ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.893.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 893/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele J. Č., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, 160 00 Praha 6, K Brusce 124/6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013, sp. zn. 24 Co 30/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 235/2005 (žalobce J. Č. jako procesního nástupce původní žalobkyně A. W., zemřelé 11. července 2006, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem advokátem, 160 00 Praha 6, K Brusce 124/6, a dalších účastníků řízení: a/ Dostihového závodiště Praha, státního podniku /v konkurzu/, IČ 0001 7388, Praha 5, Velká Chuchle, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, 12 00 Praha 2, Trojanova 12, b/ Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov č. 1, a c/ České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona o půdě, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně účastníka s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 235/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. června 2011/2005, č.j. 34 C 235/2005-251. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba (podaná původní žalobkyní A. W.), domáhající se určení, že žalující je vlastníkem pozemků v katastrálním území V. Ch. (označených identifikačními údaji z pozemkové knihy i nyní z katastru nemovitostí, jakož i výměrou pozemků či části pozemků). Bylo také vysloveno, že tímto rozsudkem se zcela nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 25. března 21005, č.j. PÚ 113/91/7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníky řízení Dostihovým závodištěm Praha, Hlavním městem Praha a Pozemkovým fondem ČR nedošlo k přiznání náhrady nákladů řízní některému z těchto uvedených účastníků řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013, sp. zn. 24 Co 30/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. června 2011, č.j. 34 C 235/2005-251, potvrzen ve výrocích označených I. (ve věci samé), II. (o nákladech řízení mezi žalobcem a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR) a IV. (o nákladech řízení mezi žalobcem a účastníkem řízení Dostihovým závodištěm Praha). Bylo také vysloveno, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává nedotčen ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a účastníkem řízení hlavním městem Prahou. O nákladech řízení odvolacího soudu bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníky řízení hlavním městem Prahu a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že účastníku řízení Dostihové závodiště Praha se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě tento rozsudek potvrdit jako správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to ve věc samé i v rozhodnutích o nákladech řízení.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u pozemkového úřadu, v němž bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. ledna 2005, č.j. PÚ 113/91/7. o tom, že A. W. není vlastnicí nemovitostí v katastrálním území V. Ch., o něž jde nyní v řízení podle páté části občanského soudního řádu. Správní orgán ve svém uvedeném rozhodnutí dovodil, že tu nejsou dány podmínky pro vydání nemovitostí podle §11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), protože jde o pozemky nacházející se už od roku 1906, respektive v současném rozsahu od roku 1942, v prostoru dostihového závodiště a jsou jeho součástí, zatím co A. W. tvrdila, že tu nejde o tělovýchovné nebo sportovní zařízení. V průběhu soudního řízení zemřela původní žalobkyně A. W. a jednáno bylo dále s jejím procením nástupcem J. Č. V soudním řízení bylo sporné, zda vydání předmětných pozemků brání skutečnost, že se na nich nalézá Dostihové závodiště ve V. Ch. a zda existence tohoto závodiště představuje překážku vydání pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. Soud prvního stupně a shodně s ním i odvolací soud dospěly k závěru, že dostihové závodiště je sportovním zařízením; odvolací soud poukazoval i na to, že dostihy jsou obecně veřejností vnímány jako sport a dostihové závodiště jako sportovní zařízení. Bylo-li na dotčených pozemcích zřízeno dostihové závodiště před 1. 10. 1976 (srov. §11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb.), je naplněna překážka vydání pozemků ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, a to již pro samu existenci závodiště na předmětných pozemcích . Podle názoru odvolacího soudu je Dostihové závodiště ve V. Ch. areálem, který předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky a takový areál nelze ani dělit (tj. vydat jen jeho část); součástí závodiště ve V. Ch. je vše, co je součástí areálu závodiště (tj. tribuny, přístupy k nim, šatny, stáje a závodní okruhy), ale i další potřebná zařízení (tj. vnitřky závodních drah, volná místa mezi objekty, odstavné plochy, slepé rohy apod.) Odvolací soud proto (s poukazem na právní závěry vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu 28 Cdo 1939/2007 a 28 Cdo 2518/2006, ale i v usnesení Ústavního soudu ČR III. ÚS 2744/2009 a IV. ÚS 342/02 dospěl k závěru, že nemovitosti, které jsou součástí areálu závodiště ve V. Ch., nemohou být vydány žalující oprávněné osobě.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé i ve výrocích o nákladech řízení podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; výrok označený III. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a zůstal proto nedotčen (§206 občanského soudního řádu).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §150, §245 i §250a občanského soudního řádu.
Odvolací soud poukázal i na to, že účast bývalého Pozemkového fondu ČR v tomto řízení byla ukončena ke dni 1. ledna 2013 (srov. §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 2. května 2013 žalobci a dovolání z jeho strany bylo podáno u soudu dne 1. července 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatele závistí rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě na vyřešení právní otázky, která je rozhodována rozdílně dovolacím soudem, a to otázky, zda ustanovení §11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. platí u těch sportovních zařízení, která byla zřízena před 1. 10. 1976, avšak po 25. 2. 1948, nebo zda se citované ustanovení uplatní u všech sportovišť zřízených před 1. 10. 01976 a před odnětím pozemku státem. Druhá právní otázka, která rovněž není ještě vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, je podle názoru dovolatele, zda vůbec dostihové závodiště je sportovním zařízením. Další důležitou otázkou k řešení odvolacím soudem je tu, podle názoru dovolatele, právní otázka, zda správce konkurzní podstaty tu byl oprávněnou osobou k podání odvolání ve věci, v níž předmětem řízení je úprava právních vztahů k nemovitým věcem, které nebyly zapsány v konkurzní podstatě státního podniku Dostihové závodiště.
Dovolatel k uvedeným otázkám ve svém dovolání uváděl, že předmětné pozemky, o něž jde v tomto řízení, nejsou sportovištěm, a dále že ustanovení §11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. přikazuje nevydat pozemky, na nichž bylo umístěno sportoviště, které bylo zřízeno po odnětí takových pozemků původnímu vlastníku státem v době do 1. 10. 1976. Posléze dovolatel zastává názor, že správce konkurzní podstaty byl osobou neoprávněnou k podání odvolání, jež se netýkalo majetku zasazeného do konkurzní podstaty uvedeného podniku, a který naopak správce konkurzní podstaty z této podstaty již vyřadil. Podle názoru dovolatele k těmto otázkám ustálená judikatura neexistuje a dovolací soud se ve svém rozhodnutí ze dne 7. ledna 2013 (sp. zn. 24 Co 30/2012 Městského soudu v Praze) opírá jen o ojedinělé rozhodnutí dovolacího soudu (28 Cdo 1939/2007 Nejvyššího soudu) a dále o dvě usnesení Ústavního soudu ČR (III. ÚS 2744/09 a IV. ÚS 342/02), která jsou podle názoru dovolatele „nemeritorními rozhodnutími a byla vydána bez toho, aniž by se Ústavní soud ČR věcí podrobně zabýval“.
Ve vyjádření účastníka řízení Dostihového závodiště Praha, státního podniku (v konkurzu), k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Na rozdíl od dovolatele má uvedený vyjadřující se účastník řízení za to, že otázka sportovních zařízení, zřízených před 1. 10. 1976, byla řešena nejen v rozhodnutí dovolacího soudu 28 Cdo 1939/2007 Nejvyššího soudu, ale také např. v rozsudku ze dne 18. srpna 2012, 28 Cdo 4080/2011 Nejvyššího soudu, s právním závěrem, že „počáteční lhůta, k níž by se měl vázat okamžik zřízení sportovního zařízení, zákon č. 229/1991 Sb., ani jiný zákon nestanoví“. K otázkám uváděným dovolatelem se vztahuje i další rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. srpna 2012 (28 Cdo 4030/2011 Nejvyššího soudu), dodával ve svém vyjádření k dovolání dovolatele účastník řízení Dostihové závodiště Praha k dovolání žalobce J. Č. Pokud jde dovolatelem zdůrazňováno tvrzení, že správce konkurzní podstaty Dostihového závodiště Praha JUDr. Jiří Slavíček, nebyl oprávněn podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, účastník řízení Dostihové závodiště Praha (státní podnik v konkurzu) ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uváděl, že „otázka oprávnění JUDr. Jiřího Slavíčka podat odvolání v roce 2009 je už bezpředmětná, neboť Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 7. ledna 2013 (proti němuž směřuje dovolání J. Č.) rozhodoval už proti pozdějšímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. června 2011, č.j. 34 C 235/2005-251“.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. (který je použitelný i pro dovolací řízení srov. §243c odst. 1 o.sř.) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované/žalobkyně s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.
Přípustnost dovolání dovolatele J. Č. proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. ledna 2013 (sp. zn. 24 Co 30/2012 Městského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu.
Podle uvedeného ustanovení §237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak (srov. §238 o. s. ř.) je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání dovolatele lze pokládat ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu za přípustné proto, že v dovolání dovolatele jsou jmenovitě uplatněny případy řešení právních otázek, která by podle dovolání dovolatele, měla dospět k tomu, že by právní otázky, vyvozené jednotlivými konkrétními rozhodnutí dovolacího soudu, měly být v tomto dovolacím řízení posouzeny jinak (srov. §237 občanského soudního řádu, in fine).
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci soudem spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo si soud jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), podle něhož pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám podle tohoto zákona vydat i v případě, že na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se na pozemku nachází tělovýchovné a sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. říjnem 1976.
Dovolatel se ve svém dovolání, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013 (sp. zn. 24 Co 30/2012), uplatňoval v podstatě názor, že by ustanovení §11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. nemělo být v daném případě aplikováno a že by právní otázka řešící aplikaci uvedeného hmotněprávního ustanovení měla být v tomto případě řešena jinak, než její řešení vyvozovaly soudy obou stupňů z předchozích konkrétně uváděných rozhodnutí dovolacího soudu i z některých usnesení Ústavního soudu ČR.
Ke třem dovolatelem zejména zdůrazňovaným a kritizovaným výkladovým závěrům, zaujatým v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 7. ledna 2013, bylo v dovolání napadených rozhodnutích soudů obou stupňů uvedeno:
1. Odvolací soud se ztotožnil s názorem zaujatým jak pozemkovým úřadem v řízení před ním, tak i v rozhodnutí soudu prvního stupně, že dostihové závodiště je sportovním zařízením. Odvolací soud argumentoval tím, že „dokumentace o výstavbě dostihového závodiště zmiňuje řadu objektů zcela evidentně sloužících pro funkce celého dostihového areálu ve V. Ch. jako sportovního zařízení, tj. klusáckou dráhu, tréninkové plochy, úpravy terénu pro skoky koní, jakož i tribuny pro diváky, což vede k závěru, že dostihové závodiště nelze považovat jako zařízení sloužící výhradně k výchově koní jako hospodářských zvířat v rámci živočišné výroby, ale jako zařízení využívané pro pořádání závodů koní – dostihů, při kterých jde o sportovní zápolení koní a jezdců na koních“. Dostihy jsou také obecně širokou veřejností vnímány jak sport a v návaznosti na to je i dostihové závodiště chápáno jako sportovní zařízení; stavbu tohoto zařízení je třeba chápat šíře než jen z hlediska stavebních předpisů a odkaz na ně ve stavebních povoleních. Odvolací soud odkazoval v této souvislosti na shodné závěry svých rozhodnutí sp. zn. 24 Co 146/2006, Co 182/2008 a 24 Co 231/2010 Městského soudu v Praze a kladl důraz i na to, že také dovolací soud se v rozsudku 28 Cdo 1939/2007 Nejvyššího soudu „k uvedené otázce nevyjádřil odlišně“. Neshledal proto odvolací soud důvod k tomu, aby se v této otázce od své ustálení judikatury odchyloval.
2. Odvolací soud se zabýval otázkou, kdy a jak bylo dostihové závodiště ve V. Ch. zřízeno a na jaké ploše je umístěno. Toto závodiště bylo na dotčených pozemcích zřízeno již v roce 1906 a minimálně od roku 1942 existuje v současném rozsahu. Odvolací soud byl proto toho názoru, že „bylo-li na uvedených pozemcích zřízeno závodiště před 1. říjnem 1976 (srov. §11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb.) je naplněna překážka vydání pozemků ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, přičemž počáteční hranice zřízení sportovního zařízení v tomto zákonném ustanovení není upravena; tělovýchovné nebo sportovní zařízení, zřízená před 1. 10. 1976, jsou překážkami vydání pozemků již pro samotnou svoji existenci na pozemcích“. Odvolací soud byl zároveň tohoto názoru, že dostihové závodiště ve V. Ch. má nepochybně povahu areálu, takže podle ustáleného závěru z judikatury, takový areál nelze dělit (vydat jeho část). Odvolací soud poukazoval v této souvislosti na svá předcházející rozhodnutí (zejména na rozhodnutí sp. zn. 24 Co 146/2006 Městského soudu v Praze) a obdobné závěry z nich a také na obdobné právní závěry, které byly zaujaty v rozhodnutích dovolacího soudu (např. v rozsudcích 28 Cdo 1939/2007 a 28 Cdo 2518/2006 Nejvyššího soudu), ale i na obdobné právní závěry z usnesení Ústavního soudu ČR III. ÚS 2784/2009, II. ÚS 78/98 a IV. ÚS 342/02.
3. Pokud šlo o otázku uváděnou v dovolání dovolatele, jak měl odvolací soud rozhodnout o odvolání JUDr. Jiřího Slavíčka, správce konkurzní postaty Dostihového závodiště, státního podniku, proti původně vydanému rozhodnutí v této právní věci, odvolací soud jednak poukazoval na postup soudu prvního stupně (uváděný i v jeho rozhodnutí ze dne 24. června 2011), že poté, co bylo soudu sděleno, že předmětné pozemky, jichž se původní odvolání týkalo, nejsou už zapsány v soupisu konkurzní podstaty (s ohledem na ustanovení §68 zákona o konkurzu a vyrovnání), bylo nadále jednáno již přímo s úpadcem (Dostihovým závodištěm Praha) a nikoli s uvedeným správcem konkurzní podstaty, a jednak odvolací soud uváděl, že už tu nebylo rozhodné, jak bylo rozhodnuto o původním odvolání správce konkurzní podstaty, jež se týkalo rozhodnutí předchozího a nikoli již rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. ledna 2013 (sp. zn. 24 Co 30/2012 Městského soudu v Praze), napadeného dovoláním dovolatele – žalobce J. Č.
Odvolací soud tedy neshledal žádné důvody k tomu, aby uvedené právní otázky, které byly co do jejich řešení shledány správnými i dovolacím soudem, byly v rozhodnutí ze dne 7. ledna 2013 (sp. zn. 24 Co 30/2012 Městského soudu v Praze) posouzeny jinak z důvodu jiných (nových) skutečností a okolností, jak měl za to dovolatel žalobce J. Č.
Dovolací soud, jenž v tomtéž senátě vydal už rozhodnutí (zejména rozsudek 28 Cdo 1939/2007), na něž odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 7. ledna 2013 odkazoval a právní závěry u nich měl na zřeteli, sdílí v tomto dovolacím řízení rovněž závěr odvolacího soudu, že tu v řízení o dovolání, směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. ledna 2013 (sp. zn. 24 Cdo 30/2012 Městského soudu v Praze) nebyly shledány takové skutečnosti a okolnosti odůvodňující názor dovolatele, že by tu bylo třeba tyto v podstatě vyřešené právní otázky posoudit jinak (srov. §237 občanského soudního řádu, in fine).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243d písm. a/ občanského soudního řádu k zamítnutí dovolatele, které byl nutno co do jeho obsahu pokládat za přípustné, ale nebylo možné je shledat důvodným, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které dovolací soud posoudil jako rozhodnutí správné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených účastníkem řízení Dostihovým závodištěm Praha (státním podnikem v konkurzu) na vyjádření k dovolání dovolatele J. Č. použil ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení Dostihovému závodišti Praha nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání rekapitulujícímu v podstatě totéž, co již bylo uvedeným účastníkem řízení uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu