případný není ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4671/2010, jímž byla řešena otázka, zda při posouzení přiměřenosti délky řízení, jakož i při stanovení případného přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. lze v případě účastníků řízení, kteří do něj vstoupili až v jeho průběhu coby univerzální právní nástupci (dědici) původního účastníka, přihlédnout i k té době řízení, po kterou v něm vystupoval jejich právní předchůdce. Jde tedy o případ zjevně odlišný od nyní projednávané věci.
Přiléhavost postrádá rovněž poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud – s respektem k principu rovnosti a z něj dovozovaného pravidla o ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně odňatého pozemku – jako ústavně nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního uspořádání obcí.
Zmiňuje-li pak dovolatelka na podporu svých tvrzení též „rozsudek NS ČR ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 28Cdo 2772/2014“, sluší se upozornit, že rozhodnutí uvedené spisové značky evidencí judikatury neprochází. Měla-li snad dovolatelka na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015 [jímž tehdy dovolací soud neakceptoval názor soudů nižších stupňů o liknavosti či svévoli žalované vybudovaný toliko na zjištění, že nárok oprávněné osoby nebyl dlouhodobě uspokojen, bez toho, že byly by zjišťovány konkrétní skutečnosti, jež by mohly vést k závěru, že ze strany žalované (jejího předchůdce) šlo ve vztahu k vypořádání nároků oprávněné osoby o libovůli (liknavost) či dokonce svévoli], nelze než znovu připomenout, že soudy v nyní projednávané věci neuzavřely, že by toliko delší doba, po kterou nárok oprávněné osoby (žalobkyně) nebyl uspokojen, bez dalšího dokládala postup žalované bránící úspěšnému uplatnění nároku žalobkyně; liknavost a svévole na straně žalované byla totiž konstatována rovněž v důsledku řady dalších v řízení prokázaných skutečností, ve svém souhrnu naplňujících shora uvedená hlediska.
Nelze-li dovolatelkou předestřené závěry Nejvyššího a Ústavního soudu považovat za právně relevantní pro nyní posuzovanou věc (vycházejí-li buď z jiných individuálních skutkových okolností, nebo jsou založena na řešení zcela odlišných právních otázek), nelze usuzovat ani na to, že by nepřihlédnutí k nim ze strany odvolacího soudu mohlo vést ke kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (či Ústavního soudu) a založit tak přípustnost dovolání, či že by snad mohlo mít za následek porušení práva žalované na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jež takto bez bližší obsahové konkretizace rovněž namítá.
Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto výroku (jež zřejmě „napadá“ pouze jako výrok akcesorický) již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 9.780 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovená paušální sazbou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.116,80 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu