ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4716.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4716/2015-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Incanto, a. s., se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 26934582, proti žalovaným 1/ M. A. E. K. , 2/ M. P. K. , 3/ J. H. , zastoupenému JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, PSČ 602 00, 4/ T. K. , a 5/ B. S. , první, druhý, čtvrtý a pátý žalovaní zastoupeni Vratislavem Pěchotou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, PSČ 120 00, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 74/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2015, č. j. 44 Co 267/2014-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu, druhému, čtvrtému a pátému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 043 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č. j. 41 C 74/2012-149, Městský soud v Brně určil, že žalobce (společnost MEGATECH, spol. s r. o., dále též jen „společnost M“) je vlastníkem pozemků, vše v katastrálním území B., obec B. a dále pozemku v katastrálním území Š., obec B [dále jen „pozemky“] (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že v dané věci na sebe narážejí dvě práva – u žalovaných „vlastnické právo z titulu restituce dle zákona o půdě“ a u společnosti M vlastnické právo k pozemkům, které nabyl kupními smlouvami uzavřenými se správcem konkursní podstaty. V případě takové kolize dává judikatura vyšších soudů přednost předpisu konkursnímu, když restituční předpisy jsou sice určeny ke zmírňování (některých) křivd, ale jejich použitím nelze „vyvolávat diskrepance nové“. V tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“), ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“), ze dne 15. června 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, ze dne 5. ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11.
K odvolání společnosti M i žalovaných Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby bylo určeno, že společnost M je vlastníkem pozemků, se zamítá (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ K pozemkům uplatnili (v roce 1996) žalovaní, případně jejich právní předchůdci, restituční nároky.
2/ Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15. července 1998, č. j. 27 K 30/97-167, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci a správkyní konkursní podstaty ustavena JUDr. Stanislava Vrtochou.
3/ Správkyně konkursní podstaty sepsala pozemky do konkursní podstaty úpadce.
4/ Žalobou ze dne 11. prosince 2001 se žalovaní, s výjimkou právní předchůdkyně žalovaného J. H., domáhali vyloučení pozemků ze soupisu konkursní podstaty úpadce.
5/ Dne 17. listopadu 2003 uzavřely správkyně konkursní podstaty a společnost M kupní smlouvy, kterými se pozemky převádějí na společnost M.
6/ Usnesením ze dne 13. ledna 2004 odvolal Krajský soud v Brně původně udělený souhlas s prodejem pozemků mimo dražbu.
7/ Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 510/2001-189, který nabyl právní moci dne 27. června 2007, byla zamítnuta žaloba o vyloučení pozemků z konkursní podstaty úpadce. Důvodem zamítnutí žaloby byla okolnost, že dle sdělení správkyně konkursní podstaty se pozemky v soupisu konkursní podstaty již nenacházejí.
8/ Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. října 2006, č. j. 41 C 229/2003-223, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2007, č. j. 18 Co 36/2007-362 (jenž nabyl právní moci dne 19. prosince 2007), bylo určeno vlastnictví žalovaných k pozemkům. Účastníkem tohoto řízení byla i správkyně konkursní podstaty. Dovolání proti rozsudku ze dne 25. října 2007 zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008.
9/ Dne 19. prosince 2007 podala společnost M návrh na vklad vlastnického práva k pozemkům podle kupních smluv ze dne 17. listopadu 2003. Správkyně konkursní podstaty doložila katastrálnímu úřadu odvolání souhlasu s prodejem pozemků, vydané soudem dne 13. ledna 2004.
10/ Usneseními ze dne 6. března 2008, č. j. 27 K 30/97-1992 a č. j. 27 K 30/97-1993, Krajský soud v Brně k návrhu správkyně konkursní podstaty udělil správkyni souhlas se zpeněžením pozemků.
11/ Dne 28. března 2008 vzala společnost M zpět svůj návrh na vklad vlastnického práva k pozemkům do katastru nemovitostí a téhož dne podala nový návrh na vklad, jehož přílohou byly souhlasy konkursního soudu ze dne 6. března 2008. Na základě tohoto návrhu provedl katastr nemovitostí vklad vlastnického práva k pozemkům ve prospěch společnosti M.
Z uvedeného odvolací soud dovodil, že:
1/ Pozemky byly sepsány do konkursní podstaty úpadce přesto, že byl uplatněn restituční nárok. Takové jednání je však v rozporu s právem podle §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).
2/ Kupní smlouvy byly uzavřeny v době, kdy byla podána žaloba o vyloučení pozemků z konkursní podstaty s argumentem o uplatnění restitučního nároku podle §68 ZKV.
3/ O žalobě na vyloučení pozemků ze soupisu konkursní podstaty úpadce nebylo v době uzavření kupních smluv ještě rozhodnuto.
4/ Kupní smlouvy byly uzavřeny „podmíněně“, v očekávání „co bude“.
5/ O restitučním nároku bylo pravomocně rozhodnuto ve prospěch žalovaných, a to ještě předtím než nastaly věcně právní účinky smluv ze dne 17. listopadu 2003 a v době, kdy správkyně konkursní podstaty pozbyla souhlas se zpeněžením předmětných pozemků mimo dražbu.
6/ Nový souhlas podle §27 odst. 2 ZKV byl udělen až poté, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 36/2007-362, o určení vlastnictví k pozemkům ve prospěch žalobců a kdy byl tento rozsudek závazný vůči správkyni konkursní podstaty úpadce i vůči všem orgánům.
Správkyně konkursní podstaty tak poté, co byla vázána pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně o určení vlastnického práva žalovaných, postupovala v rozporu s §68 odst. 1 ZKV a v rozporu s pravomocným rozhodnutím soudu o určení vlastnického práva a toto jednání tak nemohlo mít za následek ztrátu vlastnického práva žalovaných k pozemkům.
Jednání správkyně konkursní podstaty i společnosti M bylo navíc vedeno snahou obejít blokační ustanovení, konkrétně §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) a §19 odst. 3 ZKV. Vklad byl proveden na základě souhlasu s prodejem majetku v konkursní podstatě, o nějž požádala správkyně konkursní podstaty, ačkoliv sama dříve tvrdila, že se pozemky v soupisu konkursní podstaty již nenacházejí, navíc v době, kdy již byla správkyně vázána pravomocným rozhodnutím soudu v restituční věci. Takové jednání správkyně konkursní podstaty i společnosti M je v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat právní ochrany. Společnost M nemůže být vlastníkem předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost M dovolání, jež měla za přípustné pro vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem řešena rozdílně a dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňovala dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a ve vadách, jež mohou mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci a navrhovala, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí v bodě I. výroku.
Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V průběhu dovolacího řízení původní žalobce společnost M zanikl bez likvidace a jeho právním nástupcem se stala společnost Incanto, a. s. O procesním nástupnictví této společnosti rozhodl Nejvyšší soud (dle §107 o. s. ř.) usnesením ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 29 Cdo 4716/2015-273, a na tomto základě s ní dále jednal jako s žalobcem (a dovolatelem).
Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce soupisu majetku do konkursní podstaty a jeho zpeněžování ustálena v těchto závěrech:
1/ Soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty tak představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá (např. v řízení o zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí), že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Není-li zde takového titulu, nemá správce konkursní podstaty ani právo věc zpeněžit. Srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXIX., nebo R 19/2006.
2/ K předpokladům, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří mimo jiné i to, že věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty (že byla sepsána) a že účinky soupisu trvají i v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§154 odst. 1 o. s. ř.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3/ Jestliže osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v hmotněprávní lhůtě určené soudem ve výzvě podle §19 odst. 2 ZKV nepodala vylučovací žalobu (k povaze lhůty srov. opět bod XXIX. stanoviska) nebo jestliže o vylučovací žalobě této osoby soud pravomocně rozhodl jinak než tak, že žalobě vyhověl (že příslušný majetek z konkursní podstaty úpadce vyloučil), pak platí, že z titulu tohoto svého práva již nemůže vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické právo k dotčenému majetku) vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení (srov. §27 ZKV). Jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí výše popsané nevyvratitelné domněnky prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet). Srov. např. R 81/2005, 29 Odo 777/2006 či R 19/2006.
4/ Tato ochrana se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při zpeněžení takového majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto důvody původ v porušení norem konkursního práva nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího. Srov. např. R 19/2006 nebo 29 Cdo 5193/2007.
5/ Smyslem a účelem zákazu zpeněžení majetku do uplynutí lhůty k podání žaloby o jeho vyloučení z konkursní podstaty a po dobu do pravomocného skončení řízení o této žalobě je zajistit, aby třetí osoba, uplatňující k sepsanému majetku právo vylučující jeho soupis, mohla účinně své právo uplatnit a dosáhnout vyloučení takového majetku (opustí-li totiž v důsledku platného zpeněžení majetek konkursní podstatu, nelze již jeho vyloučení prostřednictvím žaloby podle §19 odst. 2 ZKV dosáhnout). Tomu odpovídá i systematické zařazení zákazu zpeněžení do §19 ZKV. Jinými slovy, §19 odst. 3 ZKV je určen (pouze) k ochraně osoby, jež k sepsanému majetku uplatňuje (důvodně může uplatnit) právo vylučující jeho soupis (typicky právo vlastnické).
6/ Zpeněží-li správce konkursní podstaty majetek, o němž ví či vědět má a může, že k němu třetí osoba uplatňuje právo vylučující jeho soupis (např. proto, že jej sepsal jako majetek ve vlastnictví třetí osoby či proto, že mu již byla doručena žaloba o jeho vyloučení z konkursní podstaty), aniž uplynula lhůta k podání žaloby o jeho vyloučení z konkursní podstaty, popř. aniž bylo řízení o takové žalobě pravomocně skončeno, hledí se na takový majetek (nejde-li o výjimku popsanou přímo v textu §19 odst. 3 ZKV), jako by byl stále sepsán v konkursní podstatě.
7/ Prokáže-li se v řízení o vylučovací žalobě, že žalobci vskutku svědčí právo vylučující soupis majetku do konkursní podstaty a že nešlo o případ, kdy by správce konkursní podstaty měl právo takový majetek přes probíhající spor zpeněžit (§19 odst. 3 ZKV), je právní úkon, jímž správce konkursní podstaty takový majetek zpeněžil, neplatný. (V takovém případě má nabyvatel sporného majetku vůči správci konkursní podstaty pohledávku za podstatou na vrácení plnění poskytnutého podle neplatného právního úkonu, jímž byl sporný majetek zpeněžen).
8/ Bude-li však žaloba o vyloučení tohoto majetku zamítnuta a v konečném důsledku se tak prosadí nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu (§19 odst. 2 poslední věta ZKV), nelze dovozovat neplatnost právního úkonu, jímž správce zpeněžil sporný majetek, jen z toho, že tak učinil v rozporu s §19 odst. 3 ZKV. K bodům 5/ až 8/ viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 317/2009.
9/ Souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§27 odst. 2 ZKV), není odkládací podmínkou ve smyslu §36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§39 obč. zák.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
10/ Obecný souhlas konkursního soudu se zpeněžením majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu se bez dalšího nemůže týkat jiného majetku než toho, který byl v okamžiku udělení takového souhlasu sepsán v konkursní podstatě úpadce. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 939/2008, jehož závěry platí mutatis mutandis i pro souhlas ke zpeněžení konkrétního majetku, jenž nebyl v době udělení souhlasu do konkursní podstaty sepsán.
11/ Ustanovení §68 odst. 1 ZKV nelze vykládat izolovaně, nýbrž v rámci stanoveném zákonem o konkursu a vyrovnání, a to zejména ve vazbě na §2 odst. 3, §6, §17 a §18 ZKV. Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při plnění výše uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd (k tomu, které zákony lze zahrnout mezi tzv. restituční zákony, viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Odo 426/2005, uveřejněného pod číslem 22/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má tato skutečnost za následek, že ohledně takových věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkursu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009.
Z takto ustaveného judikatorního rámce plyne, že právní závěry odvolacího soudu v dané věci se nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Převodu pozemků z konkursní podstaty úpadce do vlastnictví společnosti M nejdříve bránilo uplatnění restitučních nároků žalovanými (§68 odst. 1 ZKV), následně od 11. prosince 2001 vylučovací žaloba (§19 odst. 3 ZKV) a od pravomocného skončení sporů o vyloučení pozemků ze soupisu konkursní podstaty okolnost, že pozemky se již v konkursní podstatě nenacházely (což bylo i důvodem pro zamítnutí vylučovací žaloby). Vydání souhlasů konkursního soudu s převodem pak na věci nic nemění, když souhlas je možné vydat pouze ke zpeněžení majetku, který se v konkursní podstatě nachází. Souhlas soudu se zpeněžením je navíc předpokladem platnosti smlouvy, tj. musí podpisu smlouvy, kterou se převádí majetek z konkursní podstaty, předcházet (nikoliv jako v tomto případě následovat několik let po podpisu smlouvy).
Poukazuje-li dovolatel na závěry uvedené v R 81/2005 (chránící nabyvatele majetku z konkursní podstaty), pak pomíjí, že závěry tam přijaté je možno aplikovat pouze při splnění všech dalších podmínek zpeněžování majetku sepsaného v konkursní podstatě (jak dovolatel sám přiléhavě uvádí „pokud je majetek sepsaný v konkursní podstatě řádně zpeněžen“). Mezi tyto podmínky patří, že zpeněžovaný majetek se po celou dobu převodu (tj. u nemovitostí od uzavření smlouvy do doby provedení vkladu) nachází v soupisu konkursní podstaty, že tento majetek není dotčen včas uplatněným nárokem jiné osoby (na vyloučení takového majetku z konkursní podstaty), případně byl takový nárok pravomocně zamítnut, jakož i existence předchozího souhlasu soudu s prodejem dotčeného majetku. Ochrana nabyvatele takového majetku se nevztahuje na důvody neplatnosti smlouvy mající původ v porušení norem konkursního práva (např. §19 odst. 3, §27 odst. 2 či §68 odst. 1 ZKV). Právní názor dovolatele, že závěry uvedené v R 81/2005 se prosadí bez ohledu na to, z jakého důvodu je vylučovací žaloba zamítnuta, vyznívá absurdně, když i závěr ohledně ochrany vlastnického práva nabyvatele majetku z konkursní podstaty (pro případ, že se později ukáže, že majetek vlastnický náležel někomu jinému než úpadci) Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvozuje tím, že zpeněžení podléhá majetek, o kterém správce konkursní podstaty pořídil soupis. Je-li žaloba na vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty zamítnuta proto, že daný majetek se již v konkursní podstatě nenachází, pak se nemůže prosadit nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu tohoto majetku do konkursní podstaty a tento majetek nemůže být předmětem zpeněžení (není možné ohledně něj uzavřít kupní smlouvu, ani nemůže být předmětem řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí).
Z výše uvedeného plyne, že závěry učiněné v R 81/2005 nejsou v poměrech dané věci použitelné a že důvod připustit dovolání nemůže být založen ani poukazem dovolatele na aplikaci těchto závěrů v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010. Tato rozhodnutí vykazují skutkové odlišnosti (předchozí souhlas soudu se zpeněžením majetku z konkursní podstaty, nabytí vlastnického práva před podáním vylučovací žaloby) a právní posouzení (učiněné v těchto rozhodnutích) se vztahuje pouze ke střetu §5 odst. 3 zákona o půdě a zákona o konkursu a vyrovnání. Oproti tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1307/2009 (na něž případně odkázal odvolací soud) se zabývají aplikací §68 ZKV, tedy toliko výkladem zákona o konkursu a vyrovnání.
Vzhledem k tomu, že právní předchůdce dovolatele (společnost M) jako nabyvatel jednal v rozporu se zákonem (minimálně v tom, že uzavíral smlouvu se správcem konkursní podstaty bez předchozího souhlasu konkursního soudu se zpeněžením), není namístě uvažovat o dovolatelem tvrzeném nabývání majetku v dobré víře. Dobrá víra totiž předpokládá omluvitelný omyl o (ne)existenci určité právně rozhodné skutečnosti. Obecně pak platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. i literaturu a judikaturu v něm označené), kdy právní omyl může být omluvitelný pouze výjimečně (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001.
Závěr odvolacího soudu, že kupní smlouvy byly uzavřeny v rozporu s §68 odst. 1 ZKV a v rozporu s §19 odst. 3 ZKV (ve snaze obejít toto ustanovení) a nemohou tak mít za následek převod vlastnického práva na společnost M jakožto právního předchůdce dovolatele (proto dovolatel nemůže být vlastníkem předmětných pozemků), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Zbývá dodat, že důvod připustit dovolání nespatřuje Nejvyšší soud ani v námitce, že napadené rozhodnutí bylo pro dovolatele „překvapivým“. O tzv. překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech dané věci nejde již proto, že žalovaní již v řízení před soudem prvního stupně namítali, že původní žalobce měl pozemky nabýt v rozporu s §68 ZKV; o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, byť založeného na opačném závěru, než učinil soud prvního stupně, tak nemůže být řeči (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Zatímco třetímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, náklady ostatních žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. února 2017), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění činí u každého z žalovaných částku 2 000 Kč, tj. celkem 8 000 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), což s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 743 Kč představuje částku 10 043 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit prvnímu, druhému, čtvrtému a pátému žalovanému k rukám jejich advokáta.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu