ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1844.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 1844/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovanému F. Č. , zastoupenému Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 51/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 8 Cmo 250/2013-203, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2012, č. j. 30 Cm 51/2011-131, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 9. února 2011, č. j. 30 Cm 51/2011-11, kterým uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 980 059,29 Kč s 6% úrokem od 21. října 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.266,86 Kč a náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 31. března 2014, č. j. 8 Cmo 250/2013-203, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze závěru formulovaného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle něhož důkazní břemeno k prokázání pravosti podpisu dlužníka na směnce tíží žalobce jako majitele cenného papíru – dospěl k závěru, že dosud provedenými důkazy „nebylo bez pochybností prokázáno, že směnku jako aval podepsal F. Č. (starší)“. Jelikož „bude třeba provést dokazování, jímž by pravost podpisu avala směnky byla zcela najisto postavena“, a „jde o rozsáhlé dokazování“, uzavřel, že nejsou podmínky pro to, aby dokazování doplnil sám v souladu s §213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, nechť „posoudí, zda námitka žalovaného, že podpis avala na směnce není pravý, je nebo není důvodná“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky důkazního břemene ohledně pravosti podpisu avalisty na směnce a že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda „může směnečný závazek fyzické osobě podepsané na blankosměnce vzniknout teprve po její smrti (s účinky ex tunc) a přejít na dědice zemřelé fyzické osoby“.
Podle dovolatele odvolací soud sice „zjistil“, že soud prvního stupně vyšel z nesprávného právního názoru ohledně důkazního břemene co do (ne)pravosti podpisu avalisty na směnce, nicméně „avizoval“, že bude mít za prokázanou pravost podpisu avalisty, pokud žalovaný nenavrhne ke zpochybnění důkazů jiné důkazy; tím fakticky nedůvodně přenesl důkazní břemeno na žalovaného.
Dále odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení otázky „účinku doplnění blankosměnky“ nezohlednil skutečnost, že dědic může odpovídat pouze za závazky, které vznikly zůstaviteli, tedy které existují v okamžiku smrti zůstavitele. Jakkoli doplněním blankosměnky vznikla řádná směnka z hlediska směnečného práva skutečně s účinky ex tunc, je zřejmé, že „z hlediska hmotného práva občanského takovýto závazek ke dni smrti nepochybně neexistoval a dodatečně zemřelému avalistovi – zůstaviteli po smrti vzniknout nemůže a takový závazek tedy nemůže zavazovat jeho dědice“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení otázky vzniku „směnečného závazku“, je v souladu se závěry, jež Nejvyšší soud formuloval v rozsudku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, a podle nichž se blankosměnka stává směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, a to se zpětnými účinky (ex tunc).
Na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Nabyl-li totiž žalovaný dědictví smrtí zůstavitele (§460 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), přešly na něj (tímto okamžikem) rovněž povinnosti (a práva) zemřelého směnečného rukojmího, včetně práv a povinností plynoucí z dohody o vyplňovacím právu, kterou tento směnečný rukojmí uzavřel s majitelem blankosměnky.
Jde-li o otázku důkazního břemene ohledně (ne)pravosti podpisu směnečného dlužníka na směnce, potud rozhodnutí odvolacího soudu respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Srov. např. rozsudek ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok, jakož i usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, rozsudek ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, usnesení ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2545/2011, usnesení ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013 a usnesení ze dne 25. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud pro účely odstranění případných pochybností připomíná, že řešení skutkové otázky (ne)pravosti podpisu směnečného rukojmího na směnce bude odvislé od hodnocení důkazů soudem prvního stupně (§132 o. s. ř.). Dospěje-li v tomto směru soud prvního stupně k závěru, že dosud provedené důkazy postačují pro přijetí závěru o tom, že směnečný rukojmí směnku vskutku podepsal, bude na žalovaném, aby navrhl důkazy ke zpochybnění takového závěru; v opačném případě, tj. dospěje-li soud prvního stupně na základě již provedených důkazů k závěru, podle něhož nelze přijmout závěr o pravosti podpisu směnečného rukojmího na směnce, bude na žalobci, jehož tíží důkazní břemeno, aby navrhl doplnění dokazování k odstranění pochybností v tomto směru.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu