ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.431.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 431/2021-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Terezou Kocourkovou, B. A., advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, proti žalovaným 1) J. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, a 2) V. R., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavou Baudišovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova 1269/15, o zaplacení 1 175 000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 232/2012, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2020, č. j. 23 Co 44/2020-451, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 23 Co 44/2020-451, rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 2. 2019, č. j. 5 C 232/2012-345, potvrdil ve výroku I., jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1 005 386 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej v nákladových výrocích III. a IV. (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II. přitom soud prvního stupně žalobu v části o zaplacení dalších 169 614 Kč zamítl.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 1). Předestřel otázku, zda ke vzniku bezdůvodného obohacení (a od toho se odvíjejícímu počátku běhu subjektivní promlčecí doby, v níž mělo být právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatněno u soudu) představovaného částkou 1 175 000 Kč poukázanou žalobcem žalovaným za účelem uvažované koupě nemovitostí v jejich vlastnictví (rodinný dům se stavebním pozemkem a zahradou) nedošlo již okamžikem, kdy žalobce ztratil o koupi zájem a přijal (dne 8. 6. 2010) od žalovaných zmocnění k prodeji nemovitostí třetí osobě. Měl za to, že odvolací soud, akcentuje okamžik, kdy byla plná moc k prodeji nemovitostí žalovanou 2) vypovězena (15. 2. 2012), uvedenou otázku vyřešil odchylně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99. Vytýkal rovněž porušení práva na spravedlivý proces v situaci, kdy písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu neodpovídá jeho vyhlášenému znění.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Posuzované právní vztahy se řídí ustanovením §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je aplikovanou právní úpravou stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Pro počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 obč. zák.) je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006).
Ustálená judikatura dovolacího soudu dále formulovala a odůvodnila závěr, dle kterého bezdůvodné obohacení může nastat i v případě oprávněného předpokladu, že dojde k převodu vlastnictví konkrétní majetkové hodnoty, jenž se však posléze neuskuteční. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že důvod plnění odpadl, je pak založen i v situaci, kdy prodávající vlastník odmítne podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude uskutečněn (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněný pod č. 66/1998 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, odkazovaný dovolatelem, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007). Byla-li právním důvodem plnění zamýšlená koupě nemovitosti podle smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví, tak záloha – bez ohledu na platnost smlouvy – zůstává důvodnou platbou až do okamžiku, v němž bylo zřejmé, že předpokládaná smlouva nebude uzavřena, jinak řečeno, do okamžiku, v němž byl vytvořen takový stav, z něhož bylo seznatelné, že kupní smlouva realizována nebude. Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 93/2017). Subjektivní promlčecí doba (§107 odst. 1 obč. zák.) se přitom počítá od okamžiku, kdy se ochuzený (uvažovaný kupující) dozvěděl o tom, že vlastník odvolal příslib budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib již nebude realizován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1453/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 538/2004, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4946/2007, či ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1215/2019).
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že důvodem ponechání si žalobcem poukázané částky 1 175 000 Kč žalovanými byl neformální (ústní) příslib budoucího převodu nemovitostí na žalobce, ze kterého definitivně sešlo teprve okamžikem, kdy žalovaná 2) vypověděla žalobci plnou moc zmocňující jej k prodeji nemovitostí (15. 2. 2012) – až do tohoto okamžiku trval dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně zájem žalobce o koupi nemovitostí s tím, že jeho nárok na vrácení vyplacených peněžních prostředků měl (mohl) být případně uspokojen též z výtěžku prodeje předmětných nemovitostí třetí osobě – uzavřel, že ke vzniku bezdůvodného obohacení (v důsledku odpadnutí právního důvodu plnění) došlo teprve v uvedeném okamžiku, kdy již bylo zřejmé, že předpokládaná kupní smlouva uzavřena nebude, nikterak se tím od výše citované judikatury neodchýlil. Judikatuře se přitom nezpronevěřil ani svými konkluzemi o tom, že nárok žalobce na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení (uplatněný u soudu dne 11. 10. 2012 – §112 obč. zák.) promlčen není (§107 odst. 1, 2 obč. zák.).
Zpochybňuje-li pak dovolatel zjištění odvolacího soudu o okamžiku, k němuž se žalobce dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení (předestíraje od závěrů soudů nižšího stupně odlišnou skutkovou verzi – že z koupě nemovitostí žalobcem sešlo již ke dni 8. 6. 2010, kdy mu byla žalovanými udělena plná moc k případnému prodeji nemovitostí třetí osobě), představuje jeho polemika evidentně kritiku konkluzí skutkových a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. usuzovat nelze.
Vytýká-li dovolatel konečně, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neodpovídá-li písemné vyhotovení napadeného rozsudku znění vyhlášenému při soudním jednání konaném dne 2. 6. 2020, dlužno předně uvést, že prostřednictvím této své námitky poukazuje na vadu řízení. Takovou výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtka dovolatele ostatně postrádá relevanci, neboť v písemném vyhotovení rozsudku byla v souladu s §164 o. s. ř. pouze opravena početní chyba (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 23 Co 44/2020-461).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uveřejněný pod č. 154/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu); více se jím proto nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto a žalobci, který se k dovolání nevyjádřil, během dovolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady dle obsahu spisu nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu