ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2810.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2810/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a/ Ing. M. V., b/ P. M. , c/ V. S. , d/ R. Š. a e/ S. E. , všech zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, PSČ 787 01, za účasti Bytového družstva Palackého, Šumperk, se sídlem v Šumperku, Palackého 1669/4, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 25899686, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Blahoslavova 4, PSČ 787 01, o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 209/2006, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2009, č. j. 5 Cmo 193/2008-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 8. února 2008, č. j. 41 Cm 209/2006-61, Krajský soud v Ostravě zamítl návrh, kterým se navrhovatelé domáhali určení neplatnosti usnesení členské schůze Bytového družstva Palackého, Šumperk (dále jen „družstvo“) konané dne 26. října 2006, jímž bylo schváleno uzavření nájemních smluv ke specifikovaným družstevním bytům s členy nově přijatými do družstva na členské schůzi konané dne 5. září 2006 – Z. L., K. Č. a R. N. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Navrhovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opírajíce jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíce, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného usnesení, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení, a proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výtkou, podle níž se odvolací soud nevypořádal s námitkou navrhovatelů, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly provedeny též (v dovolání specifikované) důkazy, jejichž provedení navrhovatelé požadovali, dovolatelé poukazují na tvrzenou vadu řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), která však nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu; přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jí proto založit nelze. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95).
Odvolací soud pak své rozhodnutí založil (mimo jiné) i na závěru, podle něhož z obsahu dohody, kterou navrhovatelé s družstvem uzavřeli dne 30. června 2002 (dále jen „dohoda“), nelze dovodit, že by se v ní družstvo zavázalo uzavřít s navrhovateli ke specifikovaným družstevním bytům nájemní smlouvy.
Námitka zpochybňující uvedený závěr odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadený závěr plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanovením §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Výklad obsahu dohody provedený odvolacím soudem je taktéž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž slovně vyjádřený právní úkon lze vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, jenž je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách). Byť byl přijat ve vztahu k výkladovým pravidlům občanskoprávních úkonů (§35 odst. 2 obč. zák.), prosadí se tento závěr plně i při výkladu úkonů obchodněprávních (§266 obch. zák.) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatelé nemají vůči družstvu nárok na uzavření smluv o nájmu družstevního bytu, sám o sobě postačuje k zamítnutí návrhu, nelze dovolání připustit k přezkoumání (dovoláním rovněž zpochybněného) závěru odvolacího soudu, podle kterého uzavření dohody představuje v projednávané věci majetkovou dispozici s družstevními byty ve smyslu §239 odst. 4 písm. i/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a článku 22 odst. 1 písm. m/ stanov družstva. I kdyby totiž Nejvyšší soud uvedený závěr odvolacího soudu shledal nesprávným, nemohl by z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, a posouzení této otázky by se tudíž nemohlo projevit v poměrech dovolatelů založených napadeným rozhodnutím.
Z tohoto důvodu přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle ní k platnému uzavření dohody nebylo třeba spolupodpisu místopředsedy družstva (jež nadto směřuje proti závěru, podle něhož k platnosti dohody byla kontrasignace nezbytná, na kterém odvolací soud své rozhodnutí nezaložil).
A konečně dovolání nečiní přípustným ani námitka, podle níž „družstvo přistupovalo k výkonu již existujících práv a povinností vyplývajících z dohody … v rozporu s dobrými mravy“. Je tomu tak proto, že tvrzení o jejich diskriminaci, o něž tuto námitku opírají, uplatnili dovolatelé poprvé až v dovolání. Nejvyšší soud k němu proto – vzhledem k ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé – přihlédnout nemohl.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelů bylo odmítnuto a družstvu podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. března 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu