ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2885.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2885/2018-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce M. K. , P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalované Obci Sibřina , se sídlem Sibřina 15, IČ 002 40 745, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o zaplacení částky 533.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 408/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018, č. j. 19 Co 445/2017-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.019,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ondřeje Tošnera, advokáta se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce se domáhal zaplacení částky 533.600,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím od 1. 8. 2016 do zaplacení, s odůvodněním, že dne 20. 4. 1998 uplatnil vůči Pozemkovému fondu ČR (dále jen „Fond“) požadavek na vydání pozemku parc. č. o výměře 1.967 m 2 v k. ú. S. jako náhradního pozemku podle zákona o půdě, že v roce 2001 Fond jeho nárok uznal, později však toto stanovisko změnil, že kupní smlouvou ze dne 31. 10. 2002 prodal Fond označený pozemek žalované, že kupní smlouvou ze dne 7. 6. 2006 žalobce koupil od žalované pozemek parc. č. o výměře 667 m 2 , který vznikl oddělením od původního pozemku parc. č., za což žalované uhradil částku 533.600,- Kč, že tento pozemek převedl dne 23. 5. 2016 darovací smlouvu na svoji dceru, že pravomocným rozsudkem soudu bylo určeno, že původní pozemek parc. č. je ve vlastnictví České republiky a ve správě Fondu, neboť kupní smlouva ze dne 31. 10. 2002 je z důvodu absence předchozího souhlasu zastupitelstva neplatná, a v důsledku toho je podle soudu neplatná i kupní smlouva ze dne 7. 6. 2006 uzavřená mezi účastníky, že dalším pravomocným rozsudkem soudu byla České republice - Státnímu pozemkovému fondu uložena povinnost uzavřít s žalobcem (jako postupníkem) dohodu o převodu náhradního pozemku parc. č. o výměře 1.152 m 2 , odděleného z původního pozemku parc. č. o výměře 1.967 m 2 , jelikož žalobce nesleduje spekulativní záměry, ale jeho cílem je zemědělsky hospodařit, což podle žalobce „platí beze zbytku i na oddělený pozemek parc. č., a měl tak na něj rovněž nárok jako na pozemek náhradní“; proto by mu měla být vrácena kupní cena, kterou zaplatil žalované za převod tohoto pozemku. Žalobce zaslal dne 9. 6. 2016 žalované předžalobní výzvu, v níž ji vyzval k vrácení kupní ceny ve výši 533.600,- Kč, zastupitelstvo obce však jeho nárok odmítlo.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č. j. 7 C 408/2016-40, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 39.059,- Kč „k rukám zástupce žalované“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 19 Co 445/2017-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26.039,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že je-li absolutně neplatná (§39 obč. zák.) kupní smlouva uzavřená mezi Fondem a žalovanou dne 31. 10. 2002, je neplatná i kupní smlouva ze dne 7. 6. 2006 o převodu pozemku parc. č. uzavřená mezi účastníky, neboť žalovaná se nestala jeho vlastníkem, a že důsledkem toho je vznik synallagmatického vztahu mezi účastníky (§457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“), přičemž v takovém případě se může účastník neplatné smlouvy domáhat na druhém účastníku splnění závazku jen tehdy, splnil-li již dříve svůj závazek nebo je k jeho splnění připraven (§560 obč. zák.). Tento předpoklad v dané věci splněn nebyl, neboť žalobce pozemek parc. č. převedl darovací smlouvou na svoji dceru, která je doposud zapsána jako jeho vlastnice v katastru nemovitostí. S odvolací námitkou žalobce, že jej nemůže stíhat povinnost tento pozemek žalované vrátit, neboť by bylo nelogické, aby jej vrátil žalované, ta jej vrátila Fondu a následně jej Fond na něj převedl, takže v konečném důsledku by žalobce pozemek vracel fakticky sám sobě, se odvolací soud vypořádal závěrem, podle nějž České republice - Státnímu pozemkovému úřadu nebyla pravomocným a vykonatelným rozsudkem soudu uložena povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o jeho převodu, přičemž budoucí osud vlastnického práva k tomuto pozemku nelze jakkoliv předjímat; není ani relevantní, zda a jakým způsobem splnily vzájemné závazky ze synallagmatického vztahu Česká republika a žalovaná jako účastnice absolutně neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 31. 10. 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož „přípustnost spatřuje v nesprávném právním posouzení odvolacím soudem otázek vymezených níže“, přičemž „jde zřejmě o otázky podle názoru dovolatele dosud dovolacím soudem přímo neřešené“. Má za to, že „údajný synallagmatický vztah mezi žalobcem a žalovanou nemůže být posuzován odděleně od navazujících právních a faktických jednání mezi třemi stranami“, a že „ve vztahu trojstranném není možné posuzovat zcela odděleně pouze vztah mezi dvěma jeho stranami“. „Absolutně neplatnou kupní smlouvu nelze hodnotit odděleně, bez přihlédnutí ke vztahu kupujícího z této absolutně neplatné kupní smlouvy a původního převodce dotčeného pozemku, českého státu, který měl povinnost dotčený pozemek kupujícímu z absolutně neplatné kupní smlouvy vydat“. Za ryze formalistický považuje dovolatel názor odvolacího soudu, že nárok na vydání pozemku podle zákona o půdě si nemůže soud vyhodnotit jako otázku předběžnou. Domnívá se, že „tvrzené povaze synallagmatického vztahu mezi stranami absolutně neplatné kupní smlouvy odporuje, pokud prodávající získal kupní cenu za dotčený pozemek od kupujícího a současně byla prodávajícímu vrácena zpět kupní cena za tento pozemek od původního převodce“, a že „jestliže žalovaná obec obdržela kupní cenu za dotčený pozemek dvakrát, jednou od žalobce jako kupce a jednou od českého státu jako od prodávajícího, nemůže být věc posuzována jako synallagmatický vztah mezi žalobcem a žalovanou, neboť požadovaným vrácením pozemku by žalovaná získala dvojí plnění - pozemek i jeho kupní cenu vrácenou od českého státu“. Je přesvědčen, že „povinnost vydat pozemek oproti vrácení kupní ceny na základě absolutně neplatné kupní smlouvy nemá kupec tohoto pozemku, kterému svědčí k pozemku i jiný titul nežli absolutně neplatná kupní smlouva“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a aby dovolateli byla uložena povinnost nahradit jí náklady řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek, jenž nebyl ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněn, pokračovat.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolací soud je přitom vázán tím, jak byl dovolací důvod v dovolání vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) - §241a odst. 2 o. s. ř. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť i když v něm uvedl, že „jde zřejmě o otázky dosud dovolacím soudem přímo neřešené“, ve skutečnosti v dovolání neoznačil žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a která v rozhodování dovolacího soudu dle jeho názoru dosud nebyla vyřešena, a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek, jenž nebyl ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněn, pokračovat. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu