ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1384.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1384/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 6 To 158/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 75/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 9 T 75/2015 , byl obviněný M. K. shledán vinným pod body 1) – 5) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1, písm. a), b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a pod body 3) a 5) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že:
1) „ dne 25. 1. 2015 kolem 10.00 hodin v H. na ulici E. S. před domem fyzicky napadl poškozenou K. B. tak, že poté, kdy otevřela dveře od bytu a chtěla jít ven, stál za nimi na společné chodbě, poté vyšel za poškozenou ven a vyžadoval od poškozené vrácení peněz, pak jí nejprve řekl, že ji zabije, že je děvka, poté jí dal nezjištěný počet facek a následně ji udeřil pěstí do obličeje a poté z místa odešel,
2) dne 2. 2. 2015 telefonicky kontaktoval M. S., strýce poškozené K. B., kterému do telefonu řekl, že pokud mu poškozená nevrátí peníze, tak jí nakope prdel, dostane kopačku do rypáku, toto nerozchodí a pošle na ni své kamarády vymahače,
3) dne 12. 2. 2015 ve večerních hodinách v H. na ul. E. S. vnikl na balkon bytu v domě, který má pronajatý poškozená K. B. tak, že přeskočil zábradlí a na balkoně, pak lomcoval madlem plastových dveří, které vedou z bytu B. na balkon, madlo poškodil a poté z místa odešel, čímž způsobil poškozené K. B. škodu poškozením madla ve výši 500 Kč,
4) dne 6. 3. 2015 opakovaně v čase 9.43 hod., 13.13 hod. a 19.33 hodin kontaktoval prostřednictvím SMS zpráv z telefonního čísla poškozenou K. B., dožadoval se zapůjčení jejího psa, protože poškozená na SMS zprávy nereagovala, zaslal jí následně dne 10. 3. 2015 v 15:19 hodin SMS zprávu, ve které jí vyhrožoval tím, že si pro psa přijde k ní do bytu a toto již nebude v klidu, a potom jí dne 11. 3. 2015 v 19.49 a 19.54 hodin zaslal SMS zprávu znění: „Teď ti budu hrozit, ti říkám. Jsem se smířil s tím, co se ti musí stát.“,
5) dne 12. 3. 2015 po 21.00 hodin v H. na ul. E. S. vnikl na balkon bytu v domě, který má pronajatý poškozená K. B. tak, že přeskočil zábradlí a na balkoně rozbil skleněný popelník a dřevěný stolek a poté z místa odešel, přičemž škoda na majetku K. B. způsobena nebyla,
a jeho jednání poškozenou obtěžovalo, vzbudilo u ní extrémní strach a omezovalo ji v běžném životě, neboť se ze strachu venku pohybovala pouze v doprovodu své matky či babičky a do práce ji musel vozit manžel její matky “.
Za tyto přečiny a sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 1) a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 7), za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 10. 2016, č. j. 9 T 75/2015-264, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2017, č. j. 6 To 416/2016-304, byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 9 T 75/2015, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 6 To 158/2017 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočce ve Zlíně ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 6 To 158/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 421–422), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že pro právní závěr o dlouhodobosti pronásledování je třeba, aby jednání pachatele trvalo nejméně 5–6 týdnů a aby ze strany pachatele došlo alespoň k deseti atakům – pokusům o kontakt. Ve skutcích pod body 1) – 4) není možno dovodit dlouhodobost jeho jednání, neboť v době od 25. 1. 2015 do 12. 3. 2015 osobně kontaktoval poškozenou jen jedenkrát, jedenkrát telefonicky kontaktoval jejího příbuzného M. S., dvakrát vnikl na balkon a jedenkrát zaslal poškozené SMS zprávu. Takové jednání nevykazuje po objektivní stránce zákonné znaky přečinu nebezpečného pronásledování. Stejně tak nebyla naplněna ani subjektivní stránka předmětného přečinu.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 6 To 158/2017, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 6. 11. 2017, sp. zn. 1 NZO 1123/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ohledně uvedené subjektivní stránky považuje námitky dovolatele za pouhý nesouhlas s učiněným skutkovým zjištěním, přičemž takové skutkové zjištění by bylo možno napadnout pouze v případě jeho extrémního nesouladu s provedeným dokazováním a nikoliv jen tím, že „nebylo prokázáno“. K námitce nenaplnění pojmu „dlouhodobosti“ pak státní zástupce uvedl, že je třeba se touto s ohledem na krátkou dobu trvání pronásledování i poměrně malý počet útoků zevrubně zabývat. Je zřejmé, že zákonodárce nerespektoval klinické vymezení stalkingu jako jednání násilného a že časové vymezení se řídí zásadou, že s rostoucí frekvencí a různorodostí útoků klesá nezbytná doba jejich trvání, přičemž znak „dlouhodobě“ má stejný význam jako znak „po delší dobu“. Proto je toho názoru, že výklad znaku „dlouhodobě“ by měl vycházet z doby 6 týdnů, neboť tato doba odpovídá uvedeným kritériím a správnosti a praktičnosti uvedené hranice nasvědčuje i vývoj judikatury Nejvyššího soudu. S tím, že tato doba může být i kratší v případě mimořádné frekvence (četnosti, nepřetržitosti) nebo závažnosti (hrubosti) útoků pachatele. V dovolatelově případě existovala různorodost jednotlivých forem pronásledování, která znesnadňovala obranu poškozené a tím snižovala dolní hranici doby nezbytné pro naplnění znaku „dlouhodobě“. Stran počtu útoků pak státní zástupce uvedl, že útoků bylo pouze deset, nicméně onen jeden chybějící útok je dostatečně vyvážen tím, že pachatel se na počátku svého jednání dopustil na poškozené fyzického násilí
a že ve dvou případech narušil i její základní lidské právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny a dopustil se tak i přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že dovolatelovo jednání uvedenou hranici dosáhlo co do počtu útoků a přesáhlo co do doby páchání, bylo správně posouzeno jako předmětný přečin, neboť se již jednalo o pronásledování dlouhodobé, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočce ve Zlíně ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 6 To 158/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, v rámci nichž namítl, že nebyl v rámci skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku naplněn znak „dlouhodobosti“ jednání.
Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Trestný čin nebezpečného pronásledování je zařazený mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (hlava X.), a to do podskupiny trestných činů narušujících soužití lidí (díl 5.). Díl pátý (§352 až 356 tr. zákoníku) obecně zastřešuje trestné činy narušující soužití lidí. Ochrana nerušeného mezilidského soužití konkretizovaná u nebezpečného pronásledování ochranou tělesné a duševní integrity, osobní svobody a soukromí každého jedince představuje objekt tohoto trestného činu. Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Z hlediska vymezení jednání zákon používá pojem dlouhodobého pronásledování, jehož formy taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem takových společensky škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzívně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu, resp. život. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně, zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání; také prostředky, které pachatel (stalker) používá, se liší, neboť může používat jak zdánlivě „legální“ (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání dopisů, SMS apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (vyhrožování, omezování v obvyklém způsobu života apod.). Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování .
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Zpravidla se bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. V této souvislosti lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání (nejde tedy v žádném případě o to kriminalizovat náhodné nebo jen krátkodobé, byť v základní skutkové podstatě popsané, projevy chování). Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů . Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků a eskalace násilí (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 3004–3012).
Obecně lze mít za to, že čím větší je frekvence jednotlivých pokusů a čím větší různorodost jednotlivých forem jednání, tím kratší může být časové období, po kterou má pachatelovo chování trvat . Přitom stran použitého násilí je zde třeba vycházet z mnohem mírnějšího pojetí, neboť nebezpečné pronásledování není vymezeno jako jednání násilné, ale postačí tvrdošíjné obtěžování, všudypřítomnou bezprostřední či zprostředkovanou přítomností pachatele . Rozhodující přitom bude vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované. Důvodnou obavou o život a zdraví jemu blízkých osob se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný. Každý případ je třeba posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, zejména pak k povaze výhrůžky, k fyzickým a povahovým vlastnostem pachatele ve srovnání s charakteristikami poškozeného , apod. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 3004-3012).
V projednávané věci se jedná o období přibližně 6 týdnů (od 25. 1. 2015 do 12. 3. 2015), což je obecně minimální hranice akceptována v rámci judikatury Nejvyššího soudu odpovídající znaku „dlouhodobě“ či „po delší dobu“. Tato doba však může být i kratší, pokud by zde byla splněna mimořádná četnost či zvýšená závažnost útoků pachatele. Ostatně klinická definice přečinu nebezpečného pronásledování uvádí toliko dobu 4 týdnů.
Obviněný se v uvedeném období dopustil celkem 10 pokusů o kontakt s poškozenou, což je podle klinické definice nebezpečného pronásledování o jeden útok méně, než je vyžadováno. Nicméně existovala zde jak požadovaná různorodost jednotlivých forem pronásledování (fyzický atak, zastrašování, vyhrožování újmou na zdraví, telefonický kontakt, narušení domovní svobody, poškození věcí, zasílání nevyžádaných SMS zpráv), tak vysoká intenzita jeho útoků, neboť nelze opomenout, že obviněný se v rámci prvního kontaktu s poškozenou na této dopustil fyzického násilí, které spočívalo v tom, že jí dal nezjištěný počet facek a následně ji udeřil do obličeje. Takové jednání je samo o sobě způsobilé vzbudit oprávněnou obavu o zdraví či dokonce život, pokud by mělo dojít k dalšímu nevyžádanému kontaktu. Je pochopitelné, že oběť takového útoku jakýkoli další kontakt se svým útočníkem pociťuje jako krajně stresující. Poškozená si navíc byla vědoma skutečnosti, že obviněný byl osobou již trestanou pro násilnou trestnou činnost, přičemž poškozená byla v rámci jiného trestního řízení obviněného slyšena jako svědek. Jelikož je třeba na jednání pachatele nahlížet v jeho celistvosti, intenzitu jeho jednání zvyšují i oba učiněné ataky na soukromí poškozené, a to když neoprávněně vnikl na její balkon. Uvedené jednání bylo samostatně posouzeno jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně ve vztahu k nebezpečnému pronásledování se jednalo o zvyšující se agresivitu jeho výhrůžek (obviněný nejen na balkon vnikl, ale lomcoval klikou od balkonových dveří a také zde poškodil další vybavení). Obviněný svým jednáním narušil soukromý prostor poškozené, její domov coby místo, kde se cítila bezpečně. Zvyšující se obavy poškozené pak dobře demonstruje skutečnost, že se venku nadále pohybovala pouze v doprovodu jiných osob, tak aby se s obviněným nemusela střetnou sama.
Nalézací soud neuvěřil obviněnému v tom, že by veškerý kontakt s poškozenou byl z důvodu existujícího dluhu, kdy mu poškozená měla vrátit peníze za ošetření jejího psa, ale na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že existující dluh byl pro obviněného pouze záminkou k tomu, aby poškozenou kontaktoval a vyhrožoval jí (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje, přičemž se jedná o námitku, která svým obsahem napadá učiněná skutková zjištění soudu, tedy svou formou nespadající pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením jednání obviněného jako přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1, písm. a), b), d) tr. zákoníku, a to i stran subjektivní stránky uvedeného přečinu, kdy se obviněný předmětného jednání dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dospěl tedy k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu