ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2899.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2899/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. V. M. , zastoupeného Mgr. Janem Křivonožkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Slezská 2191/134, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 18,800.000,- Kč s příslušenstvím a částky 9,700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 183/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2011, č. j. 51 Co 429/2010-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 6. 2010, č. j. 20 C 183/2009-66, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 18,800.000,- Kč s příslušenstvím a částku 9,700.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobce vymezil jako náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Svůj nárok dovozoval ze skutečnosti, že proti němu a dalším osobám bylo ode dne 26. 6. 1997 vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu, jehož se měl dopustit prodejem uměle nadhodnocených akcií společnosti SLATE – B.D.S.O., a. s., kteréžto bylo skončeno dne 6. 2. 2007 právní mocí rozsudku, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby. Trestní řízení dle žalobních tvrzení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a docházelo v něm k pochybením ze strany orgánů činných v trestním řízení. V průběhu řízení bylo žalobci Policií ČR dne 25. 6. 1997 odňato 188 kusů akcií společnosti SLATE-B.D.S.O., a. s. (dále též jen společnost) a dne 15. 12. 1997 dalších 97 kusů akcií této společnosti, jež mu byly vydány až po skončení trestního řízení dne 7. 12. 2007. Zabavení akcií žalobci jako akcionáři této společnosti společně se zabavením akcií dalších jejich akcionářů mělo za následek znemožnění ovládání a řízení společnosti akcionáři, a v důsledku toho i znemožnění jejího fungování, neboť nebylo možno konat valné hromady, jmenovat a odvolávat členy představenstva a dozorčí rady, přijímat zásadní rozhodnutí korporátního charakteru apod., akcionáři byli rovněž připraveni o možnost volně nakládat s akciemi společnosti. Žalobce zdůraznil, že před zabavením akcií měla společnost základní kapitál značné hodnoty a byla vysoce zisková, zatímco v době vrácení akcií byla společnost v likvidaci po zrušení konkursu pro nedostatek majetku. Žalobci tak dle jeho tvrzení vznikla škoda v podobě znehodnocení akcií, jež nemohl zcizit, jakož i ve ztrátě dividend, jež nemohla společnost vyplácet svým akcionářům. Svůj nárok žalobce vymezil jako nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku, jenž vyčíslil jako částku odpovídající jmenovité hodnotě zabavených akcií navýšené o úrok z prodlení platný v den následující po jejich zabavení. Obvodní soud konstatoval, že v projednávané věci je sice splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání, další předpoklady – vznik škody v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím - však naplněny nejsou. Žalobci sice byly zabaveny akcie na majitele uvedené společnosti, jejich zabavením však žalobce nebyl nikterak omezen ve výkonu práv spojených s držením akcií, neboť dle §156 odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, může v případě akcií na majitele vykonávat práva s listinnou akcií na majitele spojená také ten, kdo se prokáže písemným prohlášením osoby, jež vykonává uložení nebo úschovu podle zvláštního právního předpisu. Žalobce, ač mohl, o potvrzení příslušný orgán policie nepožádal a taktéž se ani nesnažil účastnit valných hromad společnosti, třebaže byly řádně svolávány, a realizovat práva s akciemi spojená. Soud zdůraznil, že s akciemi společnosti bylo obchodováno a požádal-li by žalobce o potvrzení policii, mohl je převést právě proto, že se jednalo o akcie na majitele. S ohledem na počet zabavených akcií ve vlastnictví žalobce, přitom nelze předpokládat, že by žalobce mohl výraznou měrou ovlivnit chod společnosti. Žalobce přitom ani netvrdil, že by ostatní akcionáři, jimž byly akcie zabaveny, požádali policii o vydání potvrzení ve smyslu §156 odst. 7 obch. zák. a že by bez tohoto počtu akcií nebyla valná hromada společnosti usnášeníschopná. Argument žalobce, že vlastnil i další akcie společnosti vydané policii, soud odmítl s tím, že žalobce měl ve svém vlastnictví pouze část vydaných akcií a další akcie této společnosti měl u sebe pouze jako osoba zastupující a nemohl s nimi volně nakládat. Žalobce ani nepožádal, aby mu byly akcie vydány dříve, a to pouze proto, že jinému akcionáři vydány nebyly. Žalobce se tedy po dobu zabavení akcií policií nesnažil vykonávat práva s nimi spojená. Tyto úvahy vedly soud k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu spočívající v existenci škody, jakož i příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodu, a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 1. 2011, č. j. 51 Co 429/2010-99, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná a jeho právní posouzení za správné. Vyslovil souhlas s tím, že v daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu §7 zákona č. 82/1998 Sb., stran výtek žalobce zdůrazňujících délku trestního řízení podotknul, že sám žalobce připustil, že pro znehodnocení akcií společnosti bylo kritické období od zabavení akcií v roce 1997 do roku 2000 a že v roce 2000 šlo již o prakticky bezcennou společnost. Odvolací soud akceptoval jako správný i závěr soudu prvního stupně o absenci dalších předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu - tvrzené škody a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Uvedl dále, že domáhá-li se žalobce v projednávané věci náhrady škody v podobě ušlého zisku s tvrzením, že v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení došlo ke znehodnocení akcií v jeho vlastnictví, jelikož neměl možnost v průběhu trestního řízení vykonávat práva s akciemi spojená a včas akcie prodat, je třeba zohlednit rovněž skutečnost, že o ušlém zisku je možno hovořit pouze, je-li doloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, že k zamýšlenému zisku (nebýt nezákonného rozhodnutí v tomto případě) by skutečně došlo. Tvrdí-li tedy žalobce, že v důsledku trestního řízení mu nebylo umožněno s akciemi disponovat, a tudíž je ani prodat, a ušel mu tak zisk ve výši nominální hodnoty akcií, a tvrdí-li současně, že sám za sebe zájemce o akcie společnosti nenašel, ač bylo prokázáno, že ještě v roce 2005 se s akciemi obchodovalo, je jím tvrzený prodej akcií jen hypotetickým záměrem, který se neodškodňuje. Odvolací soud tedy shledal, že již s ohledem na uvedené důvody není nárok žalobce po právu a přistoupil k potvrzení prvostupňového rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dle dovolatele neobstojí jako správný závěr odvolacího soudu, dle nějž nárok žalobce nemůže být dán již s ohledem na to, že žalobce odpovídajícím způsobem nevymezil zisk, o nějž měl být v důsledku trestního stíhání připraven. Dovolatel zdůraznil, že již v žalobě poukazoval na to, že mu vznikla škoda jako taková v důsledku znehodnocení akcií společnosti (ztrátě jejich jmenovité hodnoty). Připomněl dále, že v důsledku znehodnocení akcií utrpěl i ztrátu zisku z možných dividend, které by případně byly generovány činností společnosti, jakož i z titulu nerealizovaného prodeje akcií. Dovolatel tedy v řízení poukazoval jak na vznik škody skutečné, tak i ušlého zisku, a nikoliv pouze ušlého zisku, jak mylně uvedl odvolací soud. Svou další výtkou proti závěrům odvolacího soudu dovolatel vyzdvihl skutečnost, že ještě před zahájením trestního stíhání proti jeho osobě a zabavením akcií s akciemi poměrně čile obchodoval a z jejich prodeje dosahoval zisk, což bylo zdokumentováno i v trestním spise a na což dovolatel upozorňoval soudy obou stupňů. Nebylo-li by trestní stíhání zahájeno, žalobce by jistě některé ze svých akcií prodal a zbylé si nechal, aby mohl získat příjmy z dividend. Dle dovolatele tedy nebyl jím uplatněný nárok na náhradu ušlého zisku tak „imaginární“, jak dovodil odvolací soud. Dovolatel konstatoval, že odvolací soud na základě uvedeného nesprávného právního názoru zhodnotil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a potvrdil jej, aniž by se blíže zabýval dalšími odvolacími námitkami, přičemž pochybil při odlišení skutečné škody a ušlého zisku. Tyto argumenty tedy vedly dovolatele k návrhu, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém stručném vyjádření k dovolání odmítla výtky dovolatele, ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že za zásadně právně významnou ve smyslu uvedeného ustanovení lze považovat pouze takovou otázku, jejíž řešení je přínosné nejen z hlediska obecné rozhodovací praxe soudů, ale i z hlediska projednávaného sporu. Jde-li o otázku, jejíž zodpovězení by se nikterak nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí o předmětu sporu, pak jí nelze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, sešit 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Je-li tudíž v dovolání předestřenými námitkami zpochybněn pouze jeden ze závěrů, o něž se opírá rozhodnutí odvolacího soudu, a závěr dovoláním nezpochybněný je přitom plně postačující pro to, aby rozhodnutí odvolacího soudu obstálo jako věcně správné, pak z těchto námitek nelze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu (k tomuto srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1293/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2021, svazek 26/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 2/98). V tomto směru je přitom na místě připomenout i to, že Nejvyšší soud je ve svém přezkumu vázán dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 649/2005) a při zvažování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především v dovolání vznesenými otázkami poukazujícími za zásadní právní význam rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3080, CD 1/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5042, CD 6/2008), a nemůže se tak zabývat rozhodnutím odvolacího soudu nad rámec otázek předestřených v dovolání.
Dovolatel se ve svém dovolání zaměřil na polemiku s názorem odvolacího soudu týkající se vzniku škody ve výši ušlého zisku. Přehlédl však, že odvolací soud rovněž aproboval jako správné závěry soudu prvního stupně týkající se absence předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a to jak příčinné souvislosti, tak i vzniku škody. Odvolací soud se sice ve svém rozhodnutí dále věnoval především podmínkám vzniku nároku na náhradu škody odpovídající ušlému zisku, nedílnou součástí jeho posouzení však je i akceptace závěrů výše uvedených, jejichž správnost dovolatel nikterak nevyvrací. Tyto závěry jsou přitom plně postačující, aby rozhodnutí odvolacího soudu hodnotící nárok žalobce jako nedůvodný obstálo jako věcně správné. S ohledem na výše předestřené úvahy týkající se předpokladů zásadní právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu tedy nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a tudíž i přípustnosti dovolání.
Nadto je možné dodat, že za případné lze za daných okolností považovat i úvahy odvolacího soudu stran ušlého zisku. Dovolatel již před soudem prvního stupně hovořil o škodě vzniklé znehodnocením akcií a nemožností jejich prodeje, v odvolání pak zaměřil svou argumentaci opětovně především na škodu vzniklou tím, že nemohl akcie prodat, na což reagoval odvolací soud bližším rozvedením předpokladů, za nichž je možno hovořit o vzniku škody ve výši ušlého zisku. V tomto směru je možno podotknout, že tvrzení dovolatele o současném vzniku skutečné škody a ušlého zisku je do určité míry poněkud rozporné. Ke vzniku skutečné škody odpovídající znehodnocení akcií by v posuzované věci mohlo dojít pouze, zůstaly-li by akcie ve vlastnictví odvolatele, bylo-li ovšem jeho záměrem akcie prodat, mohla mu zmařením tohoto záměru vzniknout škoda odpovídající ušlému zisku. Každá z těchto možností přitom – bez případného odlišení období vzniku těchto škod či jejich vzájemné souslednosti – pojmově vylučuje za předestřených okolností druhou (zmínil-li dovolatel v dovolání, že chtěl prodat část svých akcií a část si jich nechat a dosahovat zisku z dividend, pak je třeba uvést, že toto tvrzení ani v dovolání nikterak nespecifikoval a nezohlednil je při vymezení a vyčíslení tvrzené škody, současně jde o tvrzení doposud v řízení neuplatněné, a tedy o nepřípustnou novotu, k níž je dovolacímu soudu ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. zapovězeno přihlížet). Zaobíral-li se dovolatel v odvolání především argumenty týkajícími se toho, že neměl možnost akcie v důsledku jejich zabavení prodat, čímž mu vznikla tvrzená škoda, pak se úvahy vyslovené v rozsudku odvolacího soudu ohledně případné škody takto vzniklé – odpovídající ušlému zisku - jeví zcela na místě. Tyto úvahy v právní rovině přitom nikterak nevybočují z judikatury Nejvyššího soudu týkající se otázky ušlého zisku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4027, CD 4/2007), v rovině skutkové, tedy co do zjištění, zda konkrétní okolnosti nasvědčují tomu, že dovolatel skutečně byl připraven o tvrzenou částku zamezením prodeje akcií, je dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat, neboť při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolateli k dispozici dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze zpochybnit správnost skutkových zjištění.
Z uvedeného je zřejmé, že z dovolatelem předestřených námitek nelze dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu