ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5127.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 5127/2016-113
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, o 1.311.282 Kč s příslušenstvím a 784.620 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 234 C 40/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2016, č. j. 49 Co 277/2015-91, ve znění opravného usnesení ze dne 22. června 2016, č. j. 49 Co 277/2015-95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2016, č. j. 49 Co 277/2015-91, ve znění opravného usnesení ze dne 22. června 2016, č. j. 49 Co 277/2015-95, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 234 C 40/2013-66, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala úhrady v záhlaví označených částek s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) i soudním poplatku (výrok III.). Soud zjistil, že žalobkyně vlastní pozemky v obci B., které jsou zastavěny stavbou místní komunikace v majetku žalovaného. Dle judikatury Nejvyššího soudu vzniká vlastníku stavby situované bez právního důvodu na cizím pozemku bezdůvodné obohacení na úkor majitele pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva bez ohledu na to, jak své oprávnění realizuje. V posuzované věci však nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný se stal vlastníkem předmětné komunikace z vůle státu vyjádřené v §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), a neměl tak efektivní možnost odmítnout nabytí vlastnického práva ke stavbě pozemní komunikace, jež je užívána neomezenou veřejností. Za daných okolností je proto vznesení nároku na vydání bezdůvodného obohacení Českou republikou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 49 Co 277/2015-91, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2016, č. j. 49 Co 277/2015-95, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že se plně neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, neboť dovodil, že na zjištěný stav nedopadá žádná ze skutkových podstat upravených §451 odst. 2 obč. zák. Vztah mezi obcí a státem při zajišťování veřejných potřeb komunikační povahy je totiž veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní povahy. Stalo-li se žalované město vlastníkem komunikace z vůle České republiky, nelze navíc ani uvažovat o nedostatku souhlasu žalobkyně s užíváním zastavěných pozemků. Závěry soudní praxe, dle níž se vlastníku stavby umístěné na cizím pozemku bez náležitého právního důvodu dostává bezdůvodného obohacení, tedy nelze na řešený případ vůbec vztáhnout, a žalovaný nárok tak není důvodným. Se zřetelem k předeslanému krajský soud prvoinstanční rozhodnutí (navzdory svým výhradám k přesvědčivosti úvah městského soudu) v jeho meritorním výroku jakožto věcně správné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že zákon č. 13/1997 Sb. nikterak nereguluje právní vztahy mezi vlastníky komunikace a pozemku, na němž se nachází, dle judikatury ostatně citovaný předpis sám o sobě ani nepůsobil přechod vlastnického práva k místním komunikacím na obce. Problematika řešená v aktuální kauze má tudíž výsostně soukromoprávní povahu, jak se podává i z rozhodnutí Nejvyššího soudu (kupříkladu jeho rozsudku sp. zn. 28 Cdo 332/2015), v nichž se zřetelně konstatuje, že také umístěním místní komunikace ve vlastnictví obce na cizím pozemku bez náležitého titulu vzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu občanského zákoníku. Není přitom namístě rozlišovat, je-li vlastníkem dotčeného pozemku stát nebo jiný subjekt, neboť vystupuje-li v soukromoprávních vztazích, má Česká republika postavení právnické osoby. Pokud by byl akceptován názor odvolacího soudu o veřejnoprávní povaze zkoumaného poměru, vyvstala by otázka, zdali by takový spor vůbec spadal do pravomoci civilních soudů, a zda tedy řízení nemělo být zastaveno. Závěrem dovolatelka po vyjádření nesouhlasu s tím, že byla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení, žádá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž shodně s krajským soudem akcentuje veřejnoprávní charakter vztahů, na nichž je založen předmětný nárok, polemizuje s předestřenou dovolací argumentací a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí řešeného opravného prostředku.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, jelikož se odvolací soud při zkoumání otázky vzniku bezdůvodného obohacení umístěním pozemní komunikace na cizím pozemku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jenž již nesčíslněkrát judikoval, že obci, jež je vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění oné stavby na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, se dostává bezdůvodného obohacení, nehledě na to, že příslušná komunikace podléhá režimu obecného užívání ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., čímž je rozsah oprávnění jejího vlastníka podstatně limitován (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, a ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, či jeho usnesení ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, a ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013). Naznačenou ustálenou judikatorní linii se odvolací soud pokusil překlenout konstrukcí, dle níž je třeba na věc nazírat odlišně, je-li v postavení vlastníka zastavěného pozemku stát, neboť poměry mezi ním a obcí vznikající při zajišťování dopravy jsou svou povahou veřejnoprávní. Této argumentaci však přitakat nelze. Vlastnické právo je nepochybně právem soukromým a vztah dvou vlastníků, kteří navzájem zasahují do svého právního postavení, nepozbývá nic ze své soukromoprávní podstaty pod vlivem faktu, že je jedním z nich Česká republika, neboť ačkoli ani v poměrech soukromého práva není možné zcela odhlédnout od jejích postavení vrchnostenských potencí právotvůrce a vykonavatele veřejné moci, principiálně platí, že coby vlastník má stát stejná práva a povinnosti jako vlastníci ostatní (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1962/13, bod 17). Vlastnické právo státu, který se ve vztazích soukromého práva pokládá za právnickou osobu, tak v zásadě požívá rovnocenné ochrany jako vlastnické právo jiných osob i v rovině ústavního pořádku (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 706/06, či jeho nález ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, bod 18). Proto také České republice generálně vzato může svědčit nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním její nemovitosti třetí osobou bez náležitého právního důvodu (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 924/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4092/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5090/2014), a to eventuálně i proti obci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013, či jeho rozsudek ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014).
Rovněž argumentaci, dle níž ze skutečnosti, že se obce staly vlastníky příslušných komunikací z vůle státu, vyplývá existence jeho souhlasu s užíváním jím vlastněných pozemků, na nichž se dané stavby nacházejí, se patří odmítnout. Zakotvením obecné normy vytyčující požadovaný stav vlastnických poměrů k pozemním komunikacím nebylo uzákoněno paušální oprávnění majitele komunikace užívat pozemky, na nichž je situována, způsobilé představovat soukromoprávní titul k využití dotčených nemovitostí, o nic více než v jiných případech, v nichž došlo zákonem předvídaným postupem (například realizací restitučního procesu) k rozchodu vlastnických práv ke stavbě a k pozemku pod ní (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1535/2001, ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 1185/2003, a ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 418/2004, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 518/2001).
Výstižně přitom dovolatelka namítá, že pokud by odvolací soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným není veden spor vyplývající ze soukromoprávního poměru, bylo by vhodné důkladněji objasnit, zda je dána pravomoc civilních soudů k projednání posuzované žaloby. Jelikož nicméně požadavek na vydání bezdůvodného obohacení vyplývající ze zastavění pozemku ve vlastnictví státu stavbou v majetku obce soukromoprávní charakter má, pochybnosti o existenci pravomoci civilních soudů ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř. zde nevyvstávají (obdobně srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011).
Na základě shora nastíněných úvah Nejvyšší soud přikročil ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.), aniž by v dané fázi řízení pokládal za nutné přezkoumávat správnost výroků odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, jež musely být zrušeny coby akcesorické k pochybenému výroku o věci samé (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3414/2015).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Sluší se zároveň pro přehlednost zdůraznit, že formulací výše předestřených tezí se Nejvyšší soud nikterak nevymezuje vůči závěru o rozporu vznesení předmětného nároku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, na němž vystavěl své právní posouzení věci soud prvního stupně, neb jeho právní argumentace dovolacímu přezkumu podrobena nebyla.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu