ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2733.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2733/2018-668
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně A. T. , zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika - Státní pozemkový úřad , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 49/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2017, č. j. 22 Co 192/2017-620, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám Mgr. Petra Černického, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 5 469 Kč.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním výrok II. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2017, č. j. 10 C 49/2016-512, ve výroku II. potvrzen, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v k. ú. P., v k. ú. V. Ch., v k. ú. V. a k. ú. R., a „změněn“ toliko potud, že výše takto uspokojeného restitučního nároku žalobkyně odpovídá částce 77 218 Kč, a nákladové výroky III. a IV.
Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posuzování otázky důvodnosti žaloby oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), na převod konkrétních náhradních pozemků mimo režim veřejných nabídek, když nezohlednil nedostatek součinnosti oprávněné osoby, nesprávně posuzoval liknavost a svévoli dovolatelky, jakož i výši žalobčina restitučního nároku, a v rozporu s judikaturou rozhodl též o nákladech řízení. V souvislosti s řešením otázky liknavosti a svévole povinné osoby při uspokojování restitučního nároku odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013 a sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Dovolávala se rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2770/10, sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05. Při řešení otázky ocenění restitučního nároku poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011, a sp. zn. 28 Cdo 2049/2012. Odkazovala rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/2010 a sp. zn. IV. 1088/2012.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky v posuzovaném případě lze označit za přinejmenším liknavý (ba až svévolný), přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyně (opakované výzvy k dokončení restitučního řízení, neúspěšné žádosti o převod zemědělského majetku z 14. 7. 2015 a 30. 11. 2016) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků dle závěrů soudů nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restitučnínárok byl uplatněn již v roce 1992), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10), jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i ve svých závěrech o výši restitučního nároku, respektujících východisko, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn.
28 Cdo 1025/2015). Jestliže se tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly v letech 1971 až 1984 v souladu s vydanými územními rozhodnutími či směrným plánem vykupovány za účelem komplexní výstavby sídliště P., J. M. – Ch.) přiklonil k ocenění žalobkyni nevydaných pozemků jako pozemků určených k výstavbě, pak jeho závěry judikatuře dovolacího soudu neodporují.
Ve vztahu k napadeným nákladovým výrokům pak dovolatelka nevymezila žádnou konkrétní otázku procesního práva, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo a ohledně jejíhož řešení odvolacím soudem by avizovala odklon od ustálené rozhodovací praxe, případně oznamovala, že tuto otázku rozhodovací praxe řeší rozdílně nebo že jí dosud řešena nebyla nebo že by oproti řešení zvolenému ustálenou rozhodovací praxí měla být vyřešena jinak; prostřednictvím námitek dovolatelky vůči těmto výrokům tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze usuzovat. Postup odvolacího soudu, jenž o nákladech řízení rozhodoval, maje na zřeteli výsledky řízení (§142 odst. 2 o. s. ř.), ostatně odpovídá ustálené judikatuře, dle níž rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015), i právní úpravě.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou odkazované předpoklady přípustnosti dovolání v posuzované věci zjevně naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta vypočtená z tarifní hodnoty 77 218 Kč (odpovídající odvolacím soudem zjištěné výši uspokojeného restitučního nároku) za jeden úkon právní služby ve výši 4 220 Kč [srov. §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 949 Kč, celkem tedy 5 469 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu