ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.688.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 688/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. J. V. , zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 301/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. září 2014, č. j. 14 Co 320/2014-690, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. září 2014, č. j. 14 Co 320/2014-690, o věci samé, kterým v napadeném výroku I. změnil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 5. 2014, č. j. 20 C 301/2010-666, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 273/6, zapsanému v katastru nemovitostí pro katastrální území H. u L., obec L., okres Ch., na listu vlastnictví č. 10002 (majícímu ke dni 25. 6. 2012 hodnotu 171.725,- Kč), k uspokojení restitučního nároku žalobce podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), získaného postoupením na základě postupních smluv na vydání náhradního pozemku (náhradních pozemků) v celkové hodnotě 229.036,08 Kč, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka nastolená dovolatelem, tj. zda jeho „nárok na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě zanikl ke dni 31. 12. 2005, a to podle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.“, byla posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném výroku založeno na závěru, že nárok žalobce na převod náhradního pozemku zanikl ke 31. 12. 2005 podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb. (účinného dne 6. 8. 2003), jenž zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., byla „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, zrušena dnem vyhlášení tohoto nálezu“. Odvolací soud uzavřel, že i když žalobce v řízení prokázal, že je osobou oprávněnou provozovat zemědělskou výrobu a také ji již téměř 17 let provozuje, nelze na základě učiněných skutkových zjištění dovodit, že v dané věci jsou dány takové „naprosto mimořádné okolnosti“, jež by umožňovaly aplikaci závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007.
Dovolatelem nastolenou právní otázkou se Nejvyšší soud v minulosti zabýval v řadě svých rozhodnutí. Již v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil právní názor, že „zánik nároku na náhradní pozemek podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka“. K tomuto právnímu názoru se přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007, ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007, ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 1536/2008, ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že ustanovení §13 odst. 6 a 7 zák. o půdě, ve znění zák. č. 253/2003 Sb., a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb. zrušil toliko ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoliv vůči osobám, které získaly nárok jeho postoupením podle §33a odst. 1 zák. o půdě, a v němž Ústavní soud (mimo jiné) uvedl: „Smyslem a účelem právní konstrukce, dle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - 852), a tudíž je lze postoupit na základě §524 obč. zák., bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem, pročež na jejich straně při posuzování ústavnosti §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), případně v rozhodovaném kontextu rozpor s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě“. I Ústavní soud přitom uzavírá, že lhůta stanovená §13 odst. 6 a 7 zák. o půdě a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb. je lhůtou propadnou, pro niž je charakteristické, že následkem jejího uplynutí je zánik práva samotného.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, dospěl k výkladovému závěru, že při posouzení otázky zániku práva postupníka není bez významu, že neprovozuje typicky rizikové aktivity, má nárok jen na symbolickou výši náhrady za nevydané pozemky, uplatnil svá práva před 31. 12. 2005 a naplňuje svým hospodařením účel zákona o půdě. Poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1071/2007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009, na něž dovolatel poukázal), jimiž rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věci jim vrátil k dalšímu řízení, neboť se dostatečně nezabývaly možnou relevancí závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Majíc na zřeteli názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, tedy ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští, aby se pravidlo o prekluzi práva na vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě ve vztahu k těm, kteří tato práva nabyli na základě smlouvy o postoupení pohledávky, neuplatnilo toliko výjimečně, jsou-li pro to zvláštní důvody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 846/2009, a ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 959/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 2693/08, či ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 1531/10). Interpretace dovolacího soudu přitom směřuje k případům, v nichž jde zejména o uspokojení ojedinělého nároku postupníka, jak tomu napovídá formulace o „symbolické výši náhrady“, a není obvykle použitelná ve věcech, v nichž se uspokojení nároku domáhá postupník, jenž hospodaří na značné výměře zemědělské půdy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 380/2010).
Žalobce podle zjištění soudů obou stupňů získal restituční nároky na vydání náhradního pozemku (náhradních pozemků) v celkové hodnotě 229.036,08 Kč postoupením na základě postupních smluv, a to ze dne 27. 8. 1997 od původní oprávněné osoby M. Š. v hodnotě 7.777,80 Kč, ze dne 6. 6. 2005 od postupitele P. Z. v hodnotě 50.000,- Kč, ze dne 31. 1. 2006 od postupitele Ing. T. Z. v hodnotě 9.438,28 Kč a ze dne 24. 3. 2004 od postupitele V. L. v hodnotě 161.820,- Kč. Pakliže tedy tři nároky na převod náhradního pozemku byly na žalobce převedeny postupními smlouvami již v době platnosti a účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (přičemž restituční nárok podle postupní smlouvy ze dne 24. 3. 2004 má nejvyšší hodnotu), a nárok získaný postupní smlouvou ze dne 31. 1. 2006 po jeho zániku dne 31. 12. 2005, je názor odvolacího soudu o absenci legitimního očekávání na straně žalobce ohledně nároku na převod náhradního pozemku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dovodila, že již z uskutečnění převodu restitučního nároku po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. lze usuzovat na absenci legitimního očekávání postupníka v uspokojení jeho práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2820/2009, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2054/2010, či ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 722/2012). Tento závěr nedopadá jen na nárok získaný žalobcem postupní smlouvou ze dne 27. 8. 1997 od původní oprávněné osoby M. Š., jehož hodnota je ovšem velmi nízká, jak odvolací soud konstatoval. Odvolací soud dále též v intencích závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, správně považoval pro posouzení dané věci za rozhodující, že žalobce nároky na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků) neuplatnil u žalované před 31. 12. 2005, a namísto toho požádal o finanční náhradu, kterou nepřijal jen proto, že se mu jevila jako nepřiměřená, přičemž však měl reálné možnosti své nároky vůči žalované, resp. jejímu právnímu předchůdci, do 31. 12. 2005 vypořádat, neboť se - jak bylo zjištěno - zúčastňoval veřejných nabídek vyhlášených podle ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb., kdy uzavřel 107 kupních smluv a 4 smlouvy o převodu náhradních pozemků. Za mimořádnou okolnost, pro kterou by na žalobce neměly v plné míře dopadat důsledky „restituční tečky“, přitom odvolací soud nepovažoval výši ceny sjednané za postoupení restitučního nároku mezi původní oprávněnou osobou a postupníkem, případně již mezi postupníkem a další osobou, a poukázal i na to, že žalobce část získaných pohledávek dále úplatně převedl, takže se choval komerčně, a že žalobce označený pozemek již hospodářsky po dobu delší osmi let využívá jako nájemce. Právní závěry, které odvolací soud vzhledem k relevantním skutkovým zjištěním učinil, jsou tudíž plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatelovy námitky, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. založit.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu