ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3497.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3497/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 452/2005-86, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, č. j. 22 Co 617/2006-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu konkrétně určeného pozemku podle §11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Svůj návrh odůvodnil postoupením restitučního nároku od oprávněné osoby.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem z 22. 9. 2006, č. j. 16 C 452/2005-86, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uplatněný restituční nárok na vydání náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením, zanikl k 31. 12. 2005 podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb (dále jen „restituční tečka“), s tím, že je nerozhodné, zda byl nárok na poskytnutí pozemku před uplynutím lhůty uplatněn. Dále soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že ačkoli restituční tečku Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb., učinil tak pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám a ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 22 Co 617/2006-106, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se neztotožnil s námitkami žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvedl, že nárok na vydání náhradních pozemků nezanikl, byl-li uplatněn před uplynutím lhůty podle ustanovení o restituční tečce, a poukázal na nejednotnost praxe odvolacích soudů. Dále namítal, že zánik práva by založil rozpor s dobrými mravy, pokud by žalovaný mohl svým svévolným a diskriminačním jednáním způsobit zánik či výrazné znehodnocení pohledávky věřitele, a to zvláště v P., kde nenabízel náhradní pozemky. Konečně žalobce polemizoval se rozsudkem Nejvyššího soudu z 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a navíc namítal, že se tento rozsudek týkal odlišné situace, totiž pozemků na území P., kde žalovaný nabízel desítky náhradních pozemků.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dále se odvolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. upravuje mechanismus filtrace nápadu, v jehož rámci se dovolací soud nejprve zabývá nikoli věcnou správností napadeného rozhodnutí, nýbrž tím, zda dovolatel ve svém dovolání vymezil otázku zásadního právního významu, na níž spočívá napadené rozhodnutí. Právní otázka má zásadní právní význam podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, nebyla-li dovolacím soudem dosud vyřešena, byla-li soudy rozhodována rozdílně (přičemž v obou uvedených případech musí její řešení nést potenciál ovlivnit rozhodování soudů do budoucna) nebo byla-li vyřešena v rozporu s hmotným právem, tedy buď v rozporu se stávající judikaturou, anebo i v souladu s ní pokud dovolací soud dospěje k závěru o odlišném posouzení již vyřešené právní otázky.
Dovolatelkou formulovaný právní názor vylučující aplikaci restituční tečky, byl-li nárok uplatněn do 31. 12. 2005, nemá zásadní právní význam, neboť řešení této otázky se podává z ustálené judikatury, od které dovolací soud neshledal důvod se odchylovat (viz rozsudky z 8.11.2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, na který navázala usnesení z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; z 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; z 13. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1122/2007; z 14. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1443/2007; z 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007; a z 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2068/2007). Za této situace je pak irelevantní žalobcem tvrzená, avšak blíže nespecifikovaná nejednotnost rozhodovací praxe odvolacích soudů. Dále dovolací soud nepovažuje za důvodnou námitku týkající se nesprávnosti odkazu odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 s odůvodněním, že je použitelný pouze ve vztahu k pozemkům na územích, kde došlo k rozsáhlejší nabídce náhradních pozemků, když tomuto závěru nenasvědčuje jak samotný rozsudek, tak text zákonných ustanovení o restituční tečce, která nerozlišují jednotlivá území a k jejichž restriktivnímu výkladu v naznačeném směru zjevně není dán důvod. Konečně nemůže být otázkou zásadního právního významu ani žalobcem namítaný rozpor s dobrými mravy, neboť by podle judikatury dovolacího soudu nemohl zabránit zániku žalobcova restitučního nároku k 31. 12. 2005 ex lege, tj. na základě ustanovení o restituční tečce. Pro úplnost dovolací soud v této souvislosti uvádí, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. „může v konkrétním případě zamezit účinkům výkonu subjektivních práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nemůže ale vyloučit účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost“ (rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 3. 2000, sp. zn., 26 Cdo 327/2000, uveřejněný pod č. 81 v: Soudní judikatura, roč. 2000, sv. 8, str. 281), v důsledku čehož nemůže vyloučit účinky samotné právní normy upravující zánik práva bez dalšího. Zcela na závěr dovolací soud dodává, že zaniklý restituční nárok nemohl na základě §3 odst. 1 obč. zák. ani nově vzniknout, neboť „podle §3 odst. 1 ObčZ nelze právo založit, lze jen odepřít ochranu jeho výkonu“ (Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v: Soudní rozhledy, roč. 2001, sv. 4, str. 113.)
Za této situace dovolatel nevymezil otázku zásadního právního významu, na níž by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, a proto bylo dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán již tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu