ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4937.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4937/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. O. B., advokátem, proti žalovanému JUDr. P. Z., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně H. – M., spol. s r. o., zastoupenému Mgr. L. H., advokátem, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Cm 8/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2008, č. j. 9 Cmo 31/2008-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudek ze dne 5. prosince 2007, č. j. 8 Cm 8/2007-63, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“), jež Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu (co do věci samé) může být dovolání v této věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá, však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Náležitostmi usnesení zastupitelstva obce při schvalování majetkoprávních úkonů obce podle §36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 26. července 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005 (jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu a jenž obstál i v rovině ústavní, když Ústavní soud usnesením ze dne 12. února 2009, sp. zn. II. ÚS 2662/2007, odmítl ústavní stížnost proti němu podanou). V něm uzavřel, že příslušný orgán obce neschvaluje v usnesení konkrétní znění právního úkonu. Podstatné je, aby z usnesení zastupitelstva obce, jímž je vytvářena vůle obce posléze projevovaná starostou, bylo zřejmé, jaký úkon a jakého obsahu obec učiní.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož pro naplnění účelu ustanovení §36a zákona č. 367/1990 Sb., postačuje, vysloví-li zastupitelstvo souhlas s tím, aby nemovitý majetek obce byl použit jako zástava k zajištění pohledávky, o níž má alespoň obecné informace (předmět plnění, osobu dlužníka, příp. osobu věřitele), je s označeným rozhodnutím v souladu.
Ani posouzení určitosti a účinnosti zástavní smlouvy ze dne 31. května 1994, jíž bylo zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, neboť je závislé na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci a postrádá tak potřebný judikatorní přesah.
Přitom závěr odvolacího soudu, podle něhož je uvedená zástavní smlouva určitým právním úkonem, neshledává Nejvyšší soud ani rozporným s hmotným právem (srov. k tomu např. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 35/2001 a 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 431/2006, jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, a Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Taktéž posouzení účinnosti zástavní smlouvy učiněné odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. i odvolacím soudem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 843/2007, jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, uveřejněný pod číslem 86/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Konečně námitkou, podle níž projednání této věci brání překážka rei iudicatae podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř., vystihuje dovolatel zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem podle §241a o. s. ř. (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení tudíž založit přípustnost dovolání nelze (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nadto dovolatel zjevně přehlíží závěry, jež Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2006, pod číslem 167. Tam Nejvyšší soud uzavřel, že bylo-li žalobě o vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce vyhověno jen proto, že výzva podle §27 odst. 5 ZKV neměla předepsané náležitosti nebo nebyla řádně doručena osobě, která tímto majetkem zajišťuje pohledávku vůči úpadci, pak správci konkursní podstaty nic nebrání v tom, aby výzvu splňující zákonem předepsané náležitosti této osobě znovu doručil a po uplynutí zákonem stanovené třicetidenní lhůty případně přikročil k novému soupisu takového majetku.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,-Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 2.250,-Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 484,50 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 3.034,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu