ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.310.2014.1
H3 Tdo 310/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání, které podali obvinění M. G. a H. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 4 To 331/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 294/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2013, sp. zn. 4 To 331/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. května 2013, sp. zn. 2 T 294/2011.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Třebíči přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. 5. 2013, sp. zn. 2 T 294/2011 , byli obvinění M. G. a H. G. uznáni vinnými ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že
„v době od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 v T., jako zákonní zástupci nezl., nezajistili její řádnou povinnou školní docházku na Katolické gymnázium v T., kdy ve školním roce 2010/2011 měla ve 2. pololetí zameškáno celkem 325 vyučovacích hodin a z toho 120 vyučovacích hodin bylo neomluvených a za 2. pololetí školního roku nebyla klasifikována“ .
Za to byl každý z obviněných podle §201 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 4 To 331/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 10. 2013 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění M. G. a H. G. dovoláním , v němž uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Po relativně podrobné rekapitulaci předchozího průběhu řízení obvinění nejprve namítli, že soud prvního stupně v podstatě nevyložil naplnění znaků dané skutkové podstaty „ohrožení rozumového vývoje dítěte“, „umožnili vést zahálčivý život“ ani „nezajistili povinnou školní docházku“, čímž nerespektoval základní požadavek na náležité odůvodnění svého rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. a §134 tr. ř. Obvinění dále vyjádřili nesouhlas s tím, že by nezletilou dceru delší dobu neposílali do školy, jak konstatoval odvolací soud. Dceru naopak do školy posílali. Důvodem, proč nezletilá ve druhém pololetí školního roku 2010/2011 ve škole často chyběla, byl její psychický a zdravotní stav vyžadující individuální přístup. Za absurdní obvinění označili to, že byli stíháni za všechny absence v daném pololetí, kam spadají i případy, kdy nezletilá dcera přišla sama domů ze školy z důvodů zdravotních komplikací nebo kdy měla reálně lékařsky ověřitelné potíže (teplota, viróza). V průběhu trestního řízení přitom byl u nezletilé zjištěn imunodeficit, tj. její větší náchylnost k onemocnění. Obvinění se navíc za častých absencí zaměřili na to, aby se s dcerou doma učili a tuto později připravovali i na dodatečné zkoušky z předmětů, z nichž nebyla klasifikována. Tuto okolnost ovšem odvolací soud bagatelizoval jako nevýznamnou. Pokud jde o 120 neomluvených hodin, obvinění namítli, že se jedná pouze o formální neomluvení hodin, kdy omluvenka byla škole předložena po stanovené lhůtě, ovšem všechny tyto absence byly v omluvném listu žákovské knížky uvedeny spolu s důvodem absence a razítkem lékaře. Současně bylo orgány činnými v trestním řízení zjištěno, že lékařské záznamy jsou časově autentické a obvinění nic nefalšovali. Závěrem dovolání obvinění uvedli, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyly provedeny významné důkazy jako je výpověď nezletilé či zpracování dodatku znaleckého posudku, došlo k nesprávnému hodnocení důkazů ze strany soudů, a některé úvahy soudů vykazují nelogičnosti a hrubé nesprávnosti.
Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 4 To 331/2013, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve smyslu §265m tr. ř. při zrušení usnesení odvolacího soudu a při současném zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám rozhodl tak, že se obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. v plném rozsahu zprošťují obžaloby.
Opis dovolání obviněných byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že z hlediska obsahové stránky dovolání obvinění zčásti opakovali argumenty, které uplatňovali již v řízení před oběma soudy. Některé své námitky směřovali proti skutkovým zjištěním soudů a proti hodnocení důkazů. Takové námitky však nespadají pod jimi uplatněné dovolací důvody. Rozsudek soudu prvního stupně podle státního zástupce obsahuje všechny patřičné náležitosti a je z něj patrno i to, jaké důkazy soud provedl a co z nich vyplynulo. Znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného obviněným za vinu potom podrobně zhodnotil odvolací soud. K námitce tzv. opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že soudy dostály svým povinnostem, neboť pokud nevyhověly návrhu na provedení některého z důkazů navržených obviněnými, stručně zdůvodnily, proč tak neučinily. Pokud jde o námitku obviněných, že nelze dovodit, že by umožnili dceři vést zahálčivý život, odkázal státní zástupce na úvahy odvolacího soudu, s nimiž se ztotožnil. Řádná školní docházka je zejména předpokladem patřičného vzdělání dítěte a je nezbytnou součástí přípravy na další budoucí studium či obecně na výkon pracovní činnosti. Je rovněž jedním z předpokladů pro získávání pravidelného a potřebného režimu, pro získání nezbytných pracovních a sociálních návyků. Pokud obvinění toto přehlíželi a pravidelnou docházku dcery do školy nezajišťovali, její rozumový vývoj ohrožovali. Takového jednání se přitom dopouštěli i přes předchozí neúspěšnou snahu ze strany školy či orgánu sociálně právní ochrany dětí po nápravě. Jak vyplynulo ze zjištění soudů, obviněnými namítané zdravotní potíže dcery byly spíše drobnějšího charakteru a rozhodně nemohly být důvodem její dlouhodobé nepřítomnosti ve škole.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Obvinění M. G. i H. G. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl obviněnými uplatněn v jeho druhé alternativě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Otázka podřazení konkrétních dovolacích námitek obviněných pod tento dovolací důvod se proto kryla s výše uvedeným vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obvinění svoji dovolací argumentaci zaměřili primárně na výklad jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byli shledáni vinnými, šlo tedy o námitky relevantní v rámci uplatněných dovolacích důvodů. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b, d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že mu umožní vést zahálčivý nebo nemravný život, závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, přičemž v páchání takového činu pokračuje po delší dobu . S ohledem na znění právní věty odsuzujícího rozsudku bylo obviněným kladeno za vinu, že úmyslně ohrozili rozumový vývoj dítěte tím, že mu umožnili vést zahálčivý život, závažným způsobem porušili svou povinnost o ně pečovat a v páchání takového činu pokračovali po delší dobu.
K tomu lze v obecné rovině uvést, že objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. O umožnění vést zahálčivý půjde v případě jednání, kterým pachatel pro dítě, ať už přímo nebo nepřímo, vytváří podmínky pro vznik nežádoucích návyků a sklonů. K tomu může dojít například i jednáním rodičů, kteří po delší dobu neposílali své dítě do školy a ani jinak nezajišťovali jeho vyučování. Pravidelnou školní docházkou si totiž dítě osvojuje nejen základní vzdělání nezbytné pro přípravu ke společensky prospěšné práci, popř. pro další studium, ale i určitý pracovní režim obdobný pracovní činnosti, jehož nedodržováním si navyká zahálet. Povinnost pečovat o dítě představuje zabezpečení výchovy dítěte v nejobecnějším měřítku, v jehož rámci kromě zdraví dítěte zahrnuje i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový, mravní i citový vývoj. Uvedená péče proto zahrnuje zajištění všech významných potřeb důležitých pro harmonický vývoj dítěte.
Takto vymezeným znakům skutkové podstaty uvedeného přečinu však zjevně neodpovídají okolnosti zachycené ve skutkové větě napadeného rozsudku. Popis skutku přitom musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1465/2011). Jedinou okolností zachycenou ve skutkové větě, z níž byly zmíněné právní závěry dovozeny, je podle soudu fakt, že nezletilá měla ve 2. pololetí školního roku 2010/2011 zameškáno celkem 325 vyučovacích hodin a z toho 120 vyučovacích hodin neomluvených. Samotná skutečnost, že dítě mělo v rámci školního vzdělávání zameškáno určité penzum vyučovacích hodin, ovšem bez dalšího nemůže odůvodnit závěr, že k zameškání došlo v důsledku umožnění dítěti vést zahálčivý život ze strany zákonných zástupců, a v důsledku porušení jejich povinnosti o dítě řádně pečovat. Na tom nemůže nic změnit ani konstatování, že část zameškaných hodin byla neomluvena. Právě v projednávané věci vystupuje do popředí skutečnost, že neomluvení zameškaných hodin zapříčinilo výlučně pozdní předložení jinak řádně lékařem omluvených absencí. Z provedeného dokazování nadto vyplývá, že veškerá lékařská potvrzení vztahující se k následně neomluveným hodinám byla vystavována v okamžiku absence a nebylo o ně například dodatečně zažádáno (zejm. č. l. 74, 77, 78 a 80). Uvedená závažná vada odsuzujícího rozsudku nemohla být, a jak zjistil Nejvyšší soud, ani ve skutečnosti nebyla odpovídajícím způsobem napravena v odůvodnění rozhodnutí.
Pokud jde o značný rozsah absencí nezletilé, z provedeného dokazování plyne, že jejich důvodem byly v podstatě výlučně jisté zdravotní potíže nezletilé, projevující se zejména bolestí hlavy, bolestí břicha, případně bolestí při menstruaci. Obhajoba obviněných založená na zdravotních potížích nezletilé nebyla vyvrácena. Nemohlo k tomu dojít ani na základě závěrů znaleckého posudku prof. MUDr. Hany Hrstkové, CSc. vypracovaného dne 7. 1. 2013, podle nichž vysoké absence nezletilé v uvedeném období nemají somatický podklad, a nebylo nalezeno žádné somatické onemocnění, které by nezletilé bránilo navštěvovat školu. Takové ex post konstatování, jakkoli o jeho objektivitě nejsou žádné pochybnosti, nemůže být zpětně přenášeno mezi okolnosti, na jejichž základě se obvinění rozhodovali, jakým způsobem budou řešit nezletilou tvrzené zdravotní obtíže. Obvinění vzhledem k absenci vlastních lékařských znalostí v dané době nebyli schopni zjistit, jaká je skutečná příčina potíží nezletilé. Nebyla toho ostatně od počátku schopna ani ošetřující dětská lékařka MUDr. N. K., která průběžně absence omlouvala, ani jiní lékaři, ke kterým nezletilá docházela (např. č. l. 78). K vyšetření jednotlivých somatických projevů docházelo v průběhu daného období, přičemž až v jeho samotném závěru se jako pravděpodobné začaly jevit výlučně příčiny z roviny psychické (srov. č. l. 76, 77).
Obviněným proto nemůže být kladeno za vinu, že závažným způsobem porušili svou povinnost o nezletilou pečovat, jelikož je zřejmé, že se naopak podle svých nejlepších schopností snažili zabezpečit její všestranný vývoj, v konkrétním případě se projevující kolizí zájmu na rozumovém vývoji zajišťovaném povinnou školní docházkou a zájmu na péči o její zdravotní stav. Stejně tak pokud obvinění na základě jim dostupných informací o zdravotním stavu nezletilé upřednostnili zájem na zdraví nezletilé před pravidelnou školní docházkou, přičemž nezletilá ve vymezeném období absolvovala lékaři doporučená vyšetření (případně podstoupila domácí léčbu, jelikož lékař jiný způsob neurčil), pak tím rozhodně neumožňovali nezletilé vést zahálčivý život. Obviněným by bylo možné vytýkat závažné porušení jejich povinností a umožnění vést nezletilé zahálčivý život ohrožující její rozumový vývoj pouze v případě, pokud by bylo možné učinit závěr, že jejich péče o zdraví nezletilé nebyla skutečná, nýbrž pouze zástupná (předstíraná), přičemž tento závěr by musel vyplývat ze skutečností známých obviněným již v období, kdy se trestné činnosti měli dopouštět, nikoliv ze skutečností, které byly zpětně zjištěny na základě znaleckého zkoumání provedeného po téměř dvou letech.
Dostatečným podkladem pro úvahu o naplnění uvedených znaků skutkové podstaty daného přečinu jednáním učiněným ve vymezeném období nemůže být ani poměrně rozsáhlé konstatování dalšího vývoje školní docházky nezletilé. Nelze totiž přehlédnout, že nyní projednávané jednání se vztahuje k samotnému počátku zdravotních (psychických) obtíží nezletilé, kdy obvinění neměli dostatek potřebných informací pro skutečně nejvhodnější řešení vzniklého problému. Byť již i tady se objevují určité indicie, že obvinění by nemuseli mít opravdovou snahu potíže nezletilé řešit jinak než vyhýbáním se školní docházce (zejména neabsolvování doporučených vyšetření, viz č. l. 77 a 79), vztahují se tyto indicie právě až k samotnému konci ve skutkové větě vymezeného období, a jako takové proto znaky skutkové podstaty nenaplňují.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutkové závěry učiněné soudy v předchozím řízení tak, jak byly vyjádřeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a blíže rozvedené v odůvodněních rozhodnutí obou soudů, po objektivní ani subjektivní stránce nenaplňují znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných důvodným, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2013, sp. zn. 4 To 331/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. května 2013, sp. zn. 2 T 294/2011. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Třebíči bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby nalézací soud učinil ve věci jasné skutkové závěry zejména ohledně jednání, jímž se měli obvinění dopustit činu kladeném jim obžalobou za vinu (znak umožnění vést zahálčivý život, znak závažný způsob porušení povinnosti pečovat o dítě), jakož i jejich vnitřního postoje (zavinění). Pokud soud na základě provedeného (doplněného) dokazování dospěje k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu, pak ve skutkové větě popíše všechny pro to rozhodné skutečnosti a tyto blíže rozvede ve svém odůvodnění. Pokud naopak dospěje k závěru, že se obvinění žádného trestného činu nedopustili, zváží, zda by jejich jednáním mohly být naplněny znaky přestupku např. na úseku školství a výchovy mládeže podle §31 zákona č. 200/ 1990, o přestupcích, a poté zvolí odpovídající způsob rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký