ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2070.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2070/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Avesolvent, s. r. o., se sídlem v Praze, Novém Městě, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 80 31 27, proti žalované K. K., zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, PSČ 779 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 25/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2008, č. j. 7 Cmo 335/2007-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, č. j. 42 Cm 25/2003-62, kterým Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. prosince 2002, č. j. 42 Sm 452/2002-8, jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,000.000,- Kč s 6% úrokem od 21. června 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.666,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady dovolatelky, jimiž polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého dovolatelka neprokázala, že směnkou zajištěná pohledávka nevznikla. Tím totiž – posuzováno podle obsahu – dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Přitom závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tedy i námitky, že směnkou zajištěná pohledávka nevznikla, uplatněné žalovanou v dané věci) nese žalovaný, Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84) a následně se k němu opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo 808/2006 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2327/2007, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, popř. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani posouzení otázky, zda lze na právní vztahy z tzv. zajišťovacích směnek aplikovat obecnou úpravu ručení obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle dovolatelky zejména ustanovení §548 odst. 1 tohoto zákona).
Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit.
Z výše vymezené povahy zajišťovací směnky vyplývá, že argumentace dovolatelky, zjevně vycházející z nesprávné představy o akcesorické a subsidiární povaze zajišťovací směnky (vedoucí ve svých důsledcích k závěru, že zajišťovací směnka je jen jakousi zvláštní formou ručení a je na ní tudíž nutné aplikovat obecnou úpravu tohoto zajišťovacího institutu), nemůže obstát.
Dovolatelkou zpochybněné právní závěry, které soudy nižších stupňů učinily při výkladu konkrétního právního úkonu (čl. IV. smlouvy o úvěru č. IÚ 0017/99 ze dne 21. června 1999), pak žádnou otázku zásadního právního významu neotevírají. Ostatně závěr, na kterém spočívá rozhodnutí odvolacího soudu (podle kterého žalovaná nebyla účastnicí shora uvedené smlouvy, pročež nelze dovodit, že by právě její obsah měl představovat ujednání, jež by jakýmkoliv způsobem omezovalo majitele při uplatňování práv ze směnky vůči žalované) dovolatelka ani nenapadá.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu