ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1465.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1465/2011 -73
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2012 o dovolání, které podali obvinění 1) Ing. V. Š., nar. 2) E. K., roz. H., nar., a 3) J. Š., nar., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 26/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 107/2006, a rozhodl takto:
I. Z podnětu dovolání obviněné E. K. se podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ohledně této obviněné zrušuje :
- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 26/2011, v části, v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 3 T 107/2006, zrušen ve výroku o uloženém peněžitém trestu a výroku o náhradním trestu odnětí svobody a ponechán nezměněn v odsuzující části týkající se obviněné E. K. ve výroku, jímž byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (bod 1 výroku rozsudku),
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 3 T 107/2006, v odsuzující části týkající se obviněné E. K. (bod 1 výroku rozsudku).
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 1 odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc obviněné E. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. Š. odmítá .
IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Na základě skutkového stavu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 3 T 107/2006 , který spočíval v tom, že:
1) obvinění Ing. V. Š. a E. K. , a spoluobviněný M. H., nar. v D.
„ v přesně nezjištěné době od 8. 4. 2004 do 9. 4. 2004 po předchozí vzájemné domluvě, odvezl obž. V. Š. obž. M. H., do společnosti L. Č. s., v P., ul. S. č., kde obž. V. Š. obž. M. H. zkontaktoval s dosud neztotožněnou osobou, která již měla připravené a vyplněné podklady ke zpětnému leasingu na vozidlo T. L., rz , VIN:, tyto podklady obž. M. H. podepsal a dne 8. 4. 2004 pak uzavřel s obchodní společností L. Č. s., a. s., se sídlem P., ul. S. č., kupní smlouvu č., kterou firma L. Č. s., a. s., vykoupila od firmy S. m. – H., IČO: vozidlo T. L., za částku 1,100.000,-Kč, ačkoliv ještě dne 24. 1. 2004 bylo toto vozidlo prokazatelně ve stavu totálního vraku, z hlediska opravy absolutně nerentabilního, přičemž předmětné vozidlo obž. M. H. nikdy neviděl a neužíval,
následně, dne 9. 4. 2004 uzavřel obž. M. H. se společností L. Č. s., a. s., leasingovou smlouvu č. na uvedené vozidlo T. L., s dobou trvání nájmu 36 měsíců a měsíční splátkou ve výši 32.913,- Kč, a to přesto, že takových příjmů nedosahoval, a již v době podpisu leasingové smlouvy věděl, že sjednané měsíční splátky nebude moci vzhledem ke svým příjmům hradit, uhradil tak pouze zálohu na splátky ve výši 440.000,- Kč, první splátku ve výši 32.913,- Kč, poplatek za uzavření leasingové smlouvy ve výši 33.550,- Kč, a to tím způsobem, že tyto částky se odečetly z kupní ceny vozidla ve výši 1.100.000,- Kč, následně dne 15. 4. 2004 zaslala společnost L. Č. s., a. s., částku ve výši 593.537,- Kč na účet č. obž. E. K. , která má jako jediná k tomuto účtu dispoziční právo a která z tohoto účtu v době od 16. dubna 2004 do 19. dubna 2005 vybrala v hotovosti postupně částku v celkové výši 590.000,- Kč, čímž způsobili společnosti L. Č. s., a. s., škodu ve výši 593.537,- Kč “;
2) obviněný Ing. V. Š. a spoluobvinění M. H., nar. v D. a J. M., nar. v T., a odděleně trestně stíhaný J. H., nar., a R. K., nar.,
„ dne 13. 7. 2004 zkontaktoval obž. V. Š. obž. M. H., odvezl ho do P. do C., a. s., ul. E. č. P., kde si obž. M. H. podle jeho pokynů založil bankovní účet č., potom opět odvezl obž. M. H. domů, dále obž. V. Š. zkontaktoval dosud neztotožněné osoby, které připravily všechny podklady k uzavření leasingové smlouvy na nové osobní motorové vozidlo zn. Š. F., dne 27. 7. 2004 odvezly tyto dosud neztotožněné osoby obž. M. H. do P., ul. D. do společnosti N. C., spol. s r. o., kde obž. M. H. podepsal připravené podklady a jako podnikatel, S. m. – H., IČO:, uzavřel smlouvu o finančním leasingu č. se společností Š., s. r. o., se sídlem P., P., na vozidlo zn. Š. F. H. kW D., VIN:, s dobou trvání leasingu 36 měsíců, měsíční splátkou ve výši 13.311,57,- Kč a měsíčního pojistného ve výši 2.086,- Kč, jako podklad ke smlouvě předložil obž. M. H. číslo účtu v C., a. s., a daňové přiznání za rok 2003, ve kterém uvedl příjmy ve výši 2.276.500,- Kč, přestože takových příjmů nedosahoval, a již v době podpisu leasingové smlouvy věděl, že sjednané měsíční splátky nebude moci vzhledem ke svým příjmům hradit, uhradil pouze zálohu na splátky ve výši 102.360,- Kč a první splátku ve výši 15.397,55 Kč, čímž společnosti Š., s. r. o., se sídlem P., P. způsobil škodu ve výši 394.042,55 Kč,
vozidlo si místo něho převzal R. K., který je dne 12. 9. 2004 předal odděleně tr. stíhanému J. H., který na základě jeho instrukcí odjel s předmětným vozidlem Š F. k hřbitovu v obci Z., přičemž R. K. a obž. V. Š. J. H. doprovázeli, u hřbitova se setkali s obž. J. M. a obž. M. H., kde se všichni společně domluvili na realizaci fiktivní dopravní nehody a obž. M. H., J. H., obž. J. M. a R. K. odjeli na silnici třídy č. na km v katastru obce K., zde obž. J. M. usedl do vozidla F., úmyslně ho naboural, následně J. H., obž. J. M., R. K. a obž. M. H. převrhli toto vozidlo do příkopu, obž. J. M. zajistil odtah vozidla a obž. M. H. v 18.30 hodin nahlásil policii dopravní nehodu vozidla, přičemž obž. M. H. v protokolu o dopravní nehodě nepravdivě uvedl, že řidičem vozidla byl on, nezvládl řízení a s vozidlem sjel ze stráně, z titulu pojistné události bylo A. p., a. s., se sídlem Ř., P. vyplaceno společností Š., s. r. o., se sídlem P., P. pojistné plnění ve výši 351.975,- Kč “;
3) obviněný Ing. V. Š. a spoluobviněný M. H.,
„ dne 14. 2. 2005 přijel obž. M. H. na telefonickou výzvu obž. V. Š. do P., ul. E. k restauraci M. D., kde ho vyzvedl R. K. a odvezl ho do společnosti N. C., spol. s r. o., v P., ul. D. č., zde obž. M. H. na pokyn obž. V. Š. uzavřel se společností Š., s. r. o., se sídlem P., P., za svoji firmu S. m. H., IČO:, smlouvu o finančním leasingu č., kdy předmětem smlouvy bylo osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Superb Sedan Comfort 1.9 - kW Diesel, VIN:, s dobou trvání leasingu 36 měsíců a měsíční splátkou ve výši 27.445,99 Kč, přičemž uhradil akontaci ve výši 294.731,80 Kč, první splátku ve výši 27.495,- Kč včetně poplatku 50,- Kč za provedení platby a smlouvu uzavřel, i přestože si byl vědom skutečnosti, že nebude moci vzhledem ke svým příjmům stanovené měsíční splátky hradit, a vozidlo předal do užívání obž. V. Š. , čímž způsobili poškozené společnosti Š., s. r. o., se sídlem P., P. škodu ve výši 632.816,- Kč “;
4) obvinění Ing. V. Š. a J. Š. , se spoluobviněným M. H.,
„ v přesně nezjištěné době v roce 2004 připravili obž. V. Š. a obž. J. Š. jednající za společnost A., a. s., podklady pro zpětný leasing vozidla BMW 530i, rz:, jenž bylo v technickém stavu vraku, zároveň zařídili padělání původní faktury za hotové č. ze dne 10. 6. 2004, kde změnili nacionále kupující osoby z originálu R. P. na falsifikát – M. H., touto fakturou bylo uvedené vozidlo BMW zakoupeno za částku 25.000,- Kč v A. V. v O., podklady k smlouvě obž. V. Š. přivezl v přesně nezjištěné době obž. M. H. do místa jeho bydliště, tyto obž. M. H. podepsal, aniž by se fyzicky dostavil do společnosti A., a. s., a na jejich základě společnost A., a. s, se sídlem v P., ul. K. zastoupená obž. J. Š., dne 13. 7. 2004 odkoupila od obž. M. H. osobní motorové vozidlo BMW 530i, spz, VIN:, za kupní cenu 670.000,- Kč, přičemž z této částky bylo 288.317,- Kč použito na akontaci vozu a administrativní poplatek a částka 381.683,- Kč byla poukázána na účet č. patřící obž. M. H., ze kterého obž.M. H. dne 15. 7. 2004, kdy došla tato platba na účet, vybral v sídle spol. C., a. s., v P. v hotovosti částku 381.665,- Kč, kterou bezprostředně na místě předal V. Š. ,
téhož dne společnost A., a. s., prodala obž. M. H. předmětné vozidlo za částku 690.000,- Kč, přičemž zbývající finanční prostředky na úhradu této částky získal obž. M. H. od společnosti G., a. s., se sídlem P., ul. O. č., na základě smlouvy o půjčce na úhradu kupní ceny motorového vozidla č., kdy společnost G., a. s., poskytla obž. M. H. finanční částku ve výši 414.000,- Kč, s měsíční splátkou ve výši 14.984,- Kč a s dobou trvání půjčky 36 měsíců, přičemž veškeré podklady za společnost A., a. s., připravil a podepsal obž. J. Š., obž. M. H. následně žádné měsíční splátky neuhradil a dne 26. 2. 2005 nahlásil na Obvodním oddělení PČR P. odcizení výše uvedeného vozidla, čímž způsobili společnosti G., a. s., se sídlem O. č., P., škodu ve výši 414.000,- Kč “;
byli obvinění Ing. V. Š. a E. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a obviněný J. Š. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za to byl obviněný Ing. V. Š. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč (pět set tisíc korun českých), a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků.
Obviněná E. K. byla odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let za současného uložení dohledu podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. Současně jí byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 250.000,- Kč (dvě stě padesát tisíc korun českých), a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl podle §54 odst. 3 tr. zák. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Obviněný J. Š. byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Současně mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč (sto tisíc korun českých), a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. H. a J. M., a dále o náhradě způsobené škody.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 3 T 107/2006, podali obvinění Ing. V. Š. , E. K. a J. Š. , a spoluobvinění M. H. a J. M., odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 26/2011 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) , odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil u všech obviněných pouze ve výrocích o uložených peněžitých trestech a výrocích o náhradních trestech odnětí svobody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců obvinění Ing. V. Š. , E. K. a J. Š. dovolání.
Obviněný Ing. V. Š. dovolání (č. l. 1444 – 1449) opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu a nebyly splněny podmínky pro hmotně právní posouzení skutku. Namítl, že v přípravném řízení ani v řízení před soudem nemohl klást otázky spoluobviněným M. H. a J. M., na základě jejichž výpovědí mu bylo dne 25. 5. 2005 předáno usnesení o zahájení trestního stíhání v dané věci. Dále namítl nedodržení zásad fair procesu, neboť jak následně zjistil z předmětného soudního spisu, Městskému soudu v Praze došla v předmětné věci jak ze strany spoluobviněného M. H., tak i ze strany spoluobviněného J. M. ještě před zahájením veřejného zasedání písemná podání, kde např. pan H. tvrdí, že poskytl orgánům činným v trestním řízení nepravdivá tvrzení, na základě kterých byli odsouzeni nevinní lidé. Tato nebyla při veřejném zasedání u Městského soudu v Praze řádně přečtena, s jejich obsahem se mohl seznámit až dodatečně.
Z uvedených důvodů obviněný Ing. V. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 26/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 3 T 107/2006, zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná E. K. podala prostřednictvím svých advokátů dvě samostatná dovolání (č. l. 1438 – 1440, 1460 – 1462), v nichž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že v období od 1. 11. 2008 (tj. zániku obhajoby původního obhájce Mgr. Dušana Doubka) do 9. 1. 2009 (tj. dne doručení rozsudku soudu prvního stupně) neměla v řízení obhájce, ač byly dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., neboť nově ustanovenému obhájci JUDr. Františku Vokůrkovi nebylo rozhodnutí o ustanovení soudem doručeno, kdy obviněná současně uvedla, že jí toto rozhodnutí nebylo doručeno vůbec. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak namítla, že její jednání popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obsahuje nedostatečnou formulaci skutkové věty, resp. neobsahuje subjektivní stránku, která ani nebyla v průběhu řízení před soudem prokázána, ale omezuje se pouze na to, že na její účet vedený u peněžního ústavu zaslala společnost L. Č. s., a. s., finanční částku ve výši 593.537,- Kč, ze které na čtyřikrát v období od 16. 4. 2004 do 19. 4. 2005 (kdy správně má být uveden rok 2004) vybrala částku 590.000,- Kč, čímž způsobila společnosti L. Č. s., a. s., škodu ve výši 593.537,- Kč. S odkazem na judikaturu namítla, že správná kvalifikace by měla být pomoc k trestnému činu a nikoli spolupachatelství, neboť spolupachatelství není možné po dokonání trestného činu, to znamená po naplnění jeho znaků, třebas skutek pokračoval ještě ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení činu. Je přitom nepochybné, že dispozice s peněžními částkami, jež jsou jí kladeny za vinu, byly na žádost jejího druha realizovány až po naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle tehdejší úpravy, neboli až po dokonání trestného činu. Ona pouze dala svému tehdejšímu druhovi k dispozici bankovní účet, tedy neobohatila tak ani sebe ani jiného, nejednala s poškozeným, takže nikoho neuvedla v omyl, nevyužila jeho omylu ani nic podstatného poškozenému nezamlčela, jinými slovy se nepodílela na naplnění žádného ze znaků skutkové podstaty, tj. podvodném jednání. Obviněná uplatnila i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že se jí bezprostředně dotýká chybějící výrok soudu o tom, jak bylo rozhodnuto o jejím opravném prostředku.
Z uvedených důvodů obviněná E. K. navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 26/2011, zrušil v té části, v němž ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, popřípadě aby na základě jejího dovolání rozhodl dovolací soud tak, že ohledně obviněné zruší rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu a věc vrátí odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. Š. prostřednictvím podaného dovolání (č. l. 1489 – 1493) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. maje za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a z důvodu toho, že trestní stíhání podle zákona bylo nepřípustné. Je plně přesvědčen, že jednání, pro které byl trestně stíhán, není trestným činem z důvodu absence základního znaku skutkové podstaty a tou je subjektivní stránka. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje především v nepřiměné délce trestního řízení, kdy uvedl, že délka trestního řízení nemůže jít k jeho tíži a že jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno tak extrémním způsobem, že se dostalo do rozporu s právem na trestní stíhání pachatele a se smyslem a účelem trestního řízení. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že v dané věci došlo odvolacím soudem k nesprávnému vyhodnocení skutkového stavu, a tím k porušení nejen ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu a základních trestněprávních zásad, ale také jeho ústavně zaručených práv, a to proto, že závěr o úmyslném zavinění je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Soud druhého stupně dle jeho přesvědčení vůbec neprokázal subjektivní stránku. Tvrzení odvolacího soudu o její existenci se jeví jako pouhá spekulace, navíc chybí i popis úmyslného jednání ve výroku o vině. Ze skutkových zjištění vyplývá pouze to, že jako zástupce společnosti A., s. r. o., zajišťoval prodej vozidel a působil jako prostředník mezi zájemcem o koupi vozidla a leasingovou, příp. úvěrovou společností. Soudu se nepodařilo prokázat, že by věděl nebo alespoň byl srozuměn s tím, že by se vědomě podílel na podvodném jednání v souvislosti s uzavřením smluv o zpětném leasingu. Je plně přesvědčen, že v jeho případě nelze spatřovat úmysl uvést někoho v omyl v jednání popsaném ve výroku prvoinstančního soudu. Z provedeného dokazování je patrné, že nákup a prodej vozidel byl náplní jeho práce a vzhledem k objemu práce si nelze zapamatovat jednotlivé dílčí případy prodeje vozidel, když měsíčně mu prošlo rukama dle jeho odhadu několik desítek vozidel. Obviněný popsal způsob uzavírání jednotlivých obchodů s tím, že nemohl poznat, že vozidlo má např. přeražený VIN. Dále má za to, že soud neprokázal ani jeho údajné napojení na ostatní spoluobviněné osoby. Zcela se distancoval od jednání týkajících se údajného fiktivního odcizení vozidla. Jeho součinnost příp. jeho povědomí o tom nebylo v hlavním líčení žádným způsobem prokázáno, k tomu nebyl proveden žádný důkaz. Navíc nebylo prokázáno, že by z těchto jednání jakýmkoli způsobem profitoval. Skutečnosti a okolnosti, které soud uvádí, jsou dle obviněného nelogické a v kontextu s dalšími důkazy se mnohé ukazují jako nepravdivé a nedoložené.
Z uvedených důvodů proto obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 26/2011, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 3 T 107/2006, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o zastavení trestního stíhání.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K dovolání obviněného Ing. V. Š. uvedla, že námitky jím uvedené jsou procesního charakteru a nezapadají tak do rámce uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný tyto námitky v podstatě uváděl již ve svém odvolání, přičemž se jimi odvolací soud zabýval a ve svém rozhodnutí se s nimi vypořádal. Navrhla proto dovolání obviněného V. Š. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – h) tr. ř.
K dovolacím námitkám obviněné E. K. se státní zástupkyně vyjádřila v tom smyslu, že shledala skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněné, a navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Současně neshledala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v projednávaném případě nepřicházelo v úvahu, aby odvolání, v části směřující proti výroku o vině, zamítl soud jako nedůvodné podle §256 tr. ř., jelikož podle tohoto ustanovení soud postupuje pouze tehdy, je-li odvolání nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání tedy nepřicházelo v úvahu.
K dovolání obviněného J. Š. pak státní zástupkyně uvedla, že přestože formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky směřují převážně do oblasti skutkových zjištění. Rovněž námitkou, že závěr soudů o úmyslném zavinění je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi,ve skutečnosti napadá skutková zjištění učiněná ve věci, když předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje. Státní zástupkyně existenci extrémního nesouladu neshledala. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Námitky, zapadající do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu neuvedl obviněný žádné. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání obviněného J. Š. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 26/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest (odvolacím soudem byl změněn toliko výrok o uložených trestech). Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými V. Š., E. K. a J. Š. uplatněné námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. c), e), g) a k) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
- obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl (§265b odst. 1 písm. c/ tr. ř.),
- proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné (§265b odst. 1 písm. e/ tr. ř.),
- rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (§265g odst. 1 písm. g/ tr. ř.),
- v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (§265b odst. 1 písm. k/ tr. ř.).
Obviněnou E. K. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. §36 tr. ř. a §42 zákona č. 218/2003 Sb., zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu je jedním ze základních procesních práv a je garantováno mezinárodními smlouvami i ústavními předpisy. Tento dovolací důvod nedopadá pouze na případy nutné obhajoby, jak by se mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího důvodu, ale Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).
V daném případě obviněná tento dovolací důvod uplatnila s tím, že v období od 1. 11. 2008 do 9. 1. 2009 neměla v řízení obhájce, ač byly dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř.
Podle §36 odst. 3 tr. ř. koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení .
Obviněná uvedla, že dne 1. 11. 2011 zanikla obhajoba jí jmenovanému obhájci, neboť tento byl jmenován soudcem, přičemž na tuto skutečnost soud upozornil dopisem již dne 10. 10. 2008, kdy současně navrhl jako náhradu za svou osobu JUDr. Františka Vokůrku. Nicméně JUDr. František Vokůrka uvedl, že mu rozhodnutí o ustanovení jeho osoby jako advokáta obviněné bylo doručeno nejdříve dne 9. 1. 2009, tj. dne, kdy mu byl doručen i rozsudek soudu prvního stupně. Obviněná též podotkla, že samotné rozhodnutí jí nikdy doručeno nebylo, ačkoli na tzv. doručence, kterou jí byl zaslán rozsudek soudu prvního stupně, je zároveň poznamenáno, že spolu s rozsudkem je doručováno i opatření o ustanovení obhájce.
Ustanovení o nutné obhajobě je důležitou součástí práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Shrnují se tu případy, kdy obviněný musí mít obhájce, a to i tehdy, kdyby zastoupení výslovně odmítal. Zákon v těchto případech vzhledem k určitým přesně stanoveným okolnostem považuje obhajobu obhájcem za tak důležitou, že rozhodnutí o ní nenechává na úvaze obviněného. Nutná obhajoba je stanovena především v těch případech, kdy obviněný nemůže svou obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náležitě obstarávat (např. je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, nemá plnou způsobilost k právním úkonům, není dostatečně vyspělý, je nepřítomen, trpí závažnými tělesnými nebo duševními vadami nebo jde o závažnou či právně složitou věc). Jestliže obviněný v případech uvedených v §36 tr. ř. (příp. v §36a tr. ř.) obhájce nemá a nezvolil si ho (§33 odst. 1 tr. ř. a §37 tr. ř.), postupuje se podle §38 a §39 tr. ř., a to ihned poté, co důvod nutné obhajoby vznikl. Nutná obhajoba začíná v přípravném řízení od zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a pokračuje v dalších stadiích řízení, pokud její důvod nadále trvá, nebo pokud je jeden důvod, který odpadl, současně nahrazen jiným (srov. též §202 odst. 4 a §263 odst. 3 tr. ř.; viz R 1/1968, R 2/1978, R 1/1979).
Z obsahu spisu se podává, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 37 Nt 893/2005, byl obviněné ustanoven z důvodu nutné obhajoby dle §36 odst. 3 tr. ř. obhájce Mgr. D. D. (č. l. 130). Zmíněný obhájce následně zaslal dne 10. 10. 2008 soudu žádost o zproštění obžaloby (č. l. 1330), kteréžto bylo opatřením ze dne 20. 10. 2008 vyhověno (č. l. 1331) a současně byl téhož dne obviněné ustanoven nový obhájce (č. l. 1332). Dle doručenek založených na č. l. 1333 bylo obviněné opatření o ustanovení nového obhájce doručeno dne 19. 1. 2009 a nově ustanovenému obhájci JUDr. Františku Vokůrkovi pak již dne 9. 1. 2009. Z těchto údajů na doručenkách je třeba vycházet. Obviněná tedy byla po celou dobu řízení zastoupena advokátem. K námitce, že o skutečnosti, že došlo k ustanovení nového advokáta, se tento a potažmo i obviněná dozvěděli až doručením rozsudku soudu prvního stupně, je třeba uvést, že v mezidobí od 10. 10. 2008 do 9. 1. 2009 nebyly, vyjma písemného vyhotovení rozsudku, soudem v rámci řízení učiněny žádné úkony, tedy nejedná se ani o případ nesplnění zákonných povinností vyplývajících z ustanovení o nutné obhajobě.
Nejvyšší soud tedy předmětnou námitku, kteroužto obviněná navíc uplatnila až v dovolacím řízení, shledal neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , který uplatnil obviněný J. Š. , je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod se tedy týká výlučně jen těchto ustanovení, v rámci nichž trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod založit nemohou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Obviněný se konkrétního ustanovení nedovolává a ani blíže uplatněný dovolací důvod nerozvádí, toliko konstatuje, že jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno tak extrémním způsobem, že se dostalo do rozporu s právem na trestní stíhání pachatele a se smyslem a účelem trestního řízení.
Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), ale důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (srov. R 38/2005). Stejně tak není stanoven žádný důvod k zastavení takového trestního stíhání, v němž došlo k průtahům nebo které trvá nepřiměřeně dlouhou dobu , proto ani tyto skutečnosti nelze namítat s poukazem na citovaný dovolací důvod (ÚS 10/2006-n). Zde se může uplatnit jen postup podle §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, po jeho novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. (srov. TR NS 46/2008- T 1094).
Obviněný tedy nevznáší žádné konkrétní právní námitky, ze kterých by bylo možno některý z obligatorních důvodů podle §11 tr. ř., popř. §11a tr. ř. dovodit. V tomto případě odkazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že není možno po Nejvyšším soudu požadovat, aby dovozoval z jakých konkrétních důvodů je rozhodnutí napadáno, neboť je-li uplatněná námitka neurčitá, vyvolává svojí neurčitostí nepřezkoumatelnost. Námitce obviněného J. Š. tedy nelze přiznat jakoukoli opodstatněnost.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který shodně uplatnili všichni tři obžalovaní, je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však některé uplatněné dovolací námitky obviněných směřují právě do oblasti skutkových zjištění.
Obviněný Ing. V. Š. soudům vytýká nesprávné hodnocení a provedení důkazů , a to především výpovědi spoluobviněného M. H. a úředních záznamů o podání vysvětlení spoluobviněného J. M. a odděleně trestně stíhaného J. H., kdy dále namítl, že při veřejném zasedání u Městského soudu v Praze nebyla přečtena podání zaslaná soudu spoluobviněnými J. M. a M. H., v nichž měnili či dokonce odvolali svá tvrzení směřovaná vůči jeho osobě, a s jejichž obsahem se obviněný dle svých slov mohl seznámit až dodatečně.
Obviněný J. Š. v rámci dovolání taktéž namítá nesprávné hodnocení a provedení důkazů (především svědeckých výpovědí a listinných důkazů), kdy prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že se žádného jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, resp. že nebylo zjištěno, že by se vědomě podílel na podvodném jednání v souvislosti s uzavřením smluv o zpětném leasingu, kdy nákup a prodej vozidel byl náplní jeho práce a vzhledem k objemu práce si nemohl zapamatovat jednotlivé dílčí případy prodeje vozidel, neboť každý měsíc mu jich pod rukama prošlo několik desítek).
Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují obvinění Ing. V. Š. a J. Š. závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku v dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Sem lze podřadit i námitky obviněného Ing. V. Š. týkající se nedodržení zásad tzv. fair procesu, v rámci nichž obviněný namítal, že mu nebylo umožněno klást svědkům a spoluobviněným otázky a přímo je tak konfrontovat. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Předmětné námitky obviněných Ing. V. Š. a J. Š. se tedy ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Dovolání obviněného Ing. V. Š. a částečně též obviněného J. Š. tak nelze přiznat jakéhokoli opodstatnění, resp. námitky jimi uplatněné nelze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitky uplatněné obviněnými E. K. a J. Š. týkající se subjektivní stránky trestného činu, resp. absence úmyslu a jeho zakotvení ve skutkové větě rozsudku. A dále též námitku uplatněnou obviněnou E. K. spočívající v tvrzení, že z obsahu skutkové věty nelze dovodit, jaké jednání je jí vlastně kladeno za vinu, a i přes nedostatečnou formulaci skutkové věty je nesprávné posoudit jej jako spolupachatelství, kdy je přesvědčena, že správná kvalifikace by byla pomoc k trestnému činu.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. , jímž byla obviněná E. K. uznána vinnou, spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a nejvíce 5.000.000,- Kč (skutek 1. rozsudku).
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama .
Je namístě připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující . O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Námitka obviněné E. K. týkající se spolupachatelství je tak v přímé souvislosti s námitkou absence úmyslu, tj. subjektivní stránky trestného činu podvodu.
Spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. je možné jak ve stadiu pokusu, tak i ve stadiu spáchání trestného činu. Nejde však již o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu , tzn. po naplnění jeho znaků, třebas skutek ještě pokračoval ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem dokončení činu. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pomocí k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (tj. účastenství v užším smyslu) nemůže být pachatel uznán vinným, jestliže nebyl soudem zjištěn skutkový stav věci umožňující závěr, že pachatel znal rozhodné skutečnosti a úmysl hlavního pachatele alespoň v základních rysech.
Obviněná E. K. namítla, že ve skutkové větě chybí popis jednání, kterého se měla dopustit, kdy je toliko uvedeno „která měla jako jediná k tomuto účtu dispoziční právo a která z tohoto účtu v době od 16. dubna 2004 do 19. dubna 2005 vybrala v hotovosti postupně částku v celkové výši 590.000,- Kč“, kdy současně v rámci skutkové věty absentuje úmysl, ať přímý či nepřímý, kterýžto předpokládá vědomost. Obviněná nemohla vědět, pokud spoluobviněný M. H. obdržel platbu od finančního ústavu, že tato platba mohla být podvodně vylákána.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě obviněné E. K. jsou skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, a následně i Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, tak jak jsou vyjádřena v popisu skutku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, v extrémním nesouladu s právním posouzením jejího jednání, čímž tedy došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku coby trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Ze znění skutkové věty pod bodem 1) rozsudku nelze vyvodit ničeho jiného, než že obviněná jako jediná měla dispoziční právo ke svému bankovnímu účtu, ze kterého vybrala určité sumy peněz. K těmto jejím úkonům navíc došlo až poté, co byla na její účet zaslána částka podvodně vylákaná na poškozených.
Spolupachatelství předpokládá kromě společného jednání i úmysl k tomuto jednání směřující. K takovému společnému jednání vedenému společným úmyslem může dojít jak po předchozí výslovné dohodě, tak konkludentně. Obviněná opodstatněně soudům vytkla, že se otázkou subjektivní stránky trestného činu nezabývaly a k rozsahu jejího zavinění se nevyjádřily. Přitom právě v projednávané věci je nezbytné zabývat se touto otázkou zevrubně, poněvadž ze skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě výroku o vině a ani ze skutkových zjištění podrobněji rozvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá, zda obviněná E. K. se spoluobviněnými jednala na podkladě předchozí výslovné dohody o společném jednání, společných cílech, či konkludentně.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným . Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I Sb. rozh. tr.).
Právem na soudní a jinou právní ochranu se přitom zabýval též Ústavní soud České republiky, který ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, vyslovil, že neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem. Takovým projednáním podle Ústavního soudu není případ, v němž ve výroku o vině neobsahuje skutková věta úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Obdobně judikoval Nejvyšší soud např. ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Tdo 429/2002 a 5 Tdo 1048/2004. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestného zákona a v jaké formě (§4 a 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Pokud ve výroku odsuzujícího rozsudku chybí vyjádření některého znaku skutkové podstaty trestného činu, není možné jeho existenci dovozovat pouze z odůvodnění rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, nebo nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 182/04).
Soud prvního stupně při popisu skutku posouzeného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nepostupoval zcela podle ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., když neuvedl, v čem spočívá objektivní stránka trestného činu a stejně tak subjektivní stránka trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Popis skutku tak neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a výrok o vině pod bodem 1 ve vztahu k obviněné E. K. nemůže obstát.
Závěr o absenci vyjádření úmyslu ve skutkové větě rozsudku však nelze vztáhnout k obviněnému J. Š.. Obviněný J. Š. namítl, že soudy nebyla subjektivní stránka vůbec prokázána a ve výroku o vině pod bodem 4) postrádá samotný popis úmyslného jednání. Uvedl, že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. je úmyslným trestným činem, a proto se tedy vyžaduje úmysl. V žádném případě nepostačí nedbalost, ať již vědomá či nevědomá.
Dané námitky však obviněný založil na vlastní, od zjištění soudů odlišné verzi skutkového děje, podle níž nebylo zjištěno, že by se vědomě podílel na podvodném jednání v souvislosti s uzavřením smluv o zpětném leasingu. Zatímco u obviněné E. K. se jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, u obviněného J. Š. tomu tak není. Obviněný vyslovuje přesvědčení, že v jeho případě nelze v jednání popsaném ve výroku prvoinstančního soudu spatřovat úmysl uvést někoho v omyl, tedy že na základě učiněných skutkových zjištění nelze dovodit úmyslnou formu zavinění.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl obviněný J. Š. uznán vinným, spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou . Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč a nejvíce 500.000,- Kč (skutek 4. rozsudku). I jednání obviněného J. Š. bylo posouzeno jako jednání spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Dle skutkových zjištění nalézacího soudu pod bodem 4) rozsudku měl obviněný J. Š. připravit se spoluobviněnými Ing. V. Š. a M. H. podklady pro zpětný leasing vozidla, jenž bylo v technickém stavu vraku, zároveň zařídit padělání původní faktury, v rámci níž změnili nacionále kupující osoby z originálu na falsifikát, na základě těchto podkladů pak společnost A., a. s, zastoupená obviněným, předmětné vozidlo odkoupila a téhož dne jej prodala, a obviněný následně připravil a podepsal veškeré podklady za společnost A., a. s., týkající se smlouvy o půjčce na úhradu kupní ceny motorového vozidla.
Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Především se jedná o výpovědi svědků P. P. a P. V., jakož i o listinné důkazy (formulář „kontrola technického stavu vozidla“ ze dne 12. 7. 2004 a kupní smlouva č. J 23924 ze dne 13. 7. 2004 uzavřená mezi M. H. a společností A., a. s.), a na podkladě toho pokládaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Jednání obviněného je pak podrobně rozvedeno v samotném odůvodnění rozsudku (str. 21 až 27 rozsudku nalézacího soudu).
V případě obviněného J. Š. byla objektivní stránka trestného činu podvodu vyjádřena dostatečně. Soudy soustředily pozornost i na existenci subjektivní stránky, kdy jednání obviněného J. Š. posoudily jako jednání ve spolupachatelství se spoluobviněným Ing. V. Š..
Námitku obviněného J. Š. tedy Nejvyšší soud shledal neopodstatněnou.
Obviněnou E. K. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněná namítla, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o jejím opravném prostředku, jakkoli ze souvislostí lze dovodit, že její odvolání bylo zamítnuto.
Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné .
V rozhodnutí o zamítnutí odvolání, které není důvodné, jde o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti (správnosti) napadeného rozhodnutí, jakož i postupu v řízení, které předcházelo rozsudku, a to v tom rozsahu a z těch důvodů, jimiž byla vymezena přezkumná povinnost odvolacího soudu. Odvolací soud postupuje podle §256 tr. ř. jen tehdy, neshledá-li důvody k jinému rozhodnutí o podaném odvolání, tj. např. k zamítnutí odvolání z formálních důvodů (§253 odst. 1 tr. ř.), k odmítnutí odvolání pro nedostatek jeho obsahových náležitostí (§253 odst. 3 tr. ř.), k přerušení trestního stíhání (§255 tr. ř.), apod. Vyhoví-li odvolací soud podanému odvolání jen částečně a učiní-li na jeho podkladě některé z výše uvedených rozhodnutí, ve zbytku, v němž bylo odvolání neúspěšné, je již nemůže ani částečně zamítnout (NS 17/2002 - T 417 a NS 23/2003 - T 531). Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu .
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitku obviněné neopodstatněnou, neboť odvolací soud částečně odvolání obviněné vyhověl, kdy zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o uložených peněžitých trestech a výrocích o náhradních trestech odnětí svobody.
IV.
S ohledem na shora stručně uvedené důvody nemůže napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 26/2011, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 3 T 107/2006, ve vztahu k obviněné E. K. obstát. Odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku nalézacího soudu, kterýžto spočíval na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 26/2011, a jako součást předcházejícího řízení i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 3 T 107/2006, zrušil v odsuzující části týkající se obviněné E. K. , ve výroku, jímž byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (bod 1 výroku obou rozsudků ve věci). Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc obviněné E. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Na soudu prvního stupně proto bude, aby v dalším řízení vytknutá pochybení odstranil, aby skutek ve skutkové větě výroku o vině popsal ve shodě s výsledky dokazování a především aby svoji pozornost věnoval i odůvodnění subjektivní stránky trestného činu. Bude na něm, aby ve vztahu k obviněné E. K. znovu pečlivě zvážil, zda právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. přiléhavě vystihuje míru účasti obviněné na spáchání trestného činu, či zda by význam, povahu a závažnost jeho činu nevyjádřilo lépe jeho posouzení jako pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že i pro případ spolupachatelství je žádoucí vymezit konkrétní jednání každého ze spolupachatelů tak, aby bylo patrno, jakou měrou jednání každého z nich přispělo k spáchání trestného činu, a to zvláště nebyla-li součástí skutkových zjištění soudů existence předchozí dohody spoluobviněných konkretizující jejich společné jednání. Stejný požadavek platí i v případě účastníků na trestném činu podle §10 odst. 1 tr. zák. proto, aby byl patrný význam a povaha jejich účasti na spáchání trestného činu.
Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch jmenovaných obviněných.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť v daném případě je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Ve vztahu k dovolání obviněného Ing. V. Š. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata