ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.174.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 174/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Mgr. M. H. , proti žalovaným 1) Z. W. , zastoupenému JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou, se sídlem v Uherském Hradišti, Hradební 1294, PSČ 686 01, a 2) R. Š. , zastoupené Mgr. Markem Urbišem, advokátem, se sídlem v Opavě, Partyzánská 1565/18, PSČ 747 05, o zaplacení 2.603.230,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 158/2006, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2012, č. j. 8 Cmo 344/2011-351, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č. j. 41 Cmo 158/2006-254, ve znění usnesení ze dne 24. května 2011, č. j. 41 Cm 158/2006-256, zavázal žalované zaplatit žalobci společně a nerozdílně 2.603.230,50 Kč (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a zavázal žalované zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek, od nějž byl žalobce osvobozen (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou žalovaných tak, že zrušil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 63.829 Kč, jakož i výrok II. a III. (výrok první), a potvrdil část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli žalovaní zavázáni uhradit společně a nerozdílně 2.539.401,50 Kč (výrok druhý).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2012, uplatňuje dovolací důvod (posuzováno z hlediska obsahu) podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud předesílá, že po podání dovolání zjistil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. srpna 2014, č. j. KSOS 38 INS 16307/2014-A8 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 5. srpna 2014 v 8:32 hodin), úpadek dovolatele a povolil jeho řešení oddlužením, o čemž byli účastníci řízení vedeného v projednávané věci vyrozuměni usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2014, č. j. 29 Cdo 3709/2012-418. Vzhledem k tomu, že rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou [§140a věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 294/2013 Sb.], přičemž v daném sporu jde o pohledávku, která měla (musela) být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (chtěl-li žalobce dosáhnout jejího poměrného uspokojení z majetkové podstaty dovolatele), mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání teprve poté, co pominuly účinky rozhodnutí o úpadku (což se stalo v důsledku usnesení ze dne 3. listopadu 2015, č. j. KSOS 40 (38) INS 16307/2014-B22, kterým Krajský soud v Ostravě vzal na vědomí splnění oddlužení dovolatele zpeněžením majetkové podstaty a osvobodil jej od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 1394/2009).
Dovolání proti druhému (potvrzujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v projednávané věci nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal (dovolatel Nejvyššímu soudu nepředložil k řešení žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí).
První z dovolatelem předestřených otázek, zda je povinností žalobce „tvrdit porušení konkrétní povinnosti, výši škody či příčinnou souvislost“, je-li sporné, zda žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. ledna 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu; ve vztahu k obecné povinnosti žalobce vylíčit v návrhu na zahájení řízení rozhodné skutečnosti viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 209, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 25 Cdo 2349/2006).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z druhé z dovolatelem předestřených otázek, a to zda lze jednatelům společnosti s ručením omezeným uložit, aby nahradili škodu, byl-li jeden z nich v paralelně vedeném (pravomocně skončeném) trestním řízení zproštěn obžaloby ohledně skutku, z nějž žalobce dovozuje svůj (soukromoprávní) nárok na náhradu škody. I při řešení této otázky odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. května 1966, sp. zn. 4 Cz 30/1966, uveřejněný pod číslem 58/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, či usnesení ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, rozsudek ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, usnesení ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 3240/2009, rozsudek ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 297/2009, usnesení ze dne 30. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 3008/2010, usnesení ze dne 25. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 627/2013, rozsudek ze dne 26. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, usnesení ze dne 12. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 1037/2014, rozsudek ze dne 18. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 1593/2013, nebo usnesení ze dne 4. srpna 2015, sp. zn. 25 Cdo 1493/2015). Přitom nelze přehlédnout, že odvolací soud – jsa si vědom toho, že druhá žalovaná - byla v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 3 T 21/2007 zproštěna obžaloby – řádně odůvodnil rozdílné hodnocení dotčené předběžné otázky (k tomu viz například nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí není možné spatřovat ani v řešení poslední dovolatelem formulované otázky, a to, zda lze v rámci probíhajícího soudního řízení „po uplynutí obecné promlčecí doby změnit žalobní tvrzení ohledně právní kvalifikace nároku, pokud je tato změna spojena s přechodem důkazního břemene.“ Je tomu tak proto, že přípustnost dovolání je podmíněna tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2006, sp. zn. 20 Cdo 1575/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3677/2012, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 2133/2013).
Přenesení důkazního břemene ve smyslu §194 odst. 5 věty druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. (dále jen „obch. zák.“), ve spojení s §135 odst. 2 obch. zák., však není závislé na tom, zda je proti žalovaným jednatelům uplatněn nárok na náhradu škody nebo nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž jen na tom, jestli je v řízení, jehož jsou žalovaní účastníky, posuzováno, zda jednali s péčí řádného hospodáře. Jinými slovy, ohledně péče řádného hospodáře nese jednatel důkazní povinnost bez ohledu na to, zda jde o vydání bezdůvodného obohacení, či o řízení o náhradu škody.
Na řešení poslední dovolatelem předestřené otázky proto rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Brojí-li dovolatel – a to na vícero místech dovolání – proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (tj. zpochybňuje-li postup odvolacího soudu, který věc projednal jako žalobu na náhradu škody, aniž by žalobce – dle tvrzení dovolatele – doplnil svá tvrzení, a namítá-li, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu být dovolání přípustné nemůže.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když bylo dovolání prvního žalovaného odmítnuto a žalobci náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Nejvyšší soud připomíná, že – s ohledem na osvobození dovolatele od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení (mezi něž patří i pohledávka uplatněná žalobou v projednávané věci), v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny – již nebude možné (úspěšně) vést na základě rozsudku odvolacího soudu výkon rozhodnutí či exekuci.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu