ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.93.2019:51
sp. zn. 3 As 93/2019 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: H. N., zastoupený
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 27. 2. 2019, č. j. 55 A 11/2017 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 6. 2017, č. j. KUJCK 74311/2017, zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 4. 4. 2017, zn. 7133, 7498/16 Ha, a toto rozhodnutí potvrdil.
[2] Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“),
kterých se měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 3. 8. 2016 v čase kolem 14:36 hodin, jel jako řidič
vozidla X, v ulici E. Rošického v Českých Budějovicích ve směru jízdy od ulice O. Nedbala
k ulici Větrná, přičemž za křižovatkou s ulicí Ot. Ostrčila mu byla hlídkou městské policie
naměřena rychlost 70 km/hod, po odečtu možné odchylky 67 km/hod, ačkoli je v měřeném
úseku nejvyšší povolená rychlost jízdy 50 km/hod; druhého přestupku se měl žalobce dopustit
tím, že dne 11. 8. 2016 v čase kolem 10:44 hodin řídil shodné vozidlo po ulici Husova v Českých
Budějovicích ve směru jízdy od ulice U Hvízdala po komunikaci č. I/20 a u Funparku Panda byla
hlídkou Policie ČR naměřena rychlost jeho vozidla 69 km/hod, po odečtu možné odchylky 66
km/hod, ačkoli je v měřeném úseku nejvyšší povolená rychlost jízdy 50 km/hod. Za spáchání
uvedených přestupků byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady
řízení ve výši 1 000 Kč.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobou, který ji zamítl rozsudkem ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 55 A 11/2017 – 31, jako nedůvodnou. Pro potřeby řízení o kasační stížnosti je podstatná níže
uvedená argumentace krajského soudu
[4] Krajský soud uvedl, že ve správním řízení bylo dostatečně prokázáno přestupkové jednání
žalobce. Podklady pro vydání rozhodnutí o spáchaných přestupcích tvořily zejména úřední
záznamy o obou přestupcích, oznámení Městské policie České Budějovice o podezření
ze spáchání přestupku dne 3. 8. 2016, oznámení Policie ČR o dopravním přestupku dne
11. 8. 2016, fotodokumentace získaná měřicími přístroji, platné ověřovacími listy pro daná
měřidla a osvědčení o způsobilosti obsluhy měřicích zařízení. Klíčové důkazy, tedy záznamy
o měření vozidla opatřené zřetelnou fotografií tohoto vozidla, byly pořízeny funkčními
a ověřenými měřidly.
[5] Krajský soud dal žalobci za pravdu, že výrok prvostupňového rozhodnutí nedbalostní
formu zavinění váže pouze k přestupku spáchanému dne 3. 8. 2016, avšak údaj o formě zavinění
chybí u přestupku ze dne 11. 8. 2016. Současně však konstatoval, že tato „drobná nepřesnost“ byla
zhojena rozhodnutím žalovaného, který již formu zavinění vztáhl k oběma spáchaným
přestupkům.
[6] K namítanému porušení podmínek měření rychlosti vozidla měřicími přístroji krajský
soud uvedl, že žalobce nepředložil žádný důkaz, který by byl způsobilý vyvrátit závěry učiněné
správními orgány, ale uplatnil toliko „nepodložené spekulativní námitky“. Dále poukázal na to,
že použitá měřicí zařízení byla řádně ověřena Českým metrologickým institutem a splňovala
veškeré požadavky na přesnost měření. Zpochybňuje-li žalobce přesnost měření tím, že došlo
k tzv. slip effectu, je na něm, aby svá tvrzení prokázal. To žalobce neučinil, neboť uplatnil toliko
„irelevantní důkazní návrhy“. Krajský soud také poukázal na to, že žalobce byl v rámci správního
řízení pasivní a v řízení o žalobě se domáhal rozsáhlého dokazování za účelem prověření
skutkového stavu, který byl však ve správním řízení spolehlivě zjištěn. Jelikož byla vina žalobce
prokázána, krajský soud další dokazování neprováděl.
[7] Neshledal důvodnou ani námitku, že v případě prvého přestupku nebylo měření rychlosti
městskou policií provedeno v souladu s §79a zákona o silničním provozu. Podle tohoto
ustanovení je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Obecní policie v součinnosti s policií tuto
činnost vykonává výhradně na místech určených policií. Ve spise je založen dokument určující
místa k měření rychlosti pro Městskou policii České Budějovice ze dne 2. 3. 2015. Místo měření
je zde určeno v úseku ulice E. Rošického po úsek „Zavadilka“ obousměrně. V tomto úseku byla
změřena i rychlost vozidla žalobce. Vzhledem ke skutečnosti, že zákon neřeší, jakou formou mají
být stanovena místa k měření pro městkou policii, ani nevyžaduje přesnou formu součinnosti
obecní policie s Policií ČR, není důvodná námitka žalobce, že dokument určujícího místa
k měření již není platný.
[8] Krajský soud konstatoval, že oba snímky dokládající spáchaní přestupků (k nimž došlo
3. 8. 2016 a 11. 8. 2016) byly pořízené v souladu s právní úpravou a návodem k obsluze
rychloměru. Záměrný kříž je v obou případech umístěn na vozidle tak, aby bylo možné výsledky
měření považovat za věrohodné. Konstatoval také, že při měření vozidla nemůže být dodržen
0 % úhel, neboť měřící zařízení by muselo stát uprostřed jízdního pruhu,
v němž by se pohybovalo měřené vozidlo. Návrhu na provedení důkazu dotazem na výrobce
rychloměru, zda byl snímek pořízem v souladu s návodem k obsluze, krajský soud nevyhověl
a dodal, že pokud měl žalobce pochybnosti o správnosti měření a metrologických vlastnostech
použitého rychloměru, mohl v souladu s §11a odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii,
požádat o přezkoušení měřidla.
[9] Krajský soud nepřisvědčil námitce ohledně porušení práva žalobce na obhajobu,
což žalobce opíral o tvrzení, že se až z výroku prvostupňového rozhodnutí dozvěděl,
že je mu kladeno za vinu porušení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a §4 písm. b) téhož
zákona. Krajský soud poukázal na to, že prvně jmenované ustanovení zakotvuje povinnost
dodržovat nejvyšší povolenou rychlost v obci a ve druhém případě jde o povinnost řídit
se pravidly provozu na pozemních komunikacích. Pokud tedy účastník provozu překročí nejvyšší
povolenou rychlost v obci, automaticky tímto jednáním poruší obě zákonná ustanovení.
Jelikož se u držitele řidičského oprávnění presumuje znalost pravidel silničního provozu,
nelze přisvědčit námitce žalobce, že nevěděl o porušení těchto zákonných povinností.
[10] Nakonec krajský soud k nesouhlasu žalobce se zveřejňováním jeho osobních údajů
a osobních údajů jeho právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku
na úplnou anonymizaci rozsudku uvedl, že tyto návrhy nesouvisí s předmětem řízení,
a proto mu nepřísluší, aby se k nim vyjadřoval.
[11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[12] Nejprve namítá, že se krajský soud dopustil zásadního procesního pochybení,
jelikož konal ústní jednání v nepřítomnosti jeho zástupce, ačkoli zástupce soudu zaslal omluvu
z jednání.
[13] Stěžovatel dále uplatňuje námitky ohledně vad výroku prvostupňového správního
rozhodnutí. Nesouhlasí s krajským soudem, že ve výroku nemusí být obsažena informace
o vedení společného řízení, podle stěžovatele to však vyplývá z §68 odst. 2 správního řádu.
Vymezuje se také proti závěru krajského soudu, že ačkoli údaj o formě zavinění druhého
přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí chybí, podstatné je, že žalovaný tuto vadu
odstranil. K nápravě této vady však podle stěžovatele nedošlo, neboť žalovaný odvolání zamítl
a prvostupňové rozhodnutí potvrdil v podobě, v jaké bylo vydáno.
[14] Namítá také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů,
neboť krajský soud se nezabýval všemi jeho námitkami ohledně nesprávně provedeného měření
(opomenul například tvrzení, že jeho vozidlo je na snímku zachycujícím měření rychlosti
v „nesprávné pozici“, což svědčí o tom, že měření probíhalo v rozporu s návodem k obsluze).
Krajský soud podle stěžovatele některé námitky odmítl s odkazem na to, že nemá žádné
pochybnosti o provedeném měření rychlosti a jedná se o účelové námitky, protože je stěžovatel
poprvé vznesl až v žalobě. Nevysvětlil však, co by stěžovatel z takového postupu získal,
naopak je zřejmé, že pokud by námitky uplatnil již ve správním řízení, ušetřil by prostředky
k úhradě služeb advokáta.
[15] Krajský soud rovněž porušil právo stěžovatele navrhovat důkazy a tvrdit rozhodné
skutečnosti, jelikož jeho důkazní návrhy odmítl pouze z toho důvodu, že je stěžovatel uplatnil
až v žalobě. Takový postup je nepřípustný, jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 10 As 24/2015, na který krajský soud sice odkazoval, ale jeho význam
dezinterpretoval. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že krajský soud označil jím navrhované
důkazy za „zcela irelevantní“. Není mu známo, co by mohlo být více relevantní, než dokument
uznávané britské veřejnoprávní stanice BBC, který uvádí, že k tzv. slip effectu u laserových
rychloměru dochází, s tím, že stěžovatel rovněž odkázal na konkrétní skutečnosti, které riziko
vzniku tzv. slip effectu zvyšují (překročení doporučené vzdálenosti měření, měření z ruky
či nedodržení nulového úhlu měření, pod kterým byl rychloměr certifikován a ověřen).
K prokázání správnosti závěrů tohoto dokumentu měl také sloužit znalecký posudek. Stěžovatel
proto navrhuje, aby kasační soud nechal vyhotovit znalecký posudek k posouzení, zda při měření
použitým laserovým rychloměrem za daných podmínek došlo (nebo s jakou pravděpodobností
mohlo dojít) k tzv. slip effectu.
[16] Stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, že návod k obsluze rychloměru byl
dodržen, protože v obou případech měření byl záměrný kříž umístěn na vozidle. V prvé řadě
namítá, že návod k obsluze nebyl proveden jako důkaz, a proto nebylo možné konstatovat
takový závěr. Dále stěžovatel namítá, že při druhém přestupku bylo měření provedeno radarovým
rychloměrem, a proto nemohl být na snímku jeho vozidla žádný záměrný kříž. Závěry krajského
soudu tedy nemají oporu v provedeném dokazování, respektive jsou nepřiléhavé na uplatněnou
žalobní námitku.
[17] Namítá také, že krajský soud chybně dovodil, že stěžovatel měl prokázat nesplnění
podmínek měření rychlosti podle §79a zákona o silničním provozu (viz odstavec [7] shora).
Podle stěžovatele však jde o negativní skutečnost, kterou nelze prokazovat. Kromě toho je
napadený rozsudek nepřezkoumatelný, protože se krajský soud nevyjádřil k jeho námitce,
že žalovaný neodpověděl na to, zda bylo měření rychlosti obecní policií učiněno v součinnosti
s Policií ČR.
[18] Stěžovatel poukazuje na to, že souhlas s měřením rychlosti obecní policii na úseku
„Zavadilka“ byl vydán neoprávněnou osobou na dobu 15 měsíců, ačkoli zavedenou praxí
je, že souhlas bývá dán maximálně na 12 měsíců ředitelem příslušného krajského ředitelství
policie, případně jím pověřenou osobou. K tomu krajský soud uvedl, je možné, aby souhlas udělil
kdokoli na jakkoli dlouhou dobu, neboť zákon tuto problematiku neupravuje. S tímto názorem
stěžovatel nesouhlasí, neboť při absenci zákonného pravidla, je třeba respektovat zavedenou
správní praxi, dle níž bývá souhlas dán maximálně na 12 měsíců, a pověřenou osobou bývá osoba
stojící na vrcholu hierarchické struktury.
[19] Nesouhlasí ani s krajským soudem, že není procesní vadou, jestliže teprve
v prvostupňovém rozhodnutí bylo uvedeno, že je mu kladeno za vinu porušení §18 odst. 4
zákona o silničním provozu a §4 písm. b) téhož zákona. Tímto bylo zasaženo do práva
stěžovatele na obhajobu, neboť není právník, aby věděl, jaké zákonné povinnosti porušil.
[20] Stěžovatel rovněž namítá, že se krajský soud dostatečně nezabýval tím, jestli se přestupku
dopustil zaviněně (správnímu orgánu prvního stupně vytýká, že neposuzoval, zda dodržel
tzv. potřebnou míru opatrnosti). Správní orgán totiž nezkoumal zavinění ve vztahu k oběma
přestupkům zvlášť, ale jeho úvahy byly paušální a týkaly se obou přestupků současně. Krajský
soud pak jeho postup aproboval.
[21] Dále namítá zmatečnost řízení před krajským soudem, neboť o žalobě rozhodovala
vyloučená soudkyně Mgr. Helena Nutilová. Její podjatost spatřuje v reakci na stěžovatelem
navrhovanou anonymizaci rozsudku zveřejněného na webu Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel se domnívá, že Mgr. Helena Nutilová odůvodnila napadený rozsudek záměrně tak,
aby „zbytečně, nedůvodně a v rozporu s povinnostmi soudce narušila pověst advokáta žalobce Mgr. Václava
Voříška.“
[22] Stěžovatel nakonec požádal, aby kasační soud nezveřejňoval originál rozsudku včetně
jeho osobních údajů a osobních údajů jeho zástupce na webových stránkách Nejvyššího
správního soudu, neboť se domnívá, že tím bude zasaženo do jejich práva na ochranu soukromí.
Žádné zákonné ustanovení Nejvyššímu správnímu soudu neumožňuje, aby plné znění rozsudku
bylo dostupné na jeho webových stránkách, stěžovateli proto není zřejmé, proč tak činí.
[23] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry
napadeného rozsudku. Dodává, že kasační námitky jsou obdobné žalobním námitkám,
proto odkazuje na své vyjádření k žalobě, v němž uvedl, proč je shledává nedůvodnými.
[24] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] Kasační soud se nejprve zabýval tvrzením, že ve věci rozhodovala vyloučená
soudkyně, jejíž podjatost stěžovatel spařuje ve způsobu, jakým odůvodnila napadený
rozsudek.
[27] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže
se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního
zájmu soudce na projednávané věci, zejména v případech, kdy by mohl být rozhodnutím soudu
přímo dotčen ve svých právech. Poměr soudce k účastníkům nebo k jejich zástupcům
(ať již přátelský či nepřátelský) může být založen příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem,
může například jít i o vztah ekonomické závislosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
Důvodem pro vyloučení však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[28] Není pravdou, že Mgr. Nutilová odůvodnila napadený rozsudek tak, aby „záměrně, zbytečně,
nedůvodně a v rozporu s povinnostmi soudce narušila pověst advokáta žalobce Mgr. Václava Voříška“.
Naopak věcně reagovala na uplatněné žalobní námitky i na návrh, aby nebyl napadený rozsudek
v plném znění zveřejňován na webu Nejvyššího správního soudu, a v odůvodnění příhodně
citovala judikaturu zdejšího soudu. Kromě toho lze dodat, že Nejvyšší správní soud
již opakovaně judikoval na téma nepodjatosti soudců bez ohledu na jejich kritický
postoj k případným zneužívajícím praktikám zástupce stěžovatele (viz například usnesení ze dne
17. 5. 2017, č. j. Nao 180/2017 – 36). Tato judikatura je zástupci stěžovatele nepochybně dobře
známa, neboť často působil jako zástupce v těchto judikovaných věcech a námitku podjatosti
opakovaně neúspěšně předkládal. Kasační námitka tvrdící pochybnosti o nepodjatosti a mířící
k tomu, že ve věci rozhodovala vyloučená soudce, tedy není důvodná.
[29] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu. Případnou nepřezkoumatelností rozsudku je totiž povinen podle §109 odst. 4 s. ř. s.
se zabývat z úřední povinnosti i bez námitky stěžovatele. Vlastní přezkum rozhodnutí je pak
možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
Tato kritéria napadený rozsudek splňuje. Krajský soud v něm řádně a srozumitelně vyložil
důvody svého rozhodnutí, pečlivě se vypořádal se všemi podstatnými žalobními námitkami a jeho
závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací (viz strany 5 až 10 napadeného
rozsudku). Nepominul přitom ani námitky týkající se nesprávně provedeného měření, tvrzení,
že obecní policie neprovedla měření rychlosti jeho vozidla v součinnosti s policií ČR, ani otázku
nedostatečně odůvodněného zavinění ke spáchaným přestupkům. Pro úplnost lze dodat,
že krajský soud se přinejmenším implicitně zabýval také tvrzením stěžovatele, že jeho vozidlo je
na snímku zachycujícím měření rychlosti radarovým měřidlem v „nesprávné pozici“, což svědčí
o tom, že měření probíhalo v rozporu s návodem k obsluze. K výtkám proti provedenému
měření totiž krajský soud uvedl, že stěžovatel uplatnil ničím nepodložená tvrzení, která nejsou
způsobilá vyvrátit závěry správních orgánů (v podrobnostech viz odstavec 40 napadeného
rozsudku), a proto je neshledal důvodnými (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 – 45; všechna judikatura tohoto soudu je dostupná
na www.nssoud.cz). O tom, že je napadený rozsudek opřen o dostatek relevantních důvodů,
ostatně svědčí i skutečnost, že stěžovatel s jeho závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti
čítající 13 stran textu. Kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
[30] Není ani pravdou, že krajský soud pochybil, jestliže konal ústní jednání v nepřítomnosti
stěžovatele. Nejvyšší správní soud ze soudního spisu ověřil, že zástupce stěžovatele krajskému
soudu zaslal v den nařízeného ústního jednání omluvu z jednání. V ní uvedl, že se jej nemůže
zúčastnit z důvodu kolize se dvěma jednáními u jiného krajského soudu; o jeho odročení však
nepožádal.
[31] Z §49 odst. 3 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 102/03,
(judikatura Ústavního soudu je dostupná z https://nalus.usoud.cz), vyplývá, že neúčast řádně
předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci. Podle §50, věty první s. ř. s. však
může být jednání z důležitých důvodů odročeno. Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší
správní soud již v minulosti zabýval a dospěl k závěru, že odepřít právo účasti na jednání soudu
lze jen výjimečně. Jednání proto musí být podle daného ustanovení odročeno, jestliže existuje
důležitý důvod, který může spočívat i v nemožnosti účastníka či jeho zástupce
se jednání zúčastnit z omluvitelných důvodů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 - 96, publikovaný pod č. 558/2005 Sb. NSS).
[32] Současně je třeba zdůraznit, že pro rozhodnutí soudu o odročení jednání je podstatné,
zda byla omluva z jednání učiněna ihned poté, co se účastník nebo jeho zástupce dozví
o důvodech, které mu v účasti u jednání brání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2014, č. j. 9 Ads 78/2014 – 37). Zástupce stěžovatele v omluvě z jednání neuvedl
žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že se teprve v den nařízeného ústního jednání v 1:52
hodin dozvěděl, že se nebude moci dostavit na jednání v 8:30 hodin. Nadto tento zástupce
krajskému soudu pouze stroze sdělil, že se jednání nezúčastní, což nelze bez dalšího považovat
za žádost o odročení jednání. Lze tedy shrnout, že pokud zástupce stěžovatele kolizi s jiným
jednáním tvrdil až bezprostředně před jednáním a nepožádal o odročení jednání, krajský soud
nepochybil, pokud jednání provedl v jeho v nepřítomnosti. Kromě toho vzniklou kolizi
v jednáních mohl vyřešit udělením substituční plné moci jinému advokátovi. Nad rámec shora
uvedeného lze dodat, zástupce stěžovatele obdobným způsobem postupoval i v jiných věcech,
což je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti (viz například rozsudek tohoto
soudu ze dne 8. 11. 2019, č. j. 3 As 324/2017 – 25), tudíž se zřejmě jedná o jeho stálou
obstrukční taktiku, kterou nelze aprobovat.
[33] K námitce ohledně absence informace o vedení společného řízení o spáchaných
přestupcích ve výroku prvostupňového rozhodnutí lze ve shodě s krajským soudem uvést,
že tato informace je zřejmá ze správního spisu (viz usnesení ze dne 6. 9. 2016 na č. l. 12 spisu
správního orgánu I. stupně). Podstatné tedy je, že správní orgán I. stupně postupoval
správně, neboť vedl společné řízení o obou přestupcích, rozhodl o nich jedním rozhodnutím
a při ukládání sankce byla dodržena absorpční zásada zakotvená v §12 odst. 2 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o přestupcích“), pro ukládání trestu za souběh přestupků. I přesto, že správní orgány
v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně neuvedly, že aplikují absorpční zásadu, má Nejvyšší
správní soud za to, že s ohledem na výši uložené sankce byla absorpční zásada dostatečně
reflektována, neboť stěžovateli nemohla být v nynějším řízení uložena nižší pokuta. Pro úplnost
lze dodat, že §68 odst. 2 správního řádu nestanoví požadavek na informaci o vedení
společného řízení ve výroku rozhodnutí, jak mylně tvrdí stěžovatel.
[34] Je pravdou, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí není u přestupku ze dne
11. 8. 2016 uvedena forma zavinění, ačkoli tento požadavek vyplývá z §77 zákona
o přestupcích. Dle tohoto ustanovení musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný
z přestupku uznán vinným, obsahovat též opis skutku s označením místa a času jeho spáchání,
vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení
sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§14 odst. 2), o ulo žení ochranného
opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§79 odst. 1).
Jak správně konstatoval krajský soud, ačkoli správní orgán I. stupně měl v souladu
s citovaným ustanovením do výroku uvést, zdali se stěžovatel dopustil přestupku ze dne
11. 8. 2016 úmyslně nebo z nedbalosti, podstatné je, že nedbalostí forma zavinění vyplývá
z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (viz strana 5 rozhodnutí). Nejedná se tudíž
o vadu, která by způsobovala nezákonnost tohoto rozhodnutí.
[35] Námitka stěžovatele, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno jeho právo
navrhovat důkazy, není důvodná. Není totiž pravdou, že krajský soud navrhované důkazy
neprovedl pouze z toho důvodu, že je stěžovatel uplatnil až v řízení o žalobě. Krajský soud
konstatoval, že přestupkové jednání bylo ve správním řízení dostatečně prokázáno
a že stěžovatelem navrhované důkazy (dokument stanice BBC, který uvádí, že k tzv. slip
effectu u laserových rychloměru dochází, a znalecký posudek, jež měl ověřit závěry tohoto
dokumentu) nejsou způsobilé vyvrátit zjištění správních orgánů ohledně spáchání přestupků
stěžovatelem. Takový postup je v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71. Ani Nejvyšší správní soud v nynějším řízení
o kasační stížnosti nevyhověl návrhu na provedení důkazu, zmiňovaného dokumentu stanice
BBC, neboť je – stejně jako krajský soud – přesvědčen, že správnost měření vozidla
laserovým měřičem byla dostatečně prokázána (zejména snímkem vozidla stěžovatele
dokládajícím měření jeho rychlosti, ověřovacím listem laserového měřicího přístroje
a potvrzením o absolvování školení měření provádějícího strážníka městské policie).
[36] Je pravdou, že krajský soud ne zcela správně vypořádal žalobní námitku ohledně
nedodržení návodu k obsluze rychloměru při měření rychlosti vozidla stěžovatele
(v podrobnostech viz odstavec [38] níže). Konstatoval totiž, že námitka stěžovatele
je nekonkrétní, jelikož z ní není zřejmé, zdali brojí proti postupu měření v případě prvního
nebo druhého přestupku. Nejvyšší správní soud však z žaloby ověřil, že stěžovatel namítal vady
při měření laserovým i radarovým rychloměrem, tedy u obou přestupkových jednání. Tato dílčí
vada odůvodnění napadeného rozsudku však nemá vliv na jeho zákonnost. Podstatné je,
že krajský soud (ačkoli námitku označil za nekonkrétní) se otázkou správnosti provedeného
měření ve vtahu k oběma spáchaným přestupkům zabýval a poté výtky proti správnosti
provedeného měření shledal nedůvodnými, s čímž se ztotožňuje také Nejvyšší správní soud
(viz odstavce [37] a [38] níže).
[37] K měření laserovým přístrojem (jenž městská policie použila v případě přestupku ze dne
3. 8. 2016) stěžovatel v žalobě uvedl, že „nelze nijak vyloučit, že měření bylo prováděno na vyšší vzdálenost
(přes 170 m), pod nenulovým měřícím úhlem a nadto z ruky“. K prokázání možných nepřesností
při měření navrhoval v řízení před krajským soudem provést průkaz – dokument stanice BBC.
Krajský soud tuto námitku vypořádal, neboť uvedl, že o správnosti provedeného měření svědčí
záměrný kříž, který je patrný na snímku vozidla stěžovatele. Dodal také, že stěžovatelovy výtky
vůči měření jsou nepodložené subjektivní hypotézy, proto nejsou způsobilé vyvrátit závěr
o spáchaném přestupkovém jednání. Irelevantní je podle krajského soudu také navrhovaný
důkaz. Těmto závěrům krajského soudu nelze nic vytýkat.
[38] Co se týče výtek proti měření radarovým rychloměrem, stěžovatel namítal zejména
nesprávný úhel při měření rychlosti jeho vozidla. K tomu krajský soud uvedl, že z logiky věci
nemůže být při měření dodržen 0 % úhel, neboť měřící zařízení by muselo stát uprostřed
jízdního pruhu, v němž by se pohybovalo vozidlo. Podstatné podle něj je, aby byl záměrný kříž
umístěn na měřeném vozidle. Nejvyšší správní soud připouští, že argumentace krajského soudu
ohledně záměrného kříže nebyla zcela přesná, neboť při měření radarovým měřidlem se záměrný
kříž na snímku vozidla nevyskytuje. Toto dílčí pochybení však nemá vliv na zákonnost
napadeného rozsudku, neboť o správnosti provedeného měření svědčí fotografie stěžovatelova
vozidla, z níž je patrné, že vozidlo bylo radovým měřidlem zaměřeno (byť se zde nevyskytuje
„záměrný kříž“ v pravém slova smyslu; viz č. l. 17 spisu správního orgánu I. stupně), dále pak
ověřovací list radarového rychloměru a osvědčení o způsobilosti policistů k měření s tímto
zařízením.
[39] Rovněž námitka stěžovatele, že nebyly splněny podmínky pro měření rychlosti vozidel
městkou policí pro daný úsek, není důvodná. Krajský soud správně odkázal na listinu určující
místa k měření rychlosti pro Městskou policii České Budějovice ze dne 2. 3. 2015. Jeden z úseků,
na němž byla oprávněna městská policie provádět měření, je ulice E. Rošického po úsek
„Zavadilka“ (zde byla změřena i rychlost vozidla stěžovatele dne 3. 8. 2016). Tímto byly splněny
podmínky měření rychlosti podle §79a zákona o silničním provozu. Pokud stěžovatel v žalobě
tvrdil opak, krajský soud správně konstatoval, že měl tuto skutečnost prokázat.
[40] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem také v tom ohledu, že nelze přisvědčit
výtkám stěžovatele směřujícím k neplatnosti dokumentu určujícího úseky k měření rychlosti
vozidel pro městskou policii. Ustanovení §79a zákona o silničním provozu totiž neuvádí, jakou
formou mají být stanovena místa k měření pro městkou policii ani z něj nevyplývá,
že by dokument upravující místa k měření rychlosti měl mít omezenou platnost. Stěžovatel sice
v kasační stížnosti tvrdil, že dle zavedené správní praxe platnost takového dokumentu bývá
12 měsíců a vydává jej osoba stojící na vrcholu hierarchické struktury policie, své tvrzení však
neopřel o žádné listiny upravující místa k měření pro městkou policii, z nichž by bylo možné
dovodit, že se skutečně jedná ustálenou správní praxi.
[41] Stěžovatel dále tvrdí, že zavinění ve vztahu ke spáchaným přestupkům krajský soud
dostatečně neodůvodnil. Krajský soud tuto námitku vypořádal – byť poměrně stručně –
na straně 10 napadeného rozsudku, nicméně jeho názor je zřejmý (ztotožnil se se závěry
správních orgánů, které se touto otázkou zabývaly dostatečně). Podstatné také je, že Nejvyšší
správní soud již v minulosti dovodil, že pokud se pachatel dopustí přestupku, který spočívá
v překročení nejvyšší dovolené rychlosti významným způsobem (v projednávaném
případě to nastalo, neboť ji překročil o 32 % a 34 %) lze za běžných okolností obvykle dovodit,
že si pachatel na základě svých zkušeností a znalostí řidiče musel být vědom svého protiprávního
jednání (srovnej rozsudek ze dne 22. 8. 2018, č. j. 2 As 67/2018 - 42). Pokud by si totiž stěžovatel
nebyl vědom v uvedené situaci překročení rychlosti, patrně by nesplňoval ani kritéria
pro získání řidičského oprávnění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018,
č. j. 10 As 238/2017 - 54). Pro úplnost lze dodat, že správní orgány uložily stěžovateli pokutu
na samé spodní hranici zákonného rozmezí, stěžovatel by tedy nemohl ani v případě
preciznějšího posouzení formy zavinění dosáhnout příznivějšího rozhodnutí, než kterého
se mu dostalo.
[42] Námitka stěžovatele, že bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu, neboť se až z výroku
prvostupňového rozhodnutí dozvěděl, že je mu kladeno za vinu rovněž porušení §18 odst. 4
zákona o silničním provozu a §4 písm. b) téhož zákona, není důvodná. Jak správně uvedl krajský
soud, jestliže je účastníku silničního provozu kladeno za vinu překročení nejvyšší povolené
rychlosti v obci o méně než 20 km/h, automaticky tím poruší také obě výše uvedená ustanovení,
která stanoví povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost v obci (§18 odst. 4
zákona o silničním provozu) a povinnost řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích
[§4 písm. b) téhož zákona]. Protože se u držitele řidičského oprávnění presumuje
znalost pravidel silničního provozu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017,
č. j. 3 As 114/2016 – 46), a to bez ohledu na to, zdali je právník, či nikoli, nelze přisvědčit
námitce stěžovatele, že nevěděl o porušení těchto zákonných povinností.
[43] Polemikou zástupce stěžovatele stran nezveřejňování osobních údajů a plné anonymizace
rozsudků se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, proto nebude své úvahy opakovat
a ve stručnosti odkazuje na svá předchozí rozhodnutí (usnesení ze dne 25. 5. 2017,
č. j. Nao 175/2017 – 161, rozsudky ze dne 6. 2. 2019, č. j. 9 As 429/2018 – 35, a ze dne
23. 10. 2019, č. j. 6 As 106/2019 – 33, a další).
[44] Nakonec lze dodat, že požadavek stěžovatele, aby rozsudek v této věci nebyl zveřejňován
s osobními údaji stěžovatele a jeho zástupce na webových stránkách Nejvyššího správního soudu,
je již mimo rámec samotné projednávané věci a není přípustnou kasační námitkou, neboť
nesměřuje proti napadenému rozsudku a opírá se o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.). Toho si je ostatně vědom i stěžovatel, jenž výslovně
uvádí, že se o kasační námitku nejedná (odstavec 87 kasační stížnosti).
[45] Pouze pro úplnost proto kasační soud uvádí, že této žádosti stěžovatele nelze vyhovět.
Rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajských soudů jsou totiž vyhlašovány a dále
zveřejňovány v databázi rozhodnutí správních soudů na www.nssoud.cz, aby byla zvýšena
možnost veřejné kontroly nad rozhodováním soudů ve správním soudnictví. V nálezu ze dne
18. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 38/18, totiž Ústavní soud shledal protiústavní praxi Nejvyššího
správního soudu při vyhlašování rozsudků prostřednictvím tzv. zkráceného znění rozsudku
(to jest bez odůvodnění), závěry tohoto nálezu pak zjevně dopadají na vyhlašování rozsudků
ve správním soudnictví obecně. Nejvyšší správní soud proto vyhlašuje rozsudky tak,
aby respektoval závěry vyplývající z výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu, a zveřejňuje
je v anonymizované podobě (avšak bez anonymizace identity zástupců účastníků řízení). K tomu
Krajský soud v Brně rozsudku ze dne 7. 11. 2018, č. j. 31 A 68/2018 – 177; dostupný
na www.nssoud.cz (v němž zástupce stěžovatele vystupoval v postavení žalobce), příhodně uvedl,
že tento zástupce při vstupu do advokátního stavu měl a mohl předpokládat, že jeho osobní údaje
budou takto zveřejňovány, neboť se v českém právním řádu uplatňuje zásada veřejnosti soudního
řízení.
[46] Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že krajský soud nepochybil, jestliže žalobu
stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl.
[47] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou, a to dle
§110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[48] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věta první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného – nebylo v jeho případě prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jso u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu