ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.317.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 317/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce EXIMO Trading, spol. s r. o. , se sídlem v Plzni, Čedičová 511/9, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 40523535, zastoupeného Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Humpolecká 1939/10, PSČ 140 00, proti žalované JUDr. Lence Vidovičové , advokátce, se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, PSČ 772 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. R. V., o zaplacení částky 2 100 334,64 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 62/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2012, č. j. 6 Cmo 2/2012-157, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2012, č. j. 6 Cmo 2/2012-157, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2011, č. j. 9 Cm 62/2009-106, se zrušují a věc se postupuje Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 19. prosince 2009, došlou Krajskému soudu v Ostravě dne 28. prosince 2009, domáhal po žalované zaplacení částky 6 409 281,62 Kč „s úrokem z prodlení“.
Podáním ze dne 15. června 2010, doplněným podáním ze dne 21. července 2010, vzal žalobce žalobu zpět co do částky 6 409 281,62 Kč s odůvodněním, že žalovaná zaplatila jistinu žalované částky s tím, že předmětem sporu zůstává příslušenství původně žalované částky ve formě úroků z prodlení za dobu od 20. prosince 2006 do 3. června 2010, které vyčíslil na 2 101 300,42 Kč. Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. září 2010, č. j. 9 Cm 62/2009-51, řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil.
Rozsudkem ze dne 9. září 2011, č. j. 9 Cm 62/2009-106, soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 2 100 334,64 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Krajský soud v Ostravě (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 24 K 24/2000-88, prohlásil konkurs na majetek úpadce Ing. R. V. (dále jen „úpadce R. V.“) a správcem konkursní podstaty ustavil Mgr. Jana Klváčka.
2/ Konkursní soud usnesením ze dne 8. října 2004, sp. zn. 24 K 24/2000, zprostil Mgr. Jana Klváčka funkce správce konkursní podstaty a novou správkyní konkursní podstaty ustavil žalovanou.
3/ Přípisem ze dne 24. března 2005 žalovaná vyzvala E. V. (dále jen „E. V.“), aby jako vlastnice nemovitostí, které zajišťují pohledávky vůči úpadci (dále jen „nemovitosti“), v souladu s ustanovením §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) vyplatila ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky ve výši 29 346 963,32 Kč nebo složila cenu nemovitostí ve výši 10 000 000 Kč. Následně (dne 5. dubna 2005) žalovaná zapsala nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
4/ Dne 9. května 2005 podala E. V. žalobu na vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce R. V.
5/ Dne 19. prosince 2006 vyplatila E. V. částku 10 000 000 Kč do konkursní podstaty úpadce R. V.
6/ Návrhem ze dne 28. března 2007 požádala E. V. konkursní soud, aby v rámci dohlédací činnosti uložil žalované vyloučit ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce R. V. nemovitosti s tím, že na účet žalované poukázala částku 10 000 000 Kč, kterou získala na základě smlouvy o půjčce ze dne 13. prosince 2006 uzavřené se společností Mlékárna Dvorec s. r. o.
7/ Přípisem ze dne 10. dubna 2007 konkursní soud E. V. sdělil, že pokyn k vyloučení nemovitostí žalované neudělí, neboť žalovaná zadala vypracování nového znaleckého posudku na zjištění současné ceny nemovitostí.
8/ Přípisem ze dne 1. června 2007 žalovaná vyzvala E. V. k doplacení obvyklé ceny nemovitostí ve výši 4 600 000 Kč s tím, že ke dni zaplacení 10 000 000 Kč již tato částka neodpovídala obvyklé ceně nemovitostí.
9/ Smlouvou ze dne 6. září 2007 postoupila E. V. část pohledávky na vrácení složené ceny nemovitostí ve výši 6 409 281,62 Kč žalobci.
10/ Přípisem ze dne 4. ledna 2008 vyzval advokát E. V. žalovanou, aby vrátila E. V. částku 10 000 000 Kč s odůvodněním, že E. V. poskytla do konkursní podstaty dvojí plnění ze stejného právního důvodu.
11/ V reakci na tuto výzvu žalovaná zástupci E. V. sdělila, že měla za to, že s E. V. vede spor o to, zda složená částka je či není dostačující k vydání nemovitostí. Současně vyjádřila názor, že v případě vrácení složené částky by E. V. nemohla být v excindačním sporu úspěšná. Žalovaná vyzvala E. V., aby v případě, že chce vydat složené finanční prostředky, vzala žalobu na vyloučení nemovitostí zpět.
12/ Přípisem ze dne 15. ledna 2008 žalobce sdělil žalované, že přiloženou smlouvou o postoupení pohledávky prokazuje změnu v osobě věřitele a současně ji požádal, aby pohledávku v postoupené výši bez zbytečného odkladu vyplatila na označený účet.
13/ Žalovaná žalobci odpověděla přípisem ze dne 18. ledna 2008, v němž mu sdělila, že pohledávka dosud nevznikla, nemůže být splatná a není účinné ani její postoupení.
14/ V doplnění soupisu konkursní podstaty, došlém Krajskému soudu v Plzni dne 20. listopadu 2008, sepsal Ing. Pavel Tatíček (dále jen „P. T.“), správce konkursní podstaty úpadce Mlékárna Dvorec s. r. o. (dále jen „úpadce M“) do soupisu konkursní podstaty tohoto úpadce nemovitosti i pohledávku E. V. ve výši 10 000 000 Kč, což v přípise ze dne 21. listopadu 2008 sdělil žalované.
15/ Konkursní soud rozsudkem ze dne 30. června 2008, č. j. 38 Cm 16/2005, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2009, č. j. 3 Cmo 39/2008, zamítl žalobu, jíž se E. V. domáhala vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce R. V. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že E. V. neuhradila doplatek obvyklé ceny nemovitostí (ta činila 13 000 000 Kč).
16/ Přípisem ze dne 15. dubna 2009 žalovaná sdělila P. T., že vylučovací žaloba byla pravomocně zamítnuta. Současně jej vyzvala, aby vyřadil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce M tyto nemovitosti s tím, že je připravena vydat do konkursní podstaty úpadce M částku 10 000 000 Kč.
17/ Dne 11. května 2009 vyplatila žalovaná 10 000 000 Kč do konkursní podstaty úpadce M.
18/ Pravomocným rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 55 Cm 4/2009-60, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2010, č. j. 15 Cmo 31/2010-93, vyloučil Krajský soud v Plzni pohledávku žalobce ve výši 6 409 281,62 Kč z konkursní podstaty úpadce M.
19/ P. T. vyplatil dne 3. června 2010 žalobci částku 6 409 281,62 Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že nemovitosti byly do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce R. V. sepsány po právu v souladu s ustanovením §27 odst. 5 ZKV, když zástavní dlužnice (E. V.) nevyplatila zajištěnou pohledávku ani obvyklou cenu nemovitostí. K vyplacení ceny nemovitostí došlo až v průběhu excindačního sporu, přičemž rozsudkem v tomto sporu vydaným byl potvrzen postup žalované „ohledně doplacení obvyklé ceny na základě nového ocenění jako správný“. Jednání žalované, která sepsala nemovitosti do konkursní podstaty úpadce R. V. a zároveň držela částku 10 000 000 Kč, podle soudu prvního stupně nebylo v rozporu se zákonem. K bezdůvodnému obohacení žalované mohlo dojít nejdříve právní mocí rozsudku, kterým byla žaloba na vyloučení nemovitostí zamítnuta, tj. dne 27. března 2009. Tímto okamžikem odpadl důvod, pro který bylo plnění poskytnuto, a vznikla povinnost žalované bezdůvodné obohacení vydat.
Žalovaná se však ani tak nedostala do prodlení se zaplacením žalovaného nároku, neboť v době, kdy důvod plnění odpadl, byla pohledávka sepsána do konkursní podstaty úpadce M a žalovaná bez zbytečného odkladu plnila do konkursní podstaty tohoto úpadce v souladu s ustanovením §18 odst. 3 a 4 ZKV.
Promlčením a námitkou, zda výkon práva „účastníků“ byl v rozporu s dobrými mravy, se již soud pro nadbytečnost nezabýval.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud předeslal, že nepovažuje za důvodnou žalobcem vznesenou námitku věcné nepříslušnosti. Měl za to, že předmětem tohoto sporu je peněžité plnění, kterého se žalobce domáhá vůči konkursní podstatě z důvodu postupu žalované podle §27 odst. 5 ZKV a následného vylučovacího sporu, v němž byl vymezován rozsah konkursní podstaty. Ke sporu by tak podle odvolacího soudu nemohlo dojít a tento spor by nemohl pokračovat, kdyby nebylo konkursu. Proto odvolací soud, s odkazem na bod I. stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 74/2007“), uzavřel, že krajský soud byl věcně příslušný k rozhodnutí této věci. Žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněný pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2004“), podle odvolacího soudu řešil skutkově odlišný případ.
Odvolací soud, vycházeje z odvoláním nezpochybněného skutkového stavu, především přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že uplatněný nárok je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“). Vyšel přitom z toho, že v době od 9. května 2005 do 27. března 2009 nebyl vyjasněn rozsah majetku v konkursní podstatě, protože nebylo najisto postaveno, zda její součástí mají být sepsané nemovitosti. Od 19. prosince 2006, kdy E. V. plnila do konkursní podstaty úpadce R. V. 10 000 000 Kč, bylo důvodem sporu, zda poskytnuté plnění odpovídalo ceně nemovitostí a stalo se tak součástí konkursní podstaty úpadce, či zda jsou součástí konkursní podstaty i nadále nemovitosti, protože plněním složené částky nedošlo k zániku zástavního práva, které zajišťuje pohledávku konkursního věřitele. Teprve právní mocí rozhodnutí o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty odpadl důvod, pro který žalovaná držela částku 10 000 000 Kč v konkursní podstatě.
Ke splatnosti pohledávky žalobce z bezdůvodného obohacení pak odvolací soud uvedl, že výzva žalobce žalované podle §563 obč. zák. k vydání předmětu bezdůvodného obohacení ze dne 16. ledna 2008 „nabyla účinků“ právní mocí rozsudku o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty dne 28. března 2009, současně se vznikem závazku žalované, který se stal splatným dne 29. března 2009. K tomu dodal, že „ve vztahu k žalobci žalovaná závazek z bezdůvodného obohacení nesplnila“, částka 6 409 281,62 Kč byla žalobci uhrazena třetím subjektem až dne 3. června 2010.
Přesto odvolací soud dovodil, že žalobě nelze vyhovět ani v rozsahu požadovaných úroků z prodlení za dobu od 30. března 2009 do 3. října 2010, neboť pohledávka byla v době od 20. listopadu 2008 sepsána v konkursní podstatě úpadce M a dispoziční oprávnění k ní měl P. T. Plnila-li žalovaná do konkursní podstaty úpadce M, činila tak v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání (§18 odst. 3 a 4 ZKV), i když se následně prokázalo, že tato pohledávka do konkursní podstaty úpadce M nepatří. Za tohoto stavu by podle odvolacího soudu „bylo v rozporu s dobrými mravy poskytnout právu žalobce dle §517 odst. 2 obč. zák. ochranu“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má podle dovolatele po právní stránce zásadní význam, neboť Nejvyšší soud „dosud právně nedefinoval, jaký je charakter platby, která byla plněna bez právního důvodu do konkursní podstaty, zdali přijetím této platby dojde k bezdůvodnému obohacení správce podstaty a kdy nastává prodlení tohoto možného bezdůvodného obohacení“.
Konkrétně dovolatel namítá, že byla-li E. V. vyzvána k plnění podle §27 odst. 5 ZKV, pak uplynutím 30 denní lhůty a následným zápisem nemovitostí do konkursní podstaty úpadce R. V. právo vyplatit zajištěné nemovitosti nebo složit obvyklou cenu nemovitostí zaniklo, případně nemohlo být vykonáno dříve, než soud rozhodl o vylučovací žalobě. Plnění E. V. tak nebylo plněním z důvodu, který odpadl, ale plněním bez právního důvodu. K tomu dodává, že plnění ve výši 10 000 000 Kč dne 19. prosince 2012 nebylo způsobilé k tomu, aby na jeho základě žalovaná vyloučila nemovitosti z konkursní podstaty. Toto plnění tak bylo plněním bez právního důvodu a žalovaná byla povinna jej vydat, přičemž „v žádném případě“ nemusela čekat na pravomocné rozhodnutí o vylučovací žalobě. Nesložení ceny nemovitostí v požadované výši bylo rozhodnutím E. V., která byla srozuměna s tím, že v jeho důsledku může v řízení o vylučovací žalobě neuspět. Dovolatel zdůrazňuje, že rozsudek ve vylučovacím sporu neměl a nemohl mít konstitutivní význam z hlediska vzniku pohledávky E. V.
Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že žalovaná správně vyplatila částku 10 000 000 Kč P. T., když podle jeho mínění je předpokladem takové platby výzva správce konkursní podstaty učiněná podle §18 odst. 3 a 4 ZKV, kterou však P. T. nikdy neučinil. V tomto směru dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 2155/2008.
V rovině dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatel namítá, že věcně příslušným soudem je v prvním stupni okresní soud, když vymáhání bezdůvodného obohacení zaplaceného správci konkursní podstaty není sporem vyvolaným konkursem.
Dovolatel konečně vytýká soudům obou stupňů vady odůvodnění jejich rozhodnutí, neboť z nich dle jeho mínění „nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry“. Soudy se též nevypořádaly s poukazem dovolatele na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze ve sporu o vyloučení pohledávky žalobce z konkursní podstaty úpadce M. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 654/2005 (jde o rozsudek ze dne 31. května 2007).
Žalovaná navrhuje odmítnout dovolání jako nepřípustné. Předně poukazuje na to, že ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jímž žalobce zdůvodňuje přípustnost dovolání, bylo zrušeno Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem. Kromě toho má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam, neboť závěry odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení nejsou otázkami dovolacím soudem neřešenými (potud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005).
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí (13. září 2012) je pro toto dovolací řízení rozhodný občanský soud řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. K námitce žalované, zpochybňující možnost posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012. V době podání dovolání tak měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se povahy plnění poskytnutého vlastníkem zástavy do konkursní podstaty osobního dlužníka v rozsahu menším, než je obvyklá cena zástavy, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězené.
K dovolacímu důvodu dle §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že nemá za důvodnou námitku dovolatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Poměřováno těmito závěry (stejně jako závěry podanými k nepřezkoumatelným rozhodnutím v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 14), Nejvyšší soud vadu spočívající v možné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledává.
V posuzované věci se odvolací soud výslovně přihlásil ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které navíc v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval. Podrobně vyložil i úvahy, které byly podkladem pro jeho právní závěry, přičemž se neopomněl vypořádat s dovolatelem odkazovanými rozhodnutími Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze (ve věci sporu o vyloučení sporné pohledávky ze soupisu konkursní podstaty úpadce M). Z odůvodnění rovněž jednoznačně plyne, o jaké důvody opřel svůj závěr, že v dané věci nejde o plnění bez právního důvodu (jak namítal žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 654/2005), ale o plnění z právního důvodu, který odpadl.
Důvodná je však námitka dovolatele, podle níž ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud.
Již v R 27/2004 Nejvyšší soud (s poukazem na bod XXV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 191 /363/), dovodil, že spor o pohledávku za podstatou není pro účely určení místní či věcné příslušnosti soudu sporem vyvolaným konkursem, takže se pro něj uplatní obecná ustanovení o místní a věcné příslušnosti soudů. V označené věci přitom šlo o spor z kupní smlouvy, na jejímž základě měl žalobce nabýt od žalovaného (správce konkursní podstaty) majetek z konkursní podstaty.
V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že pohledávka vzniklá tím, že věřitel po prohlášení konkursu na majetek dlužníka poskytl do konkursní postaty peněžité plnění bez právního důvodu, je ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 písm. b) ZKV pohledávkou za podstatou.
V R 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud – při zkoumání, zda spor z odpůrčích žalob podle §16 ZKV je sporem vyvolaným konkursem – vysvětlil, že ke znakům spolehlivě odlišujícím (při absenci zákonné definice uvedeného pojmu v zákoně o konkursu a vyrovnání i v občanském soudním řádu) spory vyvolané konkursem od sporů, které (ač probíhají za trvání konkursu a byť se jich účastní správce konkursní podstaty) tuto povahu nemají, patří, že spory vyvolané konkursem zásadně nemohou přetrvat ukončení konkursního řízení. Typickým příkladem sporů vyvolaných konkursem, jejichž povaha brání pokračovat ve sporu poté, co nastanou účinky zrušení konkursu na majetek úpadce (srov. §44 až §45 ZKV), jsou spory odporové (určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky má smysl jen pro konkurs a mimo jeho rámec nepůsobí) a spory o vylučovacích žalobách podle §19 odst. 2 ZKV (poté, co nastanou účinky zrušení konkursu na majetek úpadce, pomíjejí účinky soupisu majetku konkursní podstaty a tedy i důvod vést spor o vyloučení určitého majetku z tohoto soupisu). Ve všech těchto případech má skončení konkursního řízení za následek neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (řízení, které spor vyvolalo, zde již není) vyvolávající nutnost postupu podle §104 odst. 1 o. s. ř.
Uvedené závěry se – oproti mínění odvolacího soudu – plně uplatní i v dané věci. Ač toto řízení probíhá za trvání konkursu, účastní se ho správkyně konkursní podstaty a striktně vzato by k němu nedošlo (nemohlo dojít) bez prohlášení konkursu na majetek úpadce (zástavní dlužnice by neměla důvod poskytovat plnění věřiteli úpadce prostřednictvím úpadce – jeho konkursní podstaty), podstatné je, že jde o řízení o pohledávce za majetkovou podstatou, jehož povaha nebrání tomu, aby v něm bylo pokračováno i poté, co nastanou účinky zrušení konkursu. V takovém případě by řízení pokračovalo s dřívějším úpadcem jako novým žalovaným (srov. opět R 27/2004).
Jelikož žádné ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni 28. prosince 2009 (kdy bylo řízení zahájeno) nezakládalo věcnou příslušnost krajských soudů k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni, byly k projednání žaloby a rozhodnutí o ní v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.
Rozhodoval-li v dané věci jako soud prvního stupně Krajský soud v Ostravě a jako odvolací soud Vrchní soud v Olomouci, je nepochybné, že šlo o soudy věcně nepříslušné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu věcně příslušnému (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně nepřehlédne níže zmíněné závěry, které Nejvyšší soud formuloval při výkladu ustanovení §19 odst. 2 a §27 odst. 5 ZKV:
1/ Věřitel s pohledávkou za podstatou je oprávněn domáhat se v průběhu konkursu její úhrady soudně žalobou o splnění povinnosti (§80 písm. b/ o. s. ř.), podanou proti správci konkursní podstaty (§14 odst. 1 písm. d/ ZKV); to platí i ohledně příslušenství pohledávky za podstatou vzniklého prodlením správce s její úhradou. Je-li možné, aby se správce konkursní podstaty ocitl v průběhu řízení (o zaplacení pohledávky za podstatou) v prodlení s placením pohledávky za podstatou na základě soudního rozhodnutí, nic nebrání závěru, že prodlení může nastat i na základě faktu, že pohledávka za podstatou nebyla správcem konkursní podstaty uhrazena ve lhůtě splatnosti (viz R 27/2004).
2/ Marným uplynutím lhůty stanovené ve výzvě podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV k uhrazení zajištěné pohledávky nebo složení obvyklé ceny majetku, který zajišťuje pohledávky za úpadcem, toliko vzniká oprávnění správce konkursní podstaty zapsat majetek, který zajišťuje pohledávky za úpadcem, do soupisu majetku konkursní podstaty. Nikterak to však nebrání osobě, o jejíž majetek jde, aby podala vylučovací žalobu podle ustanovení §19 ZKV a důsledky marného uplynutí lhůty odvrátila dodatečným uhrazením zajištěné pohledávky nebo složením obvyklé ceny majetku do soupisu konkursní podstaty úpadce. Srov. např. rozsudky ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nichž k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV, mimo jiné patří i to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen. Důvody pro sepis majetku do soupisu konkursní podstaty lze tedy odstranit i následně (po uplynutí lhůty dle §27 odst. 5 ZKV), a to i v průběhu řízení o vylučovací žalobě [k (ne)možnosti přivodit zánik účinků soupisu po marném uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby srov. např. rozsudek ze dne 28. února 2005, sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, podčíslem 10].
3/ Vylučovací žaloba podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV, je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (srov. usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179).
4/ Jestliže v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka složí zástavní dlužník do konkursní podstaty obvyklou cenu zástavy, zaniká tím zástavní právo podle ustanovení §170 odst. 1 písm. e/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 924/2009). S částkou, kterou zástavní dlužník složil do konkursní podstaty osobního dlužníka jako cenu zástavy, nakládá správce konkursní podstaty jako s výtěžkem zpeněžení ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 ZKV (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, uveřejněný pod číslem 41/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K zániku zástavního práva podle ustanovení §170 odst. 1 písm. e/ obč. zák. dojde jen tehdy, bude-li složena „obvyklá“ cena zástavy. K určení obvyklé ceny zástavy může sloužit též dohoda, uzavřená na straně jedné mezi osobou, která ji hodlá složit (zástavním dlužníkem nebo zástavcem), a mezi zástavním věřitelem na straně druhé. Srov. dále rozsudek sp. zn. 21 Cdo 924/2009, jakož i rozsudek ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3869/2010 a rozsudek ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 817/2012.
5/ Tvrzení, že částka požadovaná výzvou podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, je ve sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§19 odst. 2 ZKV) právně významné, jen jestliže osoba, které byla výzva určena, uhradila v určené lhůtě do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004, uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí).
6/ Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (§563 obč. zák.) [viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 871/2005].
K citované judikatuře Nejvyšší soud doplňuje, že jakkoli se týká úpravy zástavního práva účinné od 1. ledna 2002, ustanovení srovnatelné s §170 odst. 1 písm. e/ obč. zák. obsahovaly i dřívější úpravy zániku zástavního práva v občanském zákoníku; srov. pro dobu do 31. prosince 2000 ustanovení §151g obč. zák. a pro dobu od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001 ustanovení §170 odst. 5 obč. zák.
Pro rozhodnutí o věci přitom bude stěžejní, zda spor o výši obvyklé ceny zástavy vzniklý mezi E. V. a žalovanou (E. V. měla za to, že částka ve výši 10 000 000 Kč, kterou zaplatila do konkursní podstaty úpadce R. V., odpovídala obvyklé ceně zástavy, naproti tomu žalovaná považovala za obvyklou cenu částku o 4 600 000 Kč vyšší) nadále trval i poté, kdy E. V. následně vyzvala žalovanou k vrácení částky 10 000 000 Kč. Pokud ano, potom byla sporná otázka týkající se obvyklé ceny zástavy zodpovězena až (pravomocným) rozhodnutím soudu o vylučovací žalobě; byla-li žaloba zamítnuta (s tím, že částka složená E. V. byla nižší, než obvyklá cena zástavy), odpadl též důvod, pro který E. V. plnila do konkursní podstaty úpadce R. V. V opačném případě, tj. uzavřely-li E. V. a žalovaná (v průběhu řízení o vylučovací žalobě) dohodu o tom, že poskytnuté plnění nedosahuje obvyklé ceny zástavy, nebyl zde již ani důvod, aby částka 10 000 000 Kč zůstala nadále v konkursní podstatě úpadce R. V.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. července 2015
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu