ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.952.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 952/2020-223
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce S. Ch. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, nám. 28. října 1898/9, proti žalovanému Z. F. , nar. XY, bytem XY, o 1.837.843,50 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 225/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2019,
č. j. 13 Co 239/2012-200, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2019, č. j. 13 Co 239/2012-200, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č. j. 29 C 225/2009-102, uložil žalovanému zaplatit žalobci shora uvedenou částku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u téhož okresního soudu byl dne 17. 10. 2005 vydán rozsudek pro uznání č. j. 8 C 50/2004-18, na jehož základě bylo v exekučním řízení vedeném rovněž u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 19 Nc 9083/2006 ve prospěch nynějšího žalovaného vymoženo celkem 1.837.843,50 Kč (zahrnujících jistinu, náklady nalézacího řízení i náklady exekuce). Zmíněný rozsudek pro uznání obsahující chybně vyznačenou doložku právní moci byl ovšem následně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, č. j. 28 Co 52/2009-99, změněn tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. S odkazem na §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), kvalifikoval soud prvního stupně aktuálně uplatněný nárok jako právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu (rozsudku pro uznání, potažmo navazujícího exekučního řízení), který odpadl. Skutečnost, že u soudu prvního stupně souběžně dále probíhá řízení pod sp. zn. 8 C 50/2004, v němž je původně nynějším žalovaným uplatněný nárok posuzován, nepovažoval za podstatnou.
K odvolání žalovaného přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 13 Co 239/2012-200, ve výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud z připojeného spisu sp. zn. 8 C 50/2004 zjistil, že v pokračujícím řízení bylo žalobě na úhradu částky 1.566.020 Kč s příslušenstvím v konečném důsledku vyhověno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2015, č. j. 28 Co 81/2015-385, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2017, č. j. 28 Co 81/2015-446. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (jmenovitě jeho rozsudek
sp. zn. 30 Cdo 2561/2014 a usnesení sp. zn. 28 Cdo 3168/2017) dospěl k závěru, že právo žalobce k vydání bezdůvodného obohacení nemůže být opodstatněné, poněvadž jeho povinnost vůči nynějšímu žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu úhrady úvěru S. Ch. Z. F. (řešeno ve zmiňovaném řízení sp. zn. 8 C 50/2004) z pohledu hmotného práva existovala, pročež ani v důsledku zrušení, respektive změny rozsudku pro uznání se žalovanému nemohlo dostat bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Nesvědčí-li žalobci nárok na vydání požadované částky, nemůže být žalovaný v prodlení s její úhradou, a proto je bezpředmětnou námitka započtení uplatněná žalobcem. Krajský soud přitom nesouhlasil s míněním, že v nynějším řízení a ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 50/2004 jde o rozdílné žalobní požadavky. Připomněl, že v obou případech byly uplatněny nároky z bezdůvodného obohacení, a byť jsou postavení účastníků v dotčených sporech opačná, mají oba požadavky totožný hmotněprávní základ, tj. faktickou provázanost s plněním žalovaného na úvěr žalobce.
Vůči uvedenému rozhodnutí brojí žalobce dovoláním, shledávaje je přípustným ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně především jeho rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. Odvolacímu soudu vytýká, že nároky uplatněné v nynějším řízení a v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 50/2004 neposuzoval z pohledu jejich hmotněprávního ukotvení, nýbrž tyto ztotožnil. Upozorňuje na změnu skutkových tvrzení F. coby žalobce v řízení sp. zn. 8 C 50/2004 po odklizení rozsudku pro uznání i na částečné zpětvzetí jím vznesené žaloby. Není-li tedy nárok, o němž bylo v posledně řečeném řízení rozhodováno, totožný (minimálně co do výše) s plněním zaplaceným žalobcem v rámci exekuce (jež zahrnuje i náhradu výdajů za nalézací a exekuční řízení), nemůže napadené rozhodnutí obstát. Odvolací soud nepostupoval korektně, rezignoval-li na provedení dokazování stran existence pohledávky žalovaného, k jejímuž zapravení mělo plněním dle později zrušeného, respektive změněného rozsudku pro uznání dojít. Nemohl tudíž dospět k závěru, zda tato pohledávka vychází z hmotného práva, či nikoliv, pročež se jeho úsudek příčí jmenovanému rozhodnutí velkého senátu. Dovolatel závěrem poukazuje na rozpor v konečném rozhodnutí odvolacího soudu v související věci (rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 28 Co 81/2013), jenž na rozdíl od soudu v aktuální při dříve poskytnuté plnění mezi účastníky odmítl zohlednit. Vedle toho namítá i procesní pochybení krajského soudu, nepoučil-li žalobce o tom, že zastává odlišný právní názor než soud první instance, a nevyzval-li jej k navržení důkazů. Vzhledem k uvedenému žádá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu
§241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze pokládat za přípustné, neboť odvolací soud v určitých aspektech svého právního posouzení zcela nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k otázce existence bezdůvodného obohacení.
Judikatura dovolacího soudu, na niž se ostatně odvolává i napadené rozhodnutí, se konstantně hlásí k názoru, podle něhož se bezdůvodným obohacením může stát plnění poskytnuté na základě pravomocného soudního rozhodnutí, jež bylo později zrušeno, a to za předpokladu, že povinnost uložená tímto rozhodnutím neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, tedy dle hmotného práva neexistuje, pročež bylo plněno na dluh neexistující (k tomu srov. zejména dovolatelem zmiňovaný rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jakož i na něj navazující judikaturu – kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 1535/2018, a ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3205/2018). Řečené se uplatní rovněž v případě, byla-li uložená povinnost splněna nedobrovolně v rámci vykonávacího, respektive exekučního řízení (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). V řízení o vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě zrušeného pravomocného rozhodnutí se tak soud musí jako otázkou předběžnou zabývat tím, má-li realizované plnění patřičnou oporu v hmotném právu, tj. existuje-li hmotným právem založená povinnost je poskytnout, či nikoliv.
Specifikum nynějšího sporu spočívá v tom, že k vymožení žalované částky došlo na podkladě rozsudku pro uznání, jenž byl nesprávně opatřen doložkou právní moci, a později jej odvolací soud změnil tak, že se nevydává. V důsledku tím byl odstraněn podklad pro exekuční řízení, v němž byla předmětná pohledávka úspěšně vymožena. I v nastíněné situaci ovšem lze pro vypořádání vztahů mezi zainteresovanými subjekty přiměřeně vycházet ze shora citované teze ustálené rozhodovací praxe, podle níž je zapotřebí zkoumat hmotněprávní důvod poskytnutého plnění, a od něj pak odvíjet závěry o opodstatněnosti nároku na vydání eventuálního bezdůvodného obohacení. Odvolací soud tedy v zásadě postupoval správně, ověřoval-li existenci hmotněprávní opory pro odčerpání finančních prostředků od S. Ch. ve prospěch Z. F. přiznaných druhému jmenovanému rozsudkem pro uznání vydaným Okresním soudem Brno-venkov
dne 17. 10. 2005 pod č. j. 8 C 50/2004-18, neboť, byť řečené rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci (na čemž ničeho nezmění ani její chybné vyznačení – k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2849/2015, a v něm odkazovaná rozhodnutí), a nemohlo tak být vykonatelným exekučním titulem (k tomu srov. §160 ve spojení s §161 o. s. ř.), nevylučovala popsaná okolnost hmotněprávní povinnost S. Ch. vydat příslušnou sumu (přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3858/2011). Jeho právní posouzení však nelze kvitovat zcela, založil-li své konkluze toliko na výsledku pokračujícího řízení o vydání bezdůvodného obohacení, jehož se domáhal Z. F. s tvrzením, že za S. Ch. zapravil povinnost splatit úvěr, v rámci něhož Krajský soud v Brně vydal rozsudek ze dne 24. 9. 2015, č. j. 28 Co 81/2013-385, jímž bylo ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2017, č. j. 28 Co 81/2013-446, mimo jiné pravomocně vyhověno požadavku F. na vydání částky 1.566.020 Kč s blíže definovaným příslušenstvím, aniž by zohlednil rozdílnou výši i podstatu částky přiznané v řečeném řízení a sumy požadované v řízení aktuálním. Ze jmenovaného rozsudku odvolacího soudu č. j. 28 Co 81/2013-385 totiž lze bezpochyby usuzovat toliko na důvodnost nároku tehdejšího žalobce v tam přisouzené částce – v tomto směru se ve vztahu k nynějšímu řízení jedná o závazné pravomocné vyřešení prejudiciální otázky (k tomu viz též shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1535/2018) – a na existenci tomu korespondující hmotněprávní povinnosti S. Ch. vylučující v dotčeném rozsahu jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Není však přípustné v příznivém výsledku sporu pro F. spatřovat důvod pro paušální zamítnutí požadavku nynějšího žalobce – S. Ch. na vydání bezdůvodného obohacení představovaného částkou vymoženou v rámci exekučního řízení a sestávající kromě jistiny (sumy přiznané rozsudkem pro uznání č. j. 8 C 50/2004-18 – 1.678.000 Kč –, která se ovšem dle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu liší od jistiny pravomocně přisouzené konečným rozhodnutím v dané věci – 1.566.020 Kč) i z refundovaných náhrad nákladů řízení a nákladů exekuce. V tomto smyslu lze proto shledat důvodnými námitky dovolatele o nedostatcích v úvaze odvolacího soudu stran zjišťování rozsahu hmotněprávní povinnosti S. Ch., jež eliminuje jeho nárok na vrácení z podnětu zrušeného, respektive zde změněného rozhodnutí (rozsudku pro uznání) exekvované částky, a to jak z pohledu nesouladu obou zmíněných jistin, tak z hlediska částek zaplacených žalobcem na nákladech řízení vymožených v rámci exekuce vedené pod sp. zn. 19 Nc 9083/2006, přičemž je zapotřebí mít na paměti především konstitutivní charakter rozhodnutí o nákladech řízení, jak se koneckonců z bezpochyby ustálené judikatury (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016).
K námitkám dovolatele o nezbytnosti poučení ze strany soudu v situaci, zakládá-li se jeho rozhodnutí na jiném právní názoru, než který přijal soud nižšího stupně, jeví se vhodným připomenout, že zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj úmysl, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu, respektuje-li přitom pravidla o předvídatelnosti (nepřekvapivosti) soudního rozhodování (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4168/2018, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí).
Vzhledem ke shora uvedenému pokládá Nejvyšší soud dovolání žalobce v mezích jím předestřené argumentace za důvodné (§241a odst. 1 o. s. ř.), pročež přistoupil v intencích §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu v celém rozsahu (včetně závislého nákladového výroku) a věc řečenému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu