ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.365.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 365/2016 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2016 o dovolání podaném D. L. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 To 252/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 72/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 1 T 72/2013, byl D. L. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 6. 2012, č. j. 3 T 119/2012-61, byl D. L. podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku s použitím §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému peněžitému trestu ve výši osmdesáti denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí pět set Kč, a tedy celkový peněžitý trest byl uložen ve výměře čtyřicet tisíc Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou a půl roků. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 6. 2012, č. j. 3 T 119/2012-61, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
V předmětné věci podal D. L. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 To 252/2015, tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal D. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný D. L. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že veřejné zasedání o odvolání konané před soudem druhého stupně dne 15. 7. 2015, bylo provedeno v rozporu se zákonem, neboť bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Takovým postupem byl přitom zkrácen na jeho právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dále podotkl, že na přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro jeho účast při hlavním líčení (§202 tr. ř.), přičemž §202 tr. ř. se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., jelikož ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí pouze na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání. Nadto uvedl, že přítomnost při projednávání své trestní věci je základní právo naplňující znaky spravedlivého procesu. Připomněl, že vyrozumění o konání předmětného veřejného zasedání (nařízeného na 15. 7. 2015) bylo jeho obhájci doručeno dne 30. 6. 2015. Vyrozumění zaslané obviněnému si obviněný nemohl převzít, neboť v této době čerpal dovolenou. Obhájci se s obviněným nepodařilo spojit a dne 3. 7. 2015 obhájce podal žádost o odročení veřejného zasedání, aby se jej obviněný mohl zúčastnit. Soud následně dne 8. 7. 2015 obhájci sdělil, že žádosti o odročení nevyhoví. Dle obviněného je povinností soudu na žádost obviněného odročit veřejné zasedání v případech, kdy jsou dány důvody, které obviněnému objektivně brání v účasti na veřejném zasedání. K tomuto odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy jednaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., kdy nebyly předmětné skutečnosti zjištěny tak, aby mohly být odstraněny veškeré vyvstávající pochybnosti. Namítl, že soudy prvního a druhého stupně označily argumentaci obviněného za nevěrohodnou a účelovou. V tomto mj. odkázal na zvukovou nahrávku, která má prokazovat, jakým způsobem policisté vůči jeho osobě vystupovali. Soud však tento důkaz bagatelizoval a přiznal mu mizivou hodnotu. Přístup soudu tak narušil ústavně zaručená práva obviněného na řádnou obhajobu a spravedlivý proces. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž namítl, že veřejnému zasedání nebyl přítomen tlumočník. Nejen že tedy soud druhého stupně upřel obviněnému právo přítomnosti na veřejném zasedání, ale k tomuto nepřizval ani tlumočníka, byť soudu bylo známo, že se obviněný hlásí k polské národnostní menšině. Samotné nepřizvání tlumočníka dle obviněného vypovídá o vědomí soudu, že obviněnému byly kladeny takové překážky, že se nebude moci k jednání dostavit. Soud druhého stupně přitom měl přijmout patřičná opatření, aby veškerá práva obviněného byla bezezbytku zachována. Přitom sám Nejvyšší soud v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí označil přítomnost tlumočníka za esenciální zásadu spravedlivého procesu (viz usnesení Nejvyšší soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 3 Tdo 20/2010). Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal věc soudu prvního či druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 18. 3. 2016 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané trestní věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Ostatně obviněný přítomnost extrémního rozporu ve svém dovolání ani výslovně nenamítal.
Mezi námitky vybočující z uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. patří rovněž námitka absence tlumočníka u veřejného zasedání před soudem druhého stupně. Byť Nejvyšší soud (ve světle aktuální judikatury) připouští, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru, tak zároveň považuje za nezbytné zdůraznit, že by se muselo jednat o procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. O takový případ se však dle Nejvyššího soudu v projednávané věci rozhodně nejedná, neboť případné nepřizvání tlumočníka na veřejné zasedání, kterého se obviněný ani neúčastnil, nelze považovat za procesní pochybení, které by mohlo mít negativní dopad na postavení obviněného v tomto řízení a jeho celkový výsledek. Pro úplnost lze podotknout, že tlumočnice přizvána byla, avšak svoji účast omluvila.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že nemohl přehlédnout následující skutečnosti. Obviněný v České republice absolvoval základní školní docházku, získal zde řidičské oprávnění, trvale zde žije a podniká, v jiných správních řízeních běžně komunikoval v češtině, což potvrdily i policejní orgány s odkazem na své zkušenosti s obviněným apod. Obviněný je navíc občanem České republiky a občanem Polské republiky nikdy nebyl. I z těchto důvodů policejní orgány hodnotí vyjádření obviněného, která provede v polštině, jako snahu o obstrukci. A přestože se s výše uvedeným soud prvního stupně vesměs ztotožnil, poskytl obviněnému překlady obžaloby a trestního příkazu a pro hlavní líčení přibral tlumočníka, aby se obviněný necítil zkrácen na svých právech. Obviněnému tedy v tomto ohledu bylo vyhověno.
K námitkám stran nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání uvádí Nejvyšší soud následující:
Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn.
Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí poněkud nepřesně uvedl, že veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného v souladu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř. a §238 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze v nepřítomnosti obviněného provést hlavní líčení, jen když má soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného. Tento postup vyžaduje splnění dalších dvou podmínek [§202 písm. a) a b) tr. ř.], a to že obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.) . Pro veřejné zasedání se dle §238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.
Avšak, pokud jde o přítomnost obviněného u veřejného zasedání, tak trestní řád nemá obdobná ustanovení pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, jako je tomu pro hlavní líčení (viz zmíněné ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. ř.). Ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. ř. se přitom neuplatní pro veřejné zasedání ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř., §233 odst. 1 tr. ř., §263 odst. 2 až 4 tr. ř., §265r odst. 2 až 4 tr. ř., §314q odst. 1 tr. ř. apod. S ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ( porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání ) tak přichází v úvahu zejména porušení ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. a §314q odst. 1 věty čtvrté tr. ř., případně též §64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, jelikož tato ustanovení výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.
K veřejnému zasedání konanému o odvolání se obviněný podle §233 odst. 1 tr. ř. předvolává, anebo se o konání vyrozumí. Předvolává se zejména tehdy, jestliže osobní účast obviněného při tomto veřejném zasedání je nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k jinému důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, přičemž v těchto případech je třeba ho poučit o tom, že jeho účast při veřejném zasedání je nutná a že proto nedostaví-li se k tomu, může být podle §90 tr. ř. předveden a podle §66 tr. ř. potrestán pořádkovou pokutou. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí a to jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena, přičemž pouze v tomto případě je obviněný poučen o tom, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti.
V posuzované věci byl obviněný o konání veřejného zasedání k projednání odvolání pouze vyrozuměn, čímž soud dal najevo, že jeho přítomnost na tomto zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i v jeho nepřítomnosti.
Pro názornou ilustraci lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014, podle kterého i když byl obviněný jen vyrozuměn o konání veřejného zasedání o jeho odvolání, je třeba respektovat jeho včasnou a důvodnou omluvu z účasti při tomto zasedání. Opačný postup je porušením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a představuje také naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř . Konkrétně se pak v tomto (citovaném) případě obviněný z účasti na veřejném zasedání včas omluvil, požádal o odročení veřejného zasedání a předložil soudu lékařskou zprávu, podle níž nebyl schopen ze zdravotních důvodů se zúčastnit veřejného zasedání. V předmětné věci bylo konstatováno, že obviněný byl zkrácen na jeho právu být přítomen projednání své věci před soudem, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podstatné je však posouzení, zda lze omluvu obviněného z účasti u veřejného zasedání konaného o jeho odvolání považovat za kvalifikovanou omluvu jeho nepřítomnosti (k tomuto srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 532/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 501/2010, apod.). Ostatně, jak uvedl Nejvyšší soud v jednom ze svých dalších rozhodnutí, z hlediska účasti obviněného při hlavním líčení nebo veřejném zasedání není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh nedůvodným požadavkům tohoto obviněného. Jestliže obviněný hodlá využít svého práva být přítomen při hlavním líčení nebo veřejném zasedání, musí naopak přizpůsobit své chování průběhu trestního řízení a postupu soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 932/2013).
Pokud byl tedy obviněný tím, kdo podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž musel předpokládat, že před soudem druhého stupně bude nařízeno konání veřejného zasedání, tak pokud v mezidobí hodlal odjet na dovolenou, bylo naprosto v jeho zájmu zajímat se, zda termín dovolené nemůže kolidovat s termínem veřejného zasedání, a to např. dotazem na příslušný soud. Konkrétně tedy bylo odvolání podáno 11. 5. 2015 a následně doplněno 25. 5. 2015, a veřejné zasedání bylo konáno dne 15. 7. 2015, přičemž dle obviněného měl dlouhodobě naplánovanou dovolenou. Byť by např. obviněnému v rozhodné době nebylo sděleno konkrétní datum konání veřejného zasedání (např. by ještě nebylo známo), byl by z takového jednání patrný zájem ze strany obviněného o účast na předmětném veřejném zasedání. Stejně tak mohl obviněný soudu již s předstihem sdělit, že bude delší dobu indisponován. Jako omluvu neúčasti obviněného při veřejném zasedání tudíž dle Nejvyššího soudu nelze akceptovat, že v době konání veřejného zasedání měl naplánovanou dovolenou.
Z výše uvedených důvodů, a se zřetelem k vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze soudu druhého stupně oprávněně vytýkat, jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného. Argumentaci obviněného stran jeho neúčasti u veřejného zasedání lze sice označit za formálně právně relevantní, avšak neopodstatněnou, přičemž naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšším soudem shledáno nebylo.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání D. L. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 4. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu