ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3600.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3600/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců b) J. K., c) Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem, se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy 418/8, PSČ 470 01, a d) Ing. L. K. , zastoupené Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem, se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy 418/8, PSČ 470 01, proti žalovanému Doc. JUDr. Ing. Janu Langovi, CSc., se sídlem v Praze 6, Zívrova 14/1599, jako správci konkursní podstaty úpadce DINA, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 47053208, zastoupenému JUDr. Janem Rathem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, PSČ 110 00, o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 280/2001, o dovolání žalobců Ing. P. K. a Ing. L. K. a o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2015, č. j. 13 Cmo 21/2014-481, takto:
I. Dovolání žalobců Ing. P. K. a Ing. L. K. se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2014, č. j. 16 Cm 280/2001-448, zamítl žalobu žalobkyně b) o vyloučení jedné ideální poloviny domu v P., část obce H, na pozemku st. p. č. 2039 - zastavěná plocha a nádvoří, vše v k. ú. H. (dále též jen „sporná nemovitost“) a žalobu žalobců c) a d) o vyloučení jedné ideální poloviny sporné nemovitosti, z konkurzní podstaty úpadce DINA, spol. s r. o. (výroky I. a II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o nákladech státu (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2015, č. j. 13 Cmo 21/2014-481, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání všech žalobců změnil tak, že vyloučil sporné nemovitosti z konkurzní podstaty úpadce ve prospěch žalobkyně b) a žalobců c) a d) [první výrok], uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 22.414 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech státu (třetí výrok).
Dále Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. září 2015, č. j. 13 Cmo 21/2014-491, uložil žalobcům b), c) a d) povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 35.317 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám jeho zástupce.
Jde přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu ve věci samé, když rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2009, č. j. 16 Cm 280/2001-136 (o zamítnutí žaloby), a jej potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. 13 Cmo 207/2009-188, Nejvyšší soud k dovolání všech žalobců rozsudkem ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3649/2010, částečně zrušil a (v odpovídajícím rozsahu) věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti druhému výroku v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu podali žalobci c) a d) dovolání.
Z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) se podává, že pro dovolací řízení v projednávané věci je rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“); v podrobnostech srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2739/2014, či ze dne 17. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 718/2015, jež jsou veřejnosti k dispozici (stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. nejsou dovolání přípustná již proto, že napadený výrok o náhradě nákladů řízení není výrokem „ve věci samé“.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. pak přípustnost dovolání rovněž nezakládají, jelikož nejde o žádný z případů zde uvedených.
Dovolání proti výroku rozsudku o nákladech řízení tudíž není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2012 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení); v podrobnostech srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
Proto Nejvyšší soud dovolání žalobců c) a d) odmítl podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako (objektivně) nepřípustná.
Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poznamenává, že dovolání by nebyla – s ohledem na výši peněžitého plnění, o němž bylo napadenými výroky ve vztahu ke každému z dovolatelů rozhodnuto – přípustná ani podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2578/2013).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání také žalovaný, maje za to, že jsou naplněny dovolací důvody vymezené v §241a odst. 2 písm. a §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalovaného, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že dovolání je pouhou polemikou se závěrem plynoucím z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil i v předchozím (kasačním) rozhodnutí vydaném v projednávané věci (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3649/2010), a podle kterého, byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) stanovena cena tržní (tj. v daném čase a místě obvyklá), ačkoliv nebyla určena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem (ochrana před poškozením společnosti) dosaženo, byť nikoliv postupem podle §196a odst. 3 obch. zák., a v takovém případě není důvodu dovozovat absolutní neplatnost uvedené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen uvedený mechanismus zabraňující sjednání ceny na úkor společnosti.
Pro změnu tohoto (ustáleného) závěru Nejvyšší soud neshledává důvody.
Námitky, jež dovolatel snáší proti skutkovému závěru odvolacího soudu o tržní (v daném čase a místě obvyklé) ceně sporných nemovitostí, jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem, které však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, anebo např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s §132 o. s. ř., důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
A konečně, nezaložil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalovaným (ale naopak na tom, že rozhodná skutečnost – výše obvyklé ceny sporných nemovitostí v době jejich převodu – byla v řízení prokázána), jsou zjevně nedůvodné námitky dovolatele o „nepřípustném přenášení důkazního břemene na žalovaného“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců b) a d) a dovolání žalovaného byla odmítnuta a žádnému z účastníků podle obsahu spisu náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu