ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3539.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3539/2019-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti žalovanému M. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 120/22, o zaplacení 123.065 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 34/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2019, č. j. 38 Co 219/2018-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7.695,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Davida Rašovského.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 4. 7. 2018, č. j. 5 C 34/2016-170, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 126.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), do částky 54.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalovaný užívá stavby na pozemku žalobce, aniž by mu k uvedenému svědčil právní titul. Rozhodl proto o vydání takto získaného majetkového prospěchu jako bezdůvodného obohacení, požadovanou výši však ponížil na úroveň odpovídající obvyklému nájemnému, jež soud zjistil ze znaleckého posudku.
K odvolání žalovaného uvedené rozhodnutí přezkoumal Krajský soud v Brně a rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, č. j. 38 Co 219/2018-204, je ve výroku I. co do částky 123.065 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), ve zbývající části téhož výroku je změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II.), změnil rovněž jeho nákladový výrok (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se sice v zásadě ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, přiznaný obnos však dále snížil o promlčenou část práva.
Proti posledně zmiňovanému rozhodnutí, konkrétně jeho výrokům I., III. a IV., brojí žalovaný dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od „obecné rozhodovací praxe nejen soudu dovolacího, ale i soudů I. stupně a soudů odvolacích“ tím, že řádně neurčil výši obvyklého nájemného ve vztahu k předmětnému pozemku. Měla být totiž stanovena nižší částka, protože pozemek je nepřístupný, a může tak být prodán toliko žalovanému či sousedům. Dovolatel navrhuje obě rozhodnutí v rozsahu pro něj nepříznivých výroků zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žádá také o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
K dovolání se vyjádřil žalobce. Ztotožniv se s rozhodnutími nalézacích soudů, navrhl mimořádný opravný prostředek odmítnout a žalovanému uložit nahrazení nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho způsobilostí k projednání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Může-li být přípustný jen podle §237 o. s. ř., je v něm dovolatel povinen předestřít, které z tam vyjmenovaných hledisek považuje za naplněné, přičemž k jeho projednání nepostačuje pouhá citace textu řečeného ustanovení nebo jeho části (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2579/2013, a ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1610/2015, dále např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, body 16 až 19, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3778/16, bod 11, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3/17, bod 6).
Namítá-li tak dovolatel, že se odvolací soud v naříkaném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nelze mít formální požadavky na dovolání za splněné, absentuje-li uvedení konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž došlo k odklonu. Tento názor odráží mimořádnou povahu dovolání spojeného s přísnými formálními nároky a vyžadujícího podání odborníkem, jenž je způsobilý vést relevantní polemiku s judikaturou Nejvyššího soudu. Ve shodě s řečeným stojí právní dogmatika (srov. VOJTEK, P. §237. In: JIRSA, J. a kol. Občanský soudní řád, 3. část: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Praha: Wolters Kluwer, 2019. ISBN 978-80-7598-375-6.) i sám dovolací soud (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3052/2016, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 183/2015, či ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 859/2019), a tento názor plyne také z praxe soudu Ústavního (srov. nález ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1461/17, bod 25, usnesení ze dne 8. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1539/15, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, body 17 až 19, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, bod 9, či ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 308/19, bod 9). Poukázat lze též na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, z něhož vyplývá, že od dovolacího soudu nelze vyžadovat, aby relevantní rozhodovací praxi vymezoval sám (bod 46 cit. stanoviska, či obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015). Rozhodná judikatura může být označena i jinými prostředky než spisovými značkami nebo čísly jednacími (bod 42 cit. stanoviska), identifikace konkrétní rozhodovací praxe u bezvadného dovolání nicméně chybět nesmí.
Shora uvedené lze aplikovat na nyní posuzovanou věc. Žalovaný přípustnost svého podání vymezuje pouze citací §237 o. s. ř. a tvrzením, že se krajský soud odchýlil od „obecné rozhodovací praxe nejen soudu dovolacího, ale i soudů I. stupně a soudů odvolacích“ tím, že se při stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení řádně nevypořádal se stavem konkrétního pozemku. Posuzována optikou zde nastíněného výkladu, nemůže takto artikulovaná námitka naplnit formální požadavky na dovolání kladené, protože, odkazujíc toliko na neurčitou, obecnou rozhodovací praxi soudů, nikterak nespecifikuje konkrétní judikaturu kontradiktorní s naříkaným rozhodnutím a relevantní pro dovolací přezkum. Posuzovaný mimořádný opravný prostředek je tedy vadný, protože postrádá zákonem požadované vymezení své přípustnosti. Tento nedostatek by byl zhojen, označil-li by dovolatel rozsudky či usnesení tvořící rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, v nichž pozoruje závěry nesouladné s napadeným rozhodnutím, prostřednictvím údajů způsobilých je konkrétně identifikovat.
Vzhledem k tomu, že žalovaný jinou námitku nepředložil, trpí dovolání v této části vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání proti akcesorickým výrokům o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyššímu soudu proto nezbylo než mimořádný opravný prostředek odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení se včasným rozhodnutím o dovolání samotném stal bezpředmětným (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5748/2017, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4278/2018, a ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2532/2018).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 6.060 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.695,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu