ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.932.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 932/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný P. R , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 10 To 109/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 16/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 49 T 16/2006, byl obviněný P. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 19. listopadu 2004 kolem 10:30 hodin v P., K P., společně s odsouzenými P. U., M. B. a zemřelým R. V., vyhledali poškozeného M. K., s cílem donutit jej vydat peníze z údajného dluhu, který měl mít poškozený u odsouzeného U., přičemž když obžalované poškozený uviděl, dal se na útěk, načež ho obžalovaný R. s odsouzeným B. a zemřelým V. dohonili, chytili a proti jeho vůli spoutali, přetáhli mu přes hlavu kuklu a donutili jej nasednout do automobilu Ford Windstar, majitelky J. J., které užíval odsouzený P. U., a které řídil obžalovaný R. a odvezli jej do objektu motelu Mejto, s.r.o., na adrese P., M., kde již čekal odsouzený U., zde poškozeného připoutali k židli a požadovali vyplacení dluhu a za přítomnosti obžalovaného poškozenému odsouzený U. a zemřelý V. dávali elektrické šoky z paralyzéru do spánků, krku, rukou, chodidel a rozkroku, a požadovali vyplacení částky ve výši 400.000,- Kč až 1.000.000,- Kč, přičemž mu hrozili, že pokud nezaplatí, proženou jemu nebo jeho synovi kuli hlavou, zároveň mu na hlavu tiskli hlaveň pistole a poté, co jim poškozený přislíbil vyplacení částky 200.000,- Kč, jej přinutili sdělit PIN kód k platební kartě, kterou u něho nalezli, načež jej zemřelý R. V., odsouzený M. B. a obžalovaný P. R. odvezli k Parku Hostivař v P., kde s použitím platební karty poškozeného vybral V. z bankomatu částku 9.000,- Kč, a poté poškozeného odvezli zpět do objektu na adrese P., K P., kde jej propustili“ . Za tento trestný čin a za trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 3 T 440/2009, byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku blíže popsaných. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 3 T 440/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 10 To 109/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) a l ) tr. ř. s tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněnému byl uložen trest, který zákon nepřipouští a rozhodnutím odvolacího soudu byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž v řízení předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že ačkoliv odvolacímu soudu včas sdělil, že se vzhledem ke své zdravotní nezpůsobilosti nemůže veřejného zasedání o odvolání účastnit, tento soud jeho žádosti o odročení jednání nevyhověl a veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti. Tímto postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
Nalézacímu soudu obviněný vytkl, že mu sice uložil souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 3 T 440/2009, ovšem nikoli ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 3 T 58/2007, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2011. Připomněl, že ohledně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 3 T 58/2007 Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 10 To 16/2012, uvedl, že podmíněný trest nebyl přeměněn v nepodmíněný a uplynula zákonná doba, kdy je možné takovýto trest nařídit. Obviněný akcentoval, že v té době měl Vrchní soud v Praze na mysli rozsudek ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 T 58/2007, ale že v totožné trestní věci vydal Obvodní soud pro Prahu 2 dne 27. 6. 2011 další rozsudek. Dodal, že při veřejném zasedání jeho obhájce doložil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 12. 2012, jímž bylo rozhodnuto o tom, že vykoná trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 3 T 58/2007. Návrh na provedení důkazu opisem z jeho rejstříku trestů odvolací soud zamítl, čímž se jeho rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným, zejména pokud jde o ukládaný trest. Tímto postupem odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a výsledkem je uložení trestu, který zákon za dané situace nepřipouští.
Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru, když jeho jednání kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Konstatoval, že na rozdíl od spoluobviněného U., který byl uznán vinným trestným činem vydírání, byl on (obviněný) uznán vinným trestným činem loupeže, přičemž podle jeho mínění pro takový postup nebyl žádný důvod. Prohlásil, že soud k obviněným nepřistupoval rovným způsobem, když ke spoluobviněnému U. byl podstatně shovívavější. Přitom zdůraznil, že na rozdíl od jmenovaného spoluobviněného nebyl iniciátorem celého jednání, ale v podstatě plnil přání a pokyny dalších osob, resp. že jeho osobě svědčily polehčující okolnosti spočívající v tom, že právě na jeho popud došlo k ukončení používání paralyzéru a že se doznal. Přesto soud prvního stupně jemu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, zatímco u spoluobviněného U. upustil od uložení souhrnného trestu. Soudy se tedy vůbec nezabývaly mírou, jakou se měli pachatelé na spáchání trestného činu podílet, mírou nebezpečnosti jednání každého z nich pro společnost, ani tím, zda jeho jednání dosahuje nezbytné úrovně, aby je bylo možno kvalifikovat jako trestný čin, popř. mírou této nebezpečnosti ve vztahu k ukládanému trestu, čímž se dopustily nesprávného hmotně právního posouzení. Obviněný rovněž poznamenal, že nelze dovodit jeho úmysl zmocnit se cizí věci. Vyslovil názor, že měl být obžaloby zproštěn, resp. pokud by soudy dospěly zákonným způsobem hodnocení důkazů k tomu, že spáchal trestný čin, pak to mohl být pouze trestný čin vydírání, nikoliv trestný čin loupeže. Uzavřel, že soudy nižších stupňů se svými skutkovými závěry v některých směrech dostaly do extrémního nesouladu s provedenými důkazy, hodnotily procesně nepoužitelné důkazy, příp. hodnotily důkazy nezákonným způsobem (vždy braly v úvahu pouze část těchto důkazů svědčících v jeho neprospěch), což vedlo k nesprávné právní kvalifikaci.
V neposlední řadě obviněný argumentoval, že pokud by nepodal odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, účastnil by se rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii (viz čl. III.). Protože se odvolal pouze on, nemůže být výsledné rozhodnutí v jeho neprospěch oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož by bez jeho odvolání byl účasten amnestie a trest by mu byl podmíněně prominut, měl odvolací soud v souladu se zásadou zákazu reformace in peius rozhodnout, že se účastní rozhodnutí o amnestii.
Závěrem prohlásil, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení zcela odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, a tedy v jeho rozhodnutí vlastně absentuje odůvodnění, neboť se vůbec nevypořádal s odvolacími důvody a jeho rozhodnutí je tak prakticky nepřezkoumatelné.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tak uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, příp. aby Nejvyšší soud sám znovu rozhodl ve věci.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ve vztahu k veřejnému zasedání, konanému v odvolacím řízení, může k naplnění tohoto dovolacího důvodu dojít následujícími způsoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Především se tak může stát porušením §263 odst. 4 tr. ř., což však v dané věci nenastalo, protože obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a dal tak jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat, což však rovněž nelze v dané věci aplikovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
K tomu státní zástupce poznamenal, že obviněný konkrétně ve svém dovolání uvedl, že nebyl schopen účasti u předmětného úkonu ze zdravotních důvodů. Jak ovšem vyplývá ze zjištění Vrchního soudu v Praze, obviněný související omluvu sice předložil včas, nicméně nikoli řádně, neboť poukazoval toliko na zdravotní problémy existující delší dobu před nařízeným jednáním, aniž by bylo zřejmé, zda tyto obtíže trvají a zda skutečně brání obviněnému v účasti. Za takových okolností podle státního zástupce Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud realizoval veřejné zasedání bez obviněného, což současně značí, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo.
V souvislosti s odkazem obviněného na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] státní zástupce konstatoval, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda tento důvod existuje, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Státní zástupce shledal, že taková situace však v přezkoumávaném řízení nenastala, neboť skutkové závěry, vyslovené soudy činnými dříve ve věci, mají v provedeném dokazování svoji oporu a nejsou s nimi v žádném, natož extrémním, rozporu. Soudům činným dříve ve věci lze přisvědčit i pokud jde o hmotně právní posouzení zjištěného skutkového děje, neboť tento zcela a plně poskytuje podklad pro závěr, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Současně obviněný svým jednáním zjevně naplnil i materiální stránku tohoto deliktu. Státní zástupce doplnil, že určité aspekty jednání obviněného, jenž zejména bránil dalšímu užití paralyzéru vůči poškozenému, byly zohledněny ve výroku o trestu, který byl obviněnému uložen na samé dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Obviněný v dané souvislosti také poukazoval na právní posouzení jednání spoluobviněného P. U. Takový postup je ovšem nepřípadný, neboť jmenovaný se neúčastnil celého skutkové děje. Jeho cílem tak také zjevně bylo přesvědčit (i za užití násilí) poškozeného, aby uhradil určitou finanční částku (údajný dluh), avšak činil tak s tím, aby úhrada byla provedena někdy v budoucnu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 30/1981 Sb. rozh. tr.). Naopak, obviněný se podílel i na (následném) nucení poškozeného, aby zaplatil (byť nižší) částku okamžitě, výběrem z bankomatu. Výchozí skutkové okolnosti, a v návaznosti na to i následná právní kvalifikace, jsou tudíž rozdílné. Ani v daném rozsahu tedy nelze soudům činným dříve ve věci ničeho vytknout.
Naproti tomu se státní zástupce ztotožnil s těmi námitkami obviněného, jimiž s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je v této souvislosti nerelevantní] napadl výrok o trestu stran správnosti dovození vztahu souhrnnosti. Již v rámci ve věci dříve vydaných rozhodnutí, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 49 T 16/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 10 To 16/2012 (následně zrušených usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 49 T 16/2006, postupem podle §306a odst. 2 tr. ř.), bylo konstatováno, že posuzovaná trestná činnost obviněného je v souběhu s jeho další trestnou činností, projednávanou v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 58/2007, v níž bylo původně rozhodnuto rozsudkem ze dne 16. 5. 2007. Souhrnný trest však v konečném důsledku uložen nebyl, a to z důvodu ve smyslu §35 odst. 3 tr. zák. Státní zástupce zdůraznil, že ve zmíněné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 58/2007 však s ohledem na další procesní okolnosti bylo opětovně rozhodnuto rozsudkem ze dne 27. 6. 2011, jehož zohlednění již citovaný §35 odst. 3 tr. zák. nebránil. Soudy dříve činné ve věci tudíž měly toto rozhodnutí ve svých závěrech zohlednit, a pokud tak neučinily, dopustily se pochybení ve formě jiného nesprávného hmotně právního posouzení.
K té části dovolací argumentace, jíž se obviněný domáhal užití rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, publikovaného pod č. 1/2013 Sb., státní zástupce uvedl, že se domnívá, že ve věci nelze zohlednit skutečnost, která nenastala, tedy nelze zohlednit, že kdyby byl obviněný nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ten nabyl právní moci, mohlo se na něj vztahovat rozhodnutí o amnestii – zmíněné odvolání totiž podáno bylo, a proto podmínky pro užití amnestie stran obviněného nebyly zcela zjevně naplněny. Navíc, po zohlednění výše citovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, resp. jeho vztahu souběhu s nyní projednávanou trestnou činností, ani hypoteticky užití amnestie nemusí připadat v úvahu.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu bylo jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 10 To 109/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Obviněný namítl, že ačkoliv odvolacímu soudu včas sdělil, že se vzhledem ke své zdravotní nezpůsobilosti nemůže veřejného zasedání o odvolání účastnit, tento soud jeho žádosti o odročení jednání nevyhověl a veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti. Takovou dovolací námitku je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. (v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává), neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví , pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 19. 3. 2013 v 9.00 hodin. O tomto veřejném zasedání byl obviněný vyrozuměn dne 1. 2. 2013 (viz č. l . 3077 spisu), tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř.
Z úředního záznamu založeného na č. l . 3084 spisu vyplývá, že dne 19. 3. 2013 v 7.58 hodin (tedy krátce před zahájením veřejného zasedání) obviněný telefonicky sdělil soudu druhého stupně, že se omlouvá z dnešního veřejného zasedání, neboť je nemocen. Uvedl, že je čtyři dny v pracovní neschopnosti, má zlomené žebro, nesouhlasí s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a žádá o odročení tohoto jednání s tím, že se ho chce zúčastnit. Dále sdělil, že soudu zašle poštou kopii dokladu o pracovní neschopnosti. K tomu lze poznamenat, že v trestním spisu není založen žádný doklad o pracovní neschopnosti obviněného ve vztahu ke dni 19. 3. 2013, ani lékařská zpráva, jež by prokazovala, že obviněný skutečně nebyl schopen se tohoto dne dostavit k veřejnému zasedání.
Jak již bylo výše uvedeno, důvodem odročení veřejného zasedání může být pouze řádná omluva, tedy řádně odůvodněná (a podložená) omluva (žádost). Za takovou však nelze považovat ničím nepodložené shora uvedené sdělení obviněného. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout rovněž závěry Vrchního soudu v Praze, podle nichž: „Pokud jde o procesní otázku, která nastala před začátkem veřejného zasedání před odvolacím soudem, je nutno odkázat na to, že obžalovaný věděl o jeho konání s větším časovým předstihem a jeho údajná zdravotní nezpůsobilost nastala rovněž delší dobu před konáním veřejného zasedání. Obžalovaný nepředložil jediný důkaz o tom, že není ze zdravotních důvodů veřejného zasedání schopen. Odvolací soud proto rozhodl v nepřítomnosti obžalovaného.“
Nad uvedený rámec Nejvyšší soud stran zmínky obviněného o dokladu o pracovní neschopnosti stručně konstatuje, že potvrzení lékaře o dočasné pracovní neschopnosti, resp. rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, samo o sobě neprokazuje, že obviněný není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že omluvu obviněného z veřejného zasedání, které se dne 19. 3. 2013 konalo u Vrchního soudu v Praze, nelze označit za řádnou a důvodnou.
K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným, řádně nedoloženým nebo nedůvodným požadavkům obviněného. Naopak, je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.
Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat, jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného. Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují zčásti právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká rovněž nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Též z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. nelze podřadit námitku, jíž se obviněný domáhal užití rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, publikovaného pod č. 1/2013 Sb. Nelze totiž přihlížet k pouze hypotetickému faktu, že kdyby byl obviněný nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ten nabyl právní moci před 1. 1. 2013, mohlo se na něj vztahovat rozhodnutí o amnestii – zmíněné odvolání totiž podáno bylo, a proto podmínky pro případné užití amnestie stran obviněného nebyly zcela zjevně naplněny.
Nutno také připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2013, s. 3148).
Obviněný však také namítl, že zjištěný skutek byl v jeho případě nesprávně právně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ač měl být posouzen pouze jako trestný čin vydírání (podle §235 odst. 1 tr. zák.), a že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 3 T 440/2009, nikoli ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 3 T 58/2007, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2011. Uvedené námitky formálně spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že námitku směřující proti výroku o trestu nelze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. - viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit), záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudu první instance potvrzená rozhodnutím odvolacího soudu hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací (ani odvolací) soud nepochybil, pokud jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z těchto skutkových zjištění jednoznačně plyne, že obviněný proti jinému (proti poškozenému M. K.) užil (společně s dalšími osobami) násilí (to spočívalo již v chycení poškozeného, jeho spoutání, donucení k usednutí do osobního automobilu, připoutání k židli), a to zcela zjevně v úmyslu zmocnit se cizí věci (cílem zjištěného jednání bylo donutit poškozeného neprodleně zaplatit určitou finanční částku, přičemž není pochyb o tom, že ve vztahu k obviněnému šlo o věc, k níž neměl žádné právo, tedy věc cizí).
Pro úplnost lze v daných souvislostech konstatovat, že trestný čin loupeže je dokonán již použitím pohrůžky bezprostředního násilí nebo násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dojde-li v důsledku pohrůžky bezprostředního násilí nebo násilí již přímo ke zmocnění se cizí věci, pak tím je předmětný trestný čin dokončen. Z těchto hledisek tedy byl trestný čin loupeže dokonán již tím, že obviněný (společně s dalšími osobami) v úmyslu zmocnit se věci poškozeného, tedy cizí věci, užil vůči poškozenému násilí.
Z popsaných okolností je tedy zřejmá také subjektivní stránka trestného činu – zavinění obviněného. Jak již řečeno, obviněný se (společně s dalšími osobami) dopustil na poškozeném násilí způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vědomě a cíleně právě proto, aby se zmocnil jeho věcí.
K námitce týkající se absence materiální stránky trestného činu Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Poukázat je v této souvislosti třeba zejména na skutečnost, že čin byl spáchán již za použití násilí (k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže přitom postačí pohrůžka bezprostředního násilí), že se jej obviněný dopustil společně s dalšími osobami a že tento čin byl nejen dokonán, ale i dokončen.
Není proto možné přisvědčit námitkám obviněného v tom smyslu, že výroková část rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jeho osobě neobsahuje zákonné znaky trestného činu loupeže. Nejvyšší soud shledal, že v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jsou ve vztahu k obviněnému popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu.
Nejvyšší soud uzavírá, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že soudy nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že neobstojí ani výhrada obviněného vůči výroku o trestu založená na tvrzení, že mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 3 T 58/2007 [tato výhrada formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze ji podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]. V tomto směru postačí stručně konstatovat, že na výrok o trestu z tohoto rozsudku dopadlo a bylo aplikováno rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 3 T 58/2007, bylo rozhodnuto, že obviněný je účasten předmětné amnestie a promíjí se mu uložený trest. Nutno dodat, že podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii se ve vztahu k tomuto odsouzení na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen. Se zřetelem k ustanovení §35 odst. 3 tr. zák. pak nepřichází v úvahu k tomuto odsouzení uložení souhrnného trestu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Pro úplnost je na místě dodat, že pokud obviněný namítal existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. i v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (podle jeho tvrzení byl rozhodnutím odvolacího soudu zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž v řízení předcházejícím byl dán rovněž tento důvod dovolání), pak v tomto směru neuplatnil žádné argumenty.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý