ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2738.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2738/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Atlas Copco s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Elektrárenská 4, PSČ 831 04, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36289833, proti žalovanému Ing. Lee Loudovi, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka SLOVKORD, akciová spoločnosť v likvidácii, zastoupenému JUDr. Miroslavem Houskou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 Cm 1/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SLOVKORD, akciová spoločnosť v likvidácii, se sídlem v Senici, Továrenská 532, PSČ 905 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36228711, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 2464/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2013, č. j. 12 Cmo 4/2012-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. září 2012, č. j. 39 Cm 1/2010-33, zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce (ATLAS COPCO COMPRESSORS SLOVAKIA s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka SLOVKORD, akciová spoločnosť v likvidácii) vyloučení ve výroku specifikovaných movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 11.880,- Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 14.119,- Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně „v celém rozsahu a do všech jeho výroků“) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno.
Žalovaný navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, zdůrazňuje, že žalobce od kupní smlouvy neodstoupil.
V průběhu dovolacího řízení žalobce zanikl bez likvidace a jeho právním nástupcem se stala společnost Atlas Copco s. r. o. O procesním nástupnictví této společnosti rozhodl Nejvyšší soud (dle §107 o. s. ř.) usnesením ze dne 21. února 2014, č. j. 29 Cdo 2738/2013-121 a na tomto základě s ní dále jednal jako s žalobcem.
V rozsahu, v němž dovolatel napadá dovoláním tu část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení a druhý výrok o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům neuplatňuje žádnou argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou právní otázku.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je Nejvyšší soud rovněž neshledal přípustným (dle §237 o. s. ř.).
V řešení otázek dovoláním předestřených (v tom, za jakých podmínek lze z majetkové podstaty dlužníka vyloučit věci, které věřitel prodal dlužníku s výhradou vlastnického práva), je totiž napadený rozsudek v souladu s ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu, jak vyplývají především z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, uveřejněného pod číslem 105/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2010“), na které ostatně přiléhavě odkázaly soudy nižších stupňů, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2549/2010. Srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. III. ÚS 635/10, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti R 105/2005.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že závěry, které v označených rozhodnutích formuloval k výkladu ustanovení §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), jsou mutatis mutandis uplatnitelné i při výkladu ustanovení §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož by podání vylučovací žaloby mohlo být skutečností, z níž lze usuzovat na to, že věřitel provedl volbu práva ze sjednané výhrady vlastnického práva a odstoupil od smlouvy, avšak v posuzované věci tomu tak není, je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem ve shora označených rozhodnutích. V R 105/2010 Nejvyšší soud uzavřel, že na odstoupení od smlouvy nebylo možné bez dalšího usuzovat ani z toho, že dovolatelka podala vylučovací žalobu, jestliže souběžně uplatňovala nárok na zaplacení kupní ceny v konkursu na majetek úpadkyně přihláškou pohledávky. Obdobně v usnesení sp. zn. 29 Cdo 2549/2010 Nejvyšší soud konstatoval, že na odstoupení od kupní smlouvy nebylo možné bez dalšího usuzovat ani z toho, že dovolatel podal vylučovací žalobu, jestliže (jak sám tvrdil i v podaném dovolání) souběžně uplatňoval též nárok na zaplacení kupní ceny v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přihláškou pohledávky.
V rozsudku ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 2843/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2011, pod číslem 89, Nejvyšší soud dovodil, že je-li kupující v konkursu (vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) a nebrání-li takovému úsudku jiné úkony prodávajícího se sjednanou výhradou vlastnického práva, lze na závěr, že takový prodávající provedl odpovídající volbu a od kupní smlouvy odstoupil s tím, že požaduje vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, usuzovat i z toho, že prodávající podal žalobu, kterou se ve smyslu §19 odst. 2 ZKV domáhá vyloučení těchto věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty. Tento závěr však Nejvyšší soud zformuloval v situaci, kdy věřitel sice souběžně uplatnil nárok na zaplacení kupní ceny (přihláškou) a nárok na vyloučení věcí z (konkursní) podstaty, pohledávku z titulu zaplacení kupní ceny však přihlásil jen jako podmíněnou.
V projednávané věci naproti tomu žalobce uplatnil oba nároky souběžně, po podání vylučovací žaloby přihlášku nevzal zpět a podle skutkových zjištění odvolacího soudu se žalobci dostalo poměrného uspokojení jeho přihlášené a zjištěné pohledávky za dlužníkem z titulu nezaplacené kupní ceny v rámci provádění schváleného reorganizačního plánu. V kontextu těchto zjištění je závěr odvolacího soudu, že žalobce nemůže (současně) žádat vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty souladný i s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2843/2007, neboť popsané úkony žalobce v insolvenčním řízení, jež vedly k uspokojení jeho pohledávky z titulu práva na zaplacení kupní ceny, v dané situaci brání tomu, aby podání vylučovací žaloby bylo možno považovat za změnu volby vyplývající ze sjednané výhrady vlastnického práva a odstoupení od kupní smlouvy.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. července 2013), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč jde o částku 3.400,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu