ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1150.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1150/2012 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání podaném obviněnou I. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 61 To 146/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 22/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 4 T 22/2011, byla obviněná I. B. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „jako zaměstnankyně nestátního zdravotnického zařízení Paracelsium Praha, s. r. o., pověřená přímým výběrem finančních prostředků za provedené zdravotní výkony, vybírala v sídle společnosti v P., V., od 1. 1. 2008 do 27. 4. 2010 od pacientů různě vysoké finanční částky, přičemž pokaždé vystavila stvrzenku, na níž bylo uvedeno číslo dokladu, jméno pacienta, kódové označení provedených zdravotnických úkonů a celková vyúčtovaná částka, kdy v úmyslu se obohatit a v rozporu se svou povinností však všechny finanční prostředky nepředala sekretářce společnosti S. O., ale část takto vybraných peněz v celkové výši 530.989,- Kč si ponechala pro svou osobní potřebu, čímž způsobila společnosti Paracelsium Praha, s. r. o., se sídlem P., V., škodu ve výši 530.989,- Kč“. Za to byla podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla zároveň uložena povinnost podle svých sil a možností hradit poškozené organizaci způsobenou škodu uvedenou ve výroku rozsudku. Adhezním výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto, že obviněná je povinna „nahradit“ poškozenému nestátnímu zdravotnickému zařízení Paracelsium Praha, s. r. o., škodu ve výši 530.989,- Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 61 To 146/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 4. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí (rozsudek) odvolacího soudu podala obviněná I. B. následně dovolání , jímž současně napadla ve všech výrocích i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) předně poukázala na to, že v projednávané trestní věci byla původně rozsudkem soudu prvního stupně zproštěna obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že by stíhaný skutek spáchala právě ona. Teprve z důvodu odvolání státního zástupce v její neprospěch rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 61 To 415/2011, tak, že se zprošťující rozsudek zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto zrušujícího rozhodnutí odvolací soud vyslovil názor, že její obhajoba vyzněla zcela nevěrohodně, a soudu prvního stupě podle dovolatelky přímo naznačil, jak se má s provedenými důkazy v budoucnu vypořádat; de facto ovšem pouze směrem k prokázání její viny. Soud prvního stupně pak veden tímto právním názorem soudu vyššího stupně nemohl rozhodnout jinak než odsuzujícím rozsudkem. Dovolatelka trvá na tom, že s ohledem na zjištěný skutkový stav věci nelze přijmout jednoznačný závěr, že právě ona byla pachatelkou inkriminované trestné činnosti. Zdůraznila, že do pokladny, kterou spravovala a v pracovní době měla na pracovním stole (poté ji vždy ukládala do neuzamykatelné skříně a klíče od ní do stolu), měly přístup i jiné osoby. Stejně tak tomu bylo i v případě účetních dokladů. Za této situace soud prvního stupně v původním zprošťujícím rozsudku vyslovil zcela správný názor, že na pracovišti nebyl vytvořen bezpečný kontrolní systém při nakládání s jejími finančními prostředky a účetními doklady. Zároveň poukázal na to, že z předložených materiálů nebylo zjištěno, že by obviněná byla dříve jakkoliv upozorňována na nedostatky ve své práci nebo na pochybení při předávání peněz a účetních materiálů.
Podle dovolatelky je uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jejím případě naplněn tím, že za stávajících skutkových zjištění nelze dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, chybí zde totiž spolehlivě zjištěný subjekt trestného činu (tj. osoba konkrétního pachatele). To znamená, že soudy nesprávně aplikovaly zejména obecnou část trestního zákoníku. V uvedené souvislosti dovolatelka citovala z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, které po její výtce obsahuje celou řadu výrazů typu „mohla“, „reálná“, „musela vědět“ nebo „musela si všimnout“. Zdůraznila, že pouhá „možnost“ není důkazem. Pachatelem trestného činu je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, nikoliv ten, kdo je svým jednáním naplnil „možná či pravděpodobně“. Přitom právě v tomto duchu podle ní vyznívá odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolatelka si je vědoma, že se svou argumentací dostává do roviny skutkové. Poukázala však na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 358/2010, odrážející aktuální judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze přezkum skutkových zjištění připustit i v dovolacím řízení, jestliže jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Právě takovou vadou podle jejího přesvědčení trpí důkazní řízení v její trestní věci.
Závěrem dovolatelka namítla, že základem posuzovaného jednání byl soukromoprávní vztah založený pracovní smlouvou mezi ní a poškozenou společností. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010, v němž mimo jiné Nejvyšší soud vyslovil stanovisko, že z hlediska principů demokratického právního státu je nepřijatelné, aby trestním postihem účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů, resp. instituty jiných právních odvětví určených k této ochraně. Proto i v nyní posuzovaném případě by se v rámci zachování právní jistoty měl Nejvyšší soud při svém rozhodování řídit výše uvedenými zásadami a napadené usnesení odvolacího soudu zrušit. Je totiž zřejmé, že trestněprávní postih ve smyslu ultima ratio měl následovat až po případném bezvýsledném řešení v rámci civilního řízení, kam tato věc podle přesvědčení dovolatelky patří, a že soudy tak postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 61 To 146/2012, a zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 4 T 22/2011, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci ve smyslu ustanovení §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obžalovaná se zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve vyložila obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zdůrazněním toho, že v jeho rámci lze vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze. Státní zástupkyně připustila, že zásah do skutkových zjištění je i v rámci dovolacího řízení výjimečně možný, avšak pouze v případě zjištěné existence tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Takové pochybení však v nyní projednávané trestní věci neshledala. Obsah provedených důkazů plně odůvodňuje závěr soudů, že inkriminované trestné činnosti se dopustila právě obviněná (dovolatelka). Soudy nijak nepochybily, pokud její obhajobu považovaly za vyvrácenou. Z výsledků řízení zároveň podle státní zástupkyně vyplynulo, že jednání dovolatelky výrazně vybočilo z rámce pracovněprávního vztahu, a proto bylo namístě užít trestního práva jako prostředku ultima ratio .
Proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí bylo za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná I. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů . To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatelky, v jejichž rámci zpochybňuje skutková zjištění soudů, že to byla právě ona, kdo způsobem popsaným ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně zpronevěřila v období od 1. 1. 2008 do 27. 4. 2010 finanční částky v úhrnné výši přesahující půl milionu Kč vybrané od pacientů nestátního zdravotnického zařízení Paracelsium Praha, s. r. o., kde byla zaměstnána. Své dovolání opřela především o vlastní skutkovou verzi, podle níž mohl chybějící peněžní prostředky ze snadno přístupné pokladny odcizit některý jiný zaměstnanec, jenž měl zároveň i možnost manipulovat s přístupnými účetními doklady. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jejího jednání (skutku) vycházely. To znamená, že dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje judikaturu Ústavního soudu, podle níž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že obviněnou je namístě zprostit obžaloby, neboť nebylo zjištěno, že by skutek v ní uvedený spáchala právě ona. Soud prvního stupně se v řízení po zrušení svého prvého rozsudku a po následném doplnění dokazování ve svém v pořadí již druhém rozhodnutí vypořádal s provedenými důkazy jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popíranému pachatelství trestné činnosti za prokázané. Náležitě vysvětlil, proč její obhajobě neuvěřil (viz zejména str. 8, 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) již neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněné jako trestného činu (přesněji zločinu /srov. §14 odst. 3 tr. zákoníku/) zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, plně navázal. Zabýval se prakticky totožnou obhajobou obviněné jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí - v daném případě podle §134 odst. 2 tr. ř. - vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že to byla obviněná, kdo v rozporu se svou povinností úmyslně nepředala sekretářce společnosti Paracelsium Praha, s. r. o., S. O. všechny peněžní prostředky vybrané od pacientů, ale část takto vybraných peněz ve výši celkem 530.989,- Kč si ponechala pro svou potřebu a svému zaměstnavateli tak způsobila škodu ve stejné výši (viz str. 3 a 4 shora odůvodnění usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však obviněnou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítla, že soudy obou stupňů v jejím případě v rozporu s principem subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) nesprávně kriminalizovaly jednání, které mělo svůj základ v existenci soukromoprávního (pracovněprávního) vztahu mezi ní a poškozeným, a že věc měla být řešena primárně občanskoprávní cestou. Jinými slovy, že ochranu majetkových práv poškozeného zde nepřípustně převzaly orgány činné v trestním řízení.
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelkou přisuzované opodstatnění.
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. V případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako pouhá saturace této škody poškozenému, ale má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů neodporují.
Soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatelky vycházely ze skutkových zjištění, že jako osoba tím pověřená vybírala od zákazníků (pacientů) poškozeného zdravotnického zařízení peníze za provedené úkony a vypisovala příjmové doklady týkající se vybraných peněžních částek. Její pracovní povinností bylo tyto peníze, včetně příslušných dokladů, odvést do hlavní pokladny spravované svědkyní O. Po určité době bylo zjištěno, že mezi výší odvedené finanční hotovosti, a výší dovolatelkou skutečně vybraných peněz je rozdíl více než půl milionu Kč. Dovolatelka si současně byla vědoma toho, jakým způsobem svědkyně O. provádí kontroly odevzdaných účetních dokladů, a tomu přizpůsobila svůj modus operandi tak, aby její trestná činnost pokud možno nebyla odhalena, případně aby ji z ní nikdo nemohl vinit. Trestnou činnost páchala až do doby, kdy objem zpronevěřených peněz ohrožoval finanční situaci a další chod zdravotnického zařízení a ve svém důsledku i pracovní místa dalších osob v něm zaměstnaných. Podle zjištění soudů dovolatelka k uskutečnění inkriminovaného jednání využila velmi dobré vztahy a vzájemnou důvěru panující na pracovišti. Proto se jí dařilo systematicky si neoprávněně přisvojovat finanční prostředky utržené za zdravotnické výkony, aniž by byla dlouhou dobu zpozorována jakákoliv nesrovnalost. Její jednání se tak svým charakterem již zřetelně vymyká z běžného rámce standardních soukromoprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností lze tedy uzavřít, že obviněná (dovolatelka) byla trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku uznána vinnou právem. Nejvyšší soud jí proto nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněné I. B. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler