ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4503.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4503/2016-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně STUDIO BEEP a. s. , se sídlem v Praze 7, Tusarova 857/58, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 27615162, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, PSČ 118 00, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, PSČ 150 00, o zaplacení částky 169.320 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 57/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. 96 Co 322/2015-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.922 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. ledna 2015, č. j. 23 C 57/2014-86, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 169.320 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. prosince 2012 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně a odkazuje na ustanovení §98 a §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) − shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil svou povinnost, když jako jednatel společnosti S. (po změně obchodní firmy P. – dále jen „společnost“) nepodal insolvenční návrh na majetek společnosti. Žalovaný je proto odpovědný také za škodu, kterou žalobkyni způsobil porušením této povinnosti.
Vzhledem k tomu, že žádná z pohledávek přihlášených žalobkyní nebyla v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti uspokojena (konkurs prohlášený na majetek společnosti byl zrušen z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující), odpovídá podle odvolacího soudu žalovaný za škodu „v plném rozsahu“.
Odvolací soud rovněž shledal nedůvodnými námitky, jimiž žalovaný zpochybňoval jednak existenci pohledávek, jež žalobkyně přihlásila v insolvenčním řízení společnosti, jednak skutečnost, že společnost byla v době, kdy vykonával funkci jejího jednatele, v úpadku. Podle odvolacího soudu bylo provedeným dokazováním jednoznačně zjištěno, že žalobkyně uzavřela v období od května 2010 do června 2011 se společností, za níž jednal „s vědomím“ žalovaného J. H., celkem čtyři smlouvy o zvukové postprodukci, sjednané plnění žalobkyně společnosti řádně poskytla, k úhradě dohodnuté částky (celkem ve výši 169.320 Kč) však nedošlo. V řízení bylo rovněž prokázáno, že společnost byla již v roce 2010 v úpadku ve formě platební neschopnosti, když měla více věřitelů s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž společnost tyto závazky neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Žalovaný přitom jako jediný jednatel a společník společnosti měl mít „stálý přehled o reálné schopnosti plnit závazky“ společnosti a jestliže se společnost nacházela v úpadku, měl bezodkladně podat insolvenční návrh.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Jedinou otázku, ve vztahu k níž dovolatel vymezuje (v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) předpoklady přípustnosti dovolání (argumentem, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou), dovolatel formuluje tak, že jde o otázku „vzniku a vyvození přímé odpovědnosti jednatele (statutárního orgánu) věřitelům za škodu způsobenou věřitelům porušením povinnosti podat návrh na zahájení insolvenčního řízení dle ustanovení §99 odst. 1 insolvenčního zákona pouze ze samotné skutečnosti, že závazek věřitele vznikl v době výkonu funkce jednatele, aniž by bylo prokázáno zaviněné porušení povinnosti dle §98 odst. 1 insolvenčního zákona“.
K tomu Nejvyšší soud předně uvádí, že argumentace dovolatele se zjevně míjí s důvody, pro které soudy nižších stupňů shledaly žalobou uplatněný nárok důvodným. Dovolatel totiž přehlíží, že soudy nižších stupňů nezaložily své právní posouzení věci „pouze na samotné skutečnosti, že závazek věřitele vznikl v době výkonu funkce jednatele“, nýbrž také (vycházejíce z výsledků provedeného dokazování) dospěly k závěru, že: 1/ společnost byla v úpadku ve formě platební neschopnosti, 2/ dovolatel porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek společnosti bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl (resp. při náležité pečlivosti měl dozvědět) o úpadku společnosti a 3/ žalobkyni vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda.
Potud nepochybně právní posouzení věci odvolacím soudem (co do vymezení předpokladů vzniku odpovědnosti dovolatele za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh) odpovídá závěrům, z nichž při výkladu ustanovení §98 a 99 insolvenčního zákona ustáleně vychází rovněž judikatura Nejvyššího soudu a podle kterých platí, že:
1) Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání četných změn, insolvenční zákon na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil.
Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší (a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vylučují) především tím, že ustanovení §99 odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. K tomu srov. dále i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2356/2016.
3) Věřitele, který se podle ustanovení §99 insolvenčního zákona domáhá náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, tíží (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že a) dlužník byl v úpadku (v kterékoli z jeho forem), b) žalovaný porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti (§98 insolvenčního zákona) a c) věřiteli vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016.
Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly (dovolatelem) navržené důkazy, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; ani tato námitka tak dovolání přípustným nečiní.
Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu.
Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je současně zřejmé, že odvolací soud též řádně vysvětlil důvody, pro které další dovolatelem navržené důkazy neprovedl.
Rovněž námitkami proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (zejména jde-li o okolnosti týkající se existence pohledávek uplatněných žalobkyní v insolvenčním řízení) dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); ani k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Ve vztahu k ostatním (v dovolání označeným) otázkám pak dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna).
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Jelikož dovolatel přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem nevymezil, je jeho dovolání ve vztahu k dalším (v dovolání předestřeným) otázkám vadné a Nejvyšší soud se proto těmito otázkami (jakožto nezpůsobilými věcného přezkumu) nezabýval.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout k těm skutečnostem a důkazům, které dovolatel nepřípustně uplatnil až v dovolacím řízení (šlo jednak o okolnosti, jež měly dovolatele zprostit odpovědnosti za škodu podle ustanovení §99 odst. 3 insolvenčního zákona, jednak o listinu, jíž dovolatel hodlal vyvracet závěry soudů nižších stupňů o úpadku společnosti). Přihlédnout k takovým skutečnostem a důkazům je Nejvyššímu soudu zapovězeno ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. září 2016), která podle ustanovení §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 169.320 Kč) částku 7.900 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 1.722 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 9.922 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu