ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3801.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 3801/2019-318
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce AGIRA-CREDIT s. r. o. , se sídlem Ostravě, 28. října 854/258, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 26862182, zastoupeného Mgr. Ing. Lindou Švancarovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, PSČ 602 00, proti žalovaným 1/ M.A.M. s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25339478, 2/ PARES s. r. o., se sídlem v Prušánkách č. p. 328, PSČ 696 21, identifikační číslo osoby 47911077, a 3/ G. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem, se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, PSČ 639 00, o určení existence zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 214/2001, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2019, č. j. 16 Co 329/2017-273, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2019, č. j. 16 Co 329/2017-273, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. dubna 2017, č. j. 4 C 214/2001-242, se ve vztahu k třetí žalované zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 20. března 2001 se původní žalobce Mgr. Radslav Janeček, jako správce konkursní podstaty úpadce Interpreter Investment Co, akciová společnost (dále jen „společnost I“) domáhal vůči společnosti M.A.M. s. r. o. (nyní M.A.M. s. r. o. v likvidaci, první žalovaný), společnosti PARES s. r. o. (druhý žalovaný) aj. H. (dále jen „J. H.“) určení existence zástavního práva k nemovitostem blíže specifikovaným v žalobě.
2. Rozsudkem ze dne 7. dubna 2017, č. j. 4 C 214/2001-242, Okresní soud ve Vyškově určil, že zástavní právo, které vzniklo vkladem do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu XY, č. j. V 2 66/95, s právními účinky vkladu ke dni 17. ledna 1995, ve prospěch zástavního věřitele společnosti I, k nemovitostem průmyslovému objektu na p. č. XY, parcele XY, zastavěná plocha, průmyslovému objektu na p. č. XY, parcele XY, zastavěná plocha, vše v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“), na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 16. ledna 1995 k zajištění pohledávky ve výši 9 030 000 Kč existuje (bod I. výroku) a uložil žalovaným (1/ M.A.M. s. r. o. v likvidaci, 2/ PARES s. r. o. a 3/ G. H.) zaplatit žalobci (AGIRA-CREDIT s. r. o.) na náhradě nákladů řízení částku 36 179 Kč (bod II. výroku).
3. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně.
4. První rozhodnutí – rozsudek ze dne 14. října 2004, č. j. 4 C 214/2001-59, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil k odvolání původního žalobce (správce konkursní podstaty společnosti I) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 16 Co 431/2008-126, a druhé rozhodnutí – rozsudek ze dne 22. května 2013, č. j. 4 C 214/2001-200, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil k odvolání žalobce (AGIRA-CREDIT s. r. o.) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. července 2016, č. j. 16 Co 416/2013-217.
5. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Smlouvou o půjčce ze dne 16. ledna 1995 půjčila společnost INTERPRETER INVESTMENT CO, s. r. o., (právní předchůdce společnosti I) [dále jen „IIC“] druhému žalovanému částku 7 mil. Kč s tím, že tato bude vrácena navýšená o smluvní úrok ve výši 2,03 mil. Kč, tj. celkem bude vráceno 9 030 000 Kč (dále jen „smlouva o půjčce“).
[2] Na základě zástavní smlouvy ze dne 16. ledna 1995 uzavřené mezi společností IIC jako zástavním věřitelem a J. H. jako zástavním dlužníkem bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce (dále jen „zástavní smlouva“). Ke vkladu zástavního práva došlo s právními účinky ke dni 17. ledna 1995.
[3] Dne 16. dubna 1996 byla společnost IIC zrušena bez likvidace a přeměnila se na společnost I.
[4] Smlouvou ze dne 16. dubna 1998 postoupila společnost I pohledávku ze smlouvy o půjčce prvnímu žalovanému (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“). Smlouva byla uzavřena jako úplatná, přičemž cena za postoupení byla stanovena ve výši 80 % nominální hodnoty postupované pohledávky.
[5] Dohodou o narovnání ze dne 8. července 1998 uzavřenou mezi prvním žalovaným a J. H. se strany dohodly, že zajištění dluhu druhého žalovaného zástavním právem na základě zástavní smlouvy se ruší a tato smlouva zaniká (dále jen „dohoda o narovnání“).
[6] Dne 8. července 1998 vydal první žalovaný potvrzení o úhradě dlužné částky a zániku dluhu, podle něhož dluh druhého žalovaného zajištěný zástavním právem byl uhrazen, zástavní právo vůči J. H. zaniklo a první žalovaný souhlasí s výmazem zástavního práva na nemovitostech.
[7] Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 8. července 1998 postoupil první žalovaný pohledávku ze smlouvy o půjčce společnosti STK – Stavokonstrukce, s. r. o. (dále jen „společnost S“) a následně smlouvou ze dne 6. srpna 1999 postoupila společnost S tuto pohledávku J. H.
[8] Pohledávka za druhým žalovaným ze smlouvy o půjčce nebyla nikdy splněna a rovněž nebyla zaplacena úplata za postoupení pohledávky stanovená ve smlouvě o postoupení pohledávky.
[9] Usnesením ze dne 21. února 2000, č. j. 45 K 44/99-135, Krajský soud v Brně prohlásil konkurs na majetek společnosti I a správcem konkursní podstaty ustavil Mgr. Radslava Janečka (dále jen „správce konkursní podstaty“).
[10] Dopisem ze dne 13. června 2000 adresovaným prvnímu žalovanému odstoupil správce konkursní podstaty od smlouvy o postoupení pohledávky, když jako důvod odstoupení uvedl §14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).
[11] Správce konkursní podstaty sepsal pohledávku za druhým žalovaným do soupisu konkursní podstaty společnosti I a v rámci zpeněžování konkursní podstaty ji prodal ve veřejné dražbě dobrovolné žalobci (AGIRA-CREDIT s. r. o.).
[12] Usnesením ze dne 6. března 2006, č. j. 4 C 214/2001-79, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce namísto správce konkursní podstaty se společností AGIRA CREDIT s. r. o. Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně o procesním nástupnictví potvrdil usnesením ze dne 30. května 2008, č. j. 49 Co 174/2008-107.
[13] Kupními smlouvami ze dne 30. listopadu 2009 a 23. prosince 2009 převedl J. H. nemovitosti na třetí žalovanou (G. H.).
[14] Usnesením ze dne 6. října 2011, č. j. 4 C 214/2001-132, soud prvního stupně připustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupila třetí žalovaná.
[15] Při jednání konaném dne 16. února 2012 vzal žalobce žalobu vůči J. H. zpět. Usnesením ze dne 15. prosince 2016 soud prvního stupně zastavil řízení vůči J. H.
6. Na tomto základě soud prvního stupně, cituje §14 odst. 2 ZKV ve znění účinném ke dni odstoupení od smlouvy, §48 a §517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), považoval se rozhodné, zda „bylo na smlouvu o postoupení pohledávky plněno“. Jelikož třetí žalovaná přes poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neprokázala, že „na pohledávku bylo plněno“, soud uzavřel, že správce konkursní podstaty (právní předchůdce žalobce) účinně odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky.
7. Smlouva o postoupení pohledávky se podle soudu prvního stupně řídila, jak je v ní uvedeno, režimem občanského zákoníku, neboť obchodním zákoníkem by se vztah řídil jen za předpokladu, že by jeho obsah byl předmětem podnikatelské činnosti zavázaných subjektů. Odstoupením od smlouvy se tak smlouva o postoupení pohledávky zrušila od počátku, k postoupení pohledávky mezi společností I a prvním žalovaným platně nedošlo a „závazek“ společnosti I je nadále zajištěn zástavním právem vzniklým vkladem do katastru nemovitostí ke dni 17. ledna 1995.
8. K námitce třetí žalované, že odstoupením od smlouvy nemohlo dojít k obnovení zaniklého zástavního práva a k obživnutí zaniklé pohledávky a žalobci tak vzniklo pouze právo z titulu bezdůvodného obohacení, což plyne i z „judikátu Cdo 3357/2007 z 31. ledna 2007“, soud prvního stupně uvedl, že v označeném rozhodnutí šlo o situaci, kdy pohledávka zanikla započtením a tím zanikla i možnost odstoupit od smlouvy, zatímco v projednávaném případě nebylo na pohledávku plněno a od smlouvy bylo účinně odstoupeno podle §14 odst. 2 ZKV.
9. K odvolání třetí žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (první výrok), změnil v bodě II. výroku tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 33 759 Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
10. Odvolací soud korigoval právní posouzení věci soudem prvního stupně jen v tom, že problematiku odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky je třeba posoudit podle §349 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s účinky ex nunc. Závazkový vztah založený smlouvou o postoupení pohledávky není pojmenovanou smlouvou ve smyslu §261 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013, a ustanovení o postoupení pohledávky (§524 až §530 obč. zák.) platilo i pro obchodní závazkové vztahy. Na smlouvu o postoupení pohledávky nebylo plněno, proto je v dané věci nerozhodné, zda k odstoupení došlo podle §48 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném ke dni 16. dubna 1998, nebo podle §349 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném ke dni 23. srpna 2000, neboť restituční povinnost nepřichází v úvahu.
11. Ostatně, i kdyby se odstoupení od smlouvy řídilo podle §48 odst. 2 obč. zák., nebyla by správná argumentace třetí žalované odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, že odstoupení od smlouvy o převodu věci může působit účinky výhradně mezi stranami této smlouvy a nemůže mít vliv na v dobré víře nabytá vlastnická práva třetích osob. Postoupil-li první žalovaný pohledávku ze smlouvy o půjčce dne 8. července 1998 na společnost S, a následně společnost S postoupila tuto pohledávku na J. H., nelze hovořit o nabytém vlastnickém právu v dobré víře, neboť J. H. vykonával funkci jednatele společnosti S a následně vystupoval jako postupník, tudíž si byl vědom nepoctivosti uzavíraných smluv, jimiž obcházel zákon za účelem odklizení zástavního práva u nemovitostí, jejichž byl v té době výlučným vlastníkem.
12. Předpokladem vzniku a trvání zástavního práva jako akcesorického práva je existence pohledávky. Zanikne-li zajištěná pohledávka, zaniká i zástavní právo. Ačkoliv k zániku zástavního práva mohlo dojít i smlouvou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem či zástavcem, v projednávané věci zajištěná pohledávka nezanikla. Vzdání se zástavního práva dohodou o narovnání (v kontextu následně realizovaných cesí) je zneužitím práva podle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jemuž nelze poskytnout ochranu, neboť „bylo vedené zjevným úmyslem docílit odstranění zápisu zástavního práva z katastru nemovitostí, což samo o sobě nemůže mít za následek zánik sporného zástavního práva“. Zneužívající výkon práva není výkonem práva, ale protiprávním jednáním, které nemůže požívat právní ochrany.
13. Pohledávka žalobce je tak po platném odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky nadále zajištěna zástavním právem vzhledem k akcesorickému vztahu zástavního práva a existenci předmětné pohledávky.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podala třetí žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázek procesního práva a otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na řešení otázky, která „v rozhodování soudu dosud nebyla vyřešena“, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.
15. Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
[1] Lze platně odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky na základě §14 odst. 2 ZKV ve znění účinném do 24. října 2000, pokud byla smlouva zcela splněna postupitelem?
[2] Lze aplikovat §8 o. z. na právní vztahy vzniklé do 31. prosince 2013?
[3] Může zástavní právo zaniklé před odstoupením od smlouvy o postoupení pohledávky s účinky ex nunc obživnout?
[4] Je povinností odvolacího soudu, předtím než rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí z jiného právního důvodu, seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem?
16. Ad [1] Dovolatelka tvrdí, že správce konkursní podstaty nebyl oprávněn od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupit, neboť úpadce smlouvu zcela splnil.
Smlouva o postoupení pohledávky je smlouvou o vzájemném plnění. Ke změně věřitele dochází, není-li postup vázán na odkládací podmínku nebo není-li postupována pohledávka budoucí, již samotným konsenzem smluvních stran, proto je smlouva splněna postupitelem již jejím uzavřením. Smlouva byla ze strany právního předchůdce splněna již při jejím uzavření dne 16. dubna 1998, neboť ke dni uzavření došlo k postoupení pohledávky. Ustanovení §14 odst. 2 ZKV určuje podmínky pro odstoupení od smlouvy pro obě smluvní strany stejně, proto nelze připustit rozdílný výklad tohoto ustanovení podle toho, zda závazek zcela splnil úpadce nebo jeho smluvní partner. Není tak rozhodné, zda na smlouvu o postoupení pohledávky bylo či nebylo plněno ze strany postupníka, když pro nemožnost odstoupení od smlouvy postačuje splnění pouze jednou ze stran. V tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněný pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 42/2008“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 257/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 703/2007.
17. Ad [2] Podle dovolatelky nelze aplikovat §8 o. z. na právní vztahy vzniklé před účinností zákona č. 89/2012 Sb., neboť dochází k nepřípustné retroaktivitě ustanovení právního předpisu, jež zasahuje do principu právní jistoty. V tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2016“).
18. Ad [3] Dovolatelka se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy je nutné posoudit podle §349 odst. 1 obch. zák. s účinky ex nunc, rovněž souhlasí s tím, že k zániku zástavního práva mohlo dojít (podle právní úpravy účinné do konce roku 2000) na základě smlouvy uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem či zástavcem. Namítá však, že v případě odstoupení s účinky ex nunc nemůže již zaniklé zástavní právo existovat. Zástavní právo zaniklo uzavřením dohody o narovnání a poté, co splynula osoba vlastníka zástavy a zástavního věřitele, proto závěr odvolacího soudu „vypovídá o jakémsi obživnutí či znovu obnovení zástavního práva po jeho zániku“, což dovolatelka nepovažuje za správné. Ačkoliv dovolatelka nezpochybňuje akcesoritu zástavního práva, není možné existenci zástavního práva dovozovat toliko z této akcesority a existence zajištěné pohledávky, neboť §151g obč. zák. počítá se zánikem zástavního práva i v případě další existence zajišťované pohledávky.
19. Ad [4] Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že se smlouva o postoupení pohledávky řídila občanským zákoníkem a k odstoupení od smlouvy došlo s účinky ex tunc. Svůj nesouhlas s uvedeným názorem vyjádřila dovolatelka v odvolání s tím, že odstoupení od smlouvy se řídilo obchodním zákoníkem a k odstoupení tak došlo s účinky ex nunc. Odvolací soud se s tímto názorem dovolatelky ztotožnil, přesto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Tím zatížil řízení vadou, neboť při zcela jiném právním posouzení věci, v rozporu s ustálenou soudní judikaturou, měl soud rozhodnout kasačním usnesením, nikoliv potvrzujícím rozsudkem.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, dovolatelka tvrdí, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, tedy takové, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat.
Ačkoliv odvolací soud posoudil odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky podle §349 odst. 1 obch. zák., musel k tomu, aby mohl rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, učinit další závěry o zneužití práva právním předchůdcem dovolatelky ve vztahu k uzavřené dohodě o narovnání, na jejímž základě došlo k zániku zástavního práva. Zneužití práva však vůbec nebylo předmětem posuzování soudu prvního stupně a dovolatelka si nebyla vědoma skutečnosti, že odvolací soud otázku zneužití práva ve vztahu k dohodě o narovnání posuzoval, a protože o tom nebyla poučena, nemohla na svou obranu uvádět tvrzení či navrhovat důkazy, nemohla se vyjádřit k úvahám, které odvolací soud k rozhodnutí vedly, neboť soud tyto své úvahy účastníkům nepředestřel. Dovolatelka se s nimi seznámila až v rámci odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí. Takovým postupem došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jak např. plyne z nálezů Ústavního soudu ze dne 29. března 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, či ze dne 4. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12.
20. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ze dne 25. července 2019 ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto.
21. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
22. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky, zda mohl správce konkursní podstaty odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky podle §14 odst. 2 ZKV ve znění účinném do 31. prosince 2000, a dále otázky, zda dohoda o narovnání představuje zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z.
23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. K odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek podle §14 odst. 2 ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Podle §524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Podle §14 odst. 2 ZKV jestliže smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní strana může od smlouvy odstoupit; od smlouvy o koupi najaté věci uzavřené úpadcem jako nájemcem nemůže pronajímatel odstoupit, ledaže úpadce řádně neplní své závazky z této smlouvy.
Ustanovení 524 obč. zák. nedoznalo změn od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013 (kdy byl zákon č. 40/1964 Sb. zrušen). Ustanovení §14 odst. 2 ZKV platilo v této podobě - pro posuzovanou věc rozhodné - v době, kdy správce konkursní podstaty odstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky (červen 2000); následně doznalo označené ustanovení změn (v důsledku novely zákona o konkursu a vyrovnání provedené s účinností od 1. května 2004 zákonem č. 257/2004 Sb. a s účinností od 29. září 2005 zákonem č. 377/2005 Sb.) toliko v tom směru, že se ve struktuře §14 posunulo, takže až do zrušení zákona o konkursu a vyrovnání (do 31. prosince 2007) šlo o §14 odst. 4 ZKV, doplněné o větu druhou (podle níž odstoupení od smlouvy, jejíž součástí je ujednání o závěrečném vyrovnání podle zvláštního právního předpisu upravujícího podnikání na kapitálovém trhu, nemá vliv na provedení závěrečného vyrovnání podle tohoto ujednání).
25. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na následujících závěrech:
[1] Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele; do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by došlo ke změně v obsahu závazku. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal. Srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2010“), jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 83, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1586/2012.
[2] Smlouva o postoupení pohledávky za úplatu uzavřená podle §524 a násl. obč. zák., je smlouvou o vzájemném plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 ICdo 183/2017).
[3] Smlouva o vzájemném plnění je zcela splněna v případě, že došlo k naplnění jejích pojmových znaků, respektive splnily-li strany zcela své (hlavní) vzájemné závazky vymezující předmět smlouvy. Nenaplnění vedlejších ujednání smlouvy z ní nečiní smlouvu „nesplněnou“ a samo o sobě nezakládá právo insolvenčního správce od smlouvy odstoupit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 14/2016; judikatura uvedená u bodů [2] a [3] se sice vztahuje k výkladu §253 insolvenčního zákona, při výkladu pojmu „smlouva o vzájemném plnění“ a pojmu „splněna jednou stranou“ však není důvod uvedené závěry neaplikovat i v poměrech předchozí právní úpravy, tj. v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání).
[4] Při výkladu §14 odst. 2 ZKV připadají skutkově v úvahu tři situace: 1/ smlouva nebyla (ani zčásti) splněna žádnou smluvní stranou; 2/ smlouva byla splněna jen částečně oběma smluvními stranami, popř. ji jedna smluvní strana splnila částečně a druhá vůbec; 3/ smlouva byla splněna (zcela) jen jednou smluvní stranou, přičemž druhá strana neplnila vůbec nebo jen zčásti. Zatímco první dva případy požadavku kladenému §14 odst. 2 ZKV pro odstoupení vyhovují, v třetím případě tomu tak není. Jinými slovy, odstoupení od smlouvy podle §14 odst. 2 ZKV je možné jen tehdy, nebyla-li v době prohlášení konkursu smlouva o vzájemném plnění splněna žádnou smluvní stranou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 257/2006, R 42/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 2759/2007).
26. V takto ustaveném právním rámci Nejvyšší soud doplňuje, že pojmovým znakem smlouvy o postoupení pohledávky za úplatu je převod pohledávky na jiný subjekt a zaplacení úplaty. Postupitel splní smlouvu o postoupení pohledávky za úplatu ve smyslu §14 odst. 2 ZKV zcela tehdy, dojde-li k převodu pohledávky na postupníka, postupník takovou smlouvu splní zcela tehdy, poskytne-li postupiteli sjednanou úplatu. Jak přitom z výše citované judikatury plyne, k převodu pohledávky na postupníka dochází již uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky (není-li sjednáno jinak). Ze smlouvy o postoupení pohledávky (mezi úpadcem a prvním žalovaným) přitom neplyne, že se strany smlouvy dohodly jinak, proto k postoupení pohledávky na prvního žalovaného došlo již účinností smlouvy (podpisem oběma smluvními stranami) a postupitel (úpadce) tak smlouvu o postoupení pohledávky zcela splnil.
27. Splnění smlouvy jednou ze stran vylučuje možnost odstoupení od smlouvy podle §14 odst. 2 ZKV, proto převedl-li úpadce na prvního žalovaného pohledávku, mohl se následně ustavený správce konkursní podstaty domáhat zaplacení úplaty za postoupení (vymáhat tuto úplatu do podstaty). Odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky však podle uvedeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nemohl.
28. Napadené rozhodnutí, podle něhož správce konkursní podstaty mohl od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupit podle §14 odst. 2 ZKV, tak není v řešení této otázky správné. Za této situace považoval Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se právním posouzením toho, zda k odstoupení došlo v režimu občanského zákoníku či v režimu obchodního zákoníku (otázka předložená dovolatelkou ad [3]).
29. K otázce ad [2]. Odvolací soud posuzoval námitku dovolatelky, že zástavní právo zaniklo na základě dohody o narovnání, přičemž dospěl k závěru, že tato dohoda je zjevným zneužitím práva podle §8 o. z., jemuž nelze poskytnout právní ochranu. Dovolatelka potud namítá nemožnost aplikace §8 o. z.
30. Podle §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odstavec 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odstavec 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odstavec 3).
Podle §572 obč. zák. strany se mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho zrušení byl přijat druhou stranou (odstavec 2). Dohoda o zrušení závazku musí být uzavřena písemně, jestliže se zrušuje závazek sjednaný písemně (odstavec 3).
Podle §151g obč. zák., ve znění účinném k 8. červenci 1998 (podpis dohody o narovnání), zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo zástava, anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci; zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, nebo uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno. Vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu.
Podle §3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.
Část první hlavy I. tvoří §1 až 14 o. z.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
31. Judikatura Nejvyššího soudu je ve výkladu uvedených ustanovení ustálena následovně:
[1] Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání.
[2] Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv ve smyslu §585 obč. zák. se nemíní soudní spory, nýbrž rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu (co, popř. v jakém rozsahu, má být plněno, kdy apod.).
Srov. k bodům [1] a [2] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006.
[3] Na základě písemné smlouvy o zániku zástavního práva, uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, mohlo zaniknout zástavní právo zřízené smluvně a vzniklé vkladem do katastru nemovitostí i tehdy, nešlo-li o smlouvu pořízenou formou notářského zápisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4700/2007).
[4] Vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. prosince 2013 se i v době od 1. ledna 2014 řídí dosavadní právní úpravou a v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení §3030 o. z., neboť žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. – i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. prosince 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ – není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Srov. R 4/2016.
[5] Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak jenž je - zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů - vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017).
[6] Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod číslem 62).
[7] Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126).
[8] Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují − v konkrétním případě − závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Srov. k bodům [6] až [8] také rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018.
32. V takto ustaveném právním rámci nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti, že zániku zástavního práva lze docílit i dohodou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem. O takovou dohodu šlo i v posuzovaném případě, a to přesto, že strany smlouvu označily jako dohodu o narovnání s odkazem na §585 a násl. obč. zák. Dohodou strany zrušily vzájemná práva a povinnosti, aniž by je však nahradily závazkem novým. Obsahově proto jde o smlouvu o zániku zástavního práva podle §574 odst. 2 obč. zák. Zbývá posoudit, zda uzavření této smlouvy bylo „zjevným zneužitím práva“ podle §8 o. z.
33. Lze souhlasit s dovolatelkou, že v dané věci nelze aplikovat §8 o. z., což plyne z R 4/2016, avšak zároveň platí, že zásada „zákazu zneužití práva“ byla obsažena již v právní úpravě účinné do 31. prosince 2013, kde se prosazovala skrze korektiv dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.). Přitom otázku rozporu právního úkonu s dobrými mravy bylo třeba posuzovat v rámci úvahy o neplatnosti takového právního úkonu (§39 obč. zák.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval přezkumem závěru odvolacího soudu, že uzavření dohody o narovnání bylo jednání v rozporu s dobrými mravy (zjevným zneužitím práva), jež by v projednávaném případě vedlo k neplatnosti takové dohody podle §39 obč. zák.
34. Odvolací soud uvedl, že dohoda o narovnání je neplatná proto, že byla vedena zjevným úmyslem docílit odstranění zápisu zástavního práva z katastru nemovitostí. Pominul však, že zástavnímu věřiteli nic nebránilo uzavřít se zástavním dlužníkem dohodu, jež směřovala k zániku zástavního práva. Účelem takové dohody (o zániku zástavního práva) pak logicky nemůže být nic jiného než zrušení uvedeného zajištění. Samotná skutečnost, že dohoda vede k zániku práva jednoho z účastníků dohody, jen proto nemůže být nezákonná či rozporná s dobrými mravy. Opačný závěr by byl absurdní, neboť by vedl k tomu, že zástavní věřitel a zástavní dlužník by se na zániku zástavního práva v konečném důsledku nemohli nikdy platně dohodnout. Z pohledu právního názoru odvolacího soudu by totiž taková dohoda musela být vždy neplatná pro rozpor s dobrými mravy (resp. pro zjevné zneužití práva, jak to vyjádřil odvolací soud v napadeném rozhodnutí).
35. Jiné skutečnosti, pro něž by bylo možno posuzovat předmětnou dohodu jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (zjevným zneužitím práva), se ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů nepodávají, proto závěr odvolacího soudu, že dohoda o narovnání je protiprávním jednání, jež nepožívá právní ochrany, nemůže obstát.
36. Za této situace se Nejvyšší soud již nezabýval – z důvodu nadbytečnosti – existencí namítané vady řízení, jíž dovolatelka předkládá jako otázku [4], tj. nepředvídatelností napadeného rozhodnutí. Jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
37. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v řešení dovoláním zpochybněných otázek správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu ke třetí žalované) zrušil, a to včetně (závislých) výroků o náhradě nákladů řízení. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu (posouzení platnosti odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky) platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. (ve vztahu ke třetí žalované) zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
38. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
40. V dalším řízení soud prvního stupně posoudí, zda na základě dohody o narovnání zaniklo zástavní právo. Bude-li to zapotřebí, vypořádá se i s námitkou dovolatelky, že zástavní právo zaniklo (mělo zaniknout) též na základě splynutí osoby zástavního věřitele a zástavního dlužníka (postoupením pohledávky ze společnosti S na J. H.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu