ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.42.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 42/2012 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. ledna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podali obvinění M. O. a V. O. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 9 To 293/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 55/2010, takto:
Dovolání obviněných M. O. a V. O. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 1 T 55/2010, byli spoluobvinění M. O. a V. O., uznáni vinnými trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili dle skutkových zjištění tím, že „ dne 15. 12. 2009, v době kolem 21:45 hodin, před domem, v katastru obce B., okr. P., společně slovně velmi hrubými výrazy napadali poškozenou M. N., a současně jí vyhrožovali zejména zabitím a zapálením domu s tím, že vědí, kde bydlí a že se na místo vrátí a vyřídí si to s ní, přičemž tyto jejich slovní výhrůžky vyvolaly v poškozené strach o život a zdraví její i celé rodiny “.
Za to byli spoluobvinění M. O. a V. O. odsouzeni shodně podle §197a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Proti rozsudku Okresního soud Praha – západ podali oba spoluobvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 9 To 293/2011 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání spoluobviněných zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podali spoluobvinění M. O. a V. O. společné dovolání (č. l. 213 – 216) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to zejména s ohledem na skutečnost, že skutek, v rozsahu, který byl prokázán, neměl být posuzován jako trestný čin dle §197a tr. zák., ale pouze jako korespondující přestupek proti občanskému soužití dle přestupkového zákona.
Spoluobvinění uvedli, že nezpochybňují skutková zjištění učiněná soudy v této trestní věci. Domnívají se však, že se soud prvního stupně ani soud odvolací nevyrovnaly se všemi skutečnostmi tvořícími již předmět hmotněprávního posouzení. Především se jedná o předchozí jednání poškozené, které se týkalo již rozsouzeného sporu mezi poškozenou a matkou spoluobviněných, které dlužila částku za prodej bytu, jež si v důsledku nepoctivého jednání ponechala. Ve věci byl dne 23. 3. 2011 vynesen rozsudek Obvodního soudu Praha 4, sp. zn. 21 C 395/2009, kterým byla poškozené uložena povinnost matce spoluobviněných danou částku vrátit. Dle obviněných tato situace vysvětluje jejich rozhořčení, stejně jako relativizuje závěr, že by důvodem obav poškozené muselo být pouze jejich jednání, kdy případné obavy byly vyvolány spíše samotným setkáním s nimi při vědomí poškozené o jejím protiprávním jednání vůči jejich matce.
Samotná konfliktní situace na místě samém byla zcela nepřehledná. Spoluobvinění zdůraznili, že se jednalo o „oboustrannou záležitost“ vzniknuvší z vyhrocené hádky, v níž poškozená dobrovolně setrvala, resp. spoluobvinění jí nijak nebránili místo opustit ani se o něco takového nepokoušeli. To, že poškozená místo incidentu neopustila, je tedy třeba vykládat jako projev jejího srozumění s daným stavem, a pokud po celou dobu konfliktu setrvávala v blízkosti spoluobviněných, aniž k tomu byla nucena, je závěr soudů obou stupňů, že u ní mělo jejich jednání vyvolávat důvodné obavy o její život, již na první pohled nelogický a v rozporu s obecnou zkušeností.
Dále namítli, že v průběhu dokazování byl zcela jednoznačně ztotožněn a jako výhrůžka interpretován pouze jediný výrok, že „každá svině najde svého řezníka“, který připustil i spoluobviněný V. O. Ačkoli se zcela jistě jedná o výrok vybočující z mezí slušné společenské konverzace, není to však konkrétní výhrůžka, ale přísloví, které poněkud vulgární formou vyjadřuje totéž, co prosté konstatování, že „na každého jednou dojde“, jehož smyslem je sdělení, že předchozí jednání poškozené bylo spoluobviněnými chápáno jako nemravné a zavrženíhodné, a že nezůstane nepotrestáno. Nelze jej interpretovat doslovně, stejně jako např. přísloví „boží mlýny melou pomalu, ale jistě“ nelze chápat jako záměr mluvčího rozdrtit mezi mlýnskými kameny osobu, které je výrok adresován.
Spoluobvinění dále uvedli, že přítomnost Policie ČR logicky musela snižovat úroveň obav poškozené, pokud tyto obavy vůbec měla, neboť bylo zřejmé, že v jejich přítomnosti by nebylo možno jakkoliv vážně míněnou hrozbu splnit. Navíc se na místo dostavili za přítomnosti hlídky Policie ČR a dalších dvou svědků. Iniciátorem návštěvy poškozené nebyli oni, ale svědek K., tehdejší přítel dcery poškozené, se kterým se dohodli, že přivolají policii za účelem podání trestního oznámení. To učinili a v průběhu jednání obdržela dotyčná hlídka policie hlášení, že v místě bydliště poškozené bylo hlášeno vyhoření poštovní schránky. Policisté proto vyrazili na místo a spoluobvinění je spolu se svědkem K. a dalším svědkem následovali, přičemž následně došlo k popsanému incidentu. Skutečnost, že sami preventivně zavolali hlídku Policie ČR, aby tak zabránili vyhrocení situace, a jelikož je zcela nelogické, že by měli v úmyslu způsobit poškozené újmu za přítomnosti policie, značně snižují možnost vzniku důvodných obav poškozené, respektive tyto obavy zcela vylučují, stupeň společenské nebezpečnosti jejich jednání je tak rozhodně nižší než nepatrný.
Na základě výše uvedených námitek spoluobvinění M. O. a V. O. navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil v celém rozsahu a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K dovolání uvedla, že úsudek obou dovolatelů o tom, že to nebylo jejich jednání, které mohlo v poškozené vzbudit důvodné obavy, navíc pak obavy o základní existenční hodnoty její i její rodiny, nemůže obstát. Dosud neuspokojená pohledávka jejich matky za poškozenou a tím i motivace, kterou byli k přisouzenému jednání zjevně vedeni, nebyla a z hlediska použité právní kvalifikace ani nemohla být součástí popisu skutku. Poškozená se v této souvislosti mohla důvodně obávat toliko těch právních kroků, které by přímo vedly k uspokojení vykonatelného nároku úspěšné žalobkyně, nicméně takový postup v době posuzovaného útoku vůči ní zjevně nebyl realizován.
Poukazovaná „oboustranně konfliktní situace na místě činu“ se nestala součástí popisu skutku, neboť to byly pouze specifikované výhrůžky obviněných, které na adresu poškozené pronesli. Hlídka policie byla přivolána rodinou poškozené v souvislosti s požárem její domovní schránky; navíc z důvodu vyhrocené situace ze strany obviněných musely před domem poškozené asistovat i dále přivolané policejní posily. Jejich přítomnost na místě činu v žádném případě nebyla způsobilá „snížit úroveň obav poškozené z výhrůžek, které ani nebylo možno za takového stavu splnit“, jak mylně dovozují obvinění. Jejich výhrůžky zabitím a zapálením domu v návaznosti na deklarované povědomí o místě jejího bydliště, kam se vrátí a vyřídí si to s ní, totiž zcela jednoznačně směřovaly do budoucna, a o celou generaci starší poškozená je musela vnímat jako avizovaný útok, ohrožující její základní životní hodnoty a tedy pro ni jako útok veskrze likvidační povahy. Jeho způsobilost vyvolat v ní v uvedeném směru důvodné obavy ještě byla posílena výrokem obviněného V. O., že „každá svině najde svého řezníka“. Proto opět bez patřičné návaznosti na popis přisouzeného skutku není v uvedeném směru důvodu ke skutkovým úvahám, že tento výhrůžný výrok vůči poškozené stál zcela osamocen, že snad byl bez odpovídajících trestněprávních následků ventilován na politické scéně a že jej lze považovat toliko za „přísloví“.
Státní zástupkyně též uvedla, že pokud obvinění jednání poškozené vůči jejich matce považovali za vybočující z rámce občanskoprávního vztahu, pak zůstává paradoxem, že se k (jimi deklarovanému) trestnímu oznámení rozhodli přikročit teprve po pravomocném rozhodnutí o civilní žalobě jejich matky. Podstatné je, že způsobem, jakým se rozhodli docílit uspokojení matčina vykonatelného finančního nároku vůči poškozené, naplnili všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, a to včetně jeho znaku materiálního.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. O. a V. O. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 9 To 293/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. O. a V. O. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V úvodu podaného dovolání obvinění uvedli, že nijak nezpochybňují skutková zjištění učiněná soudy v projednávané trestní věci, a že považují rozsah dokazování a skutková zjištění na jeho základě vyvozená za správná a úplná.
Obviněnými uplatněná námitka, že skutek, v rozsahu, který byl prokázán, neměl být posuzován jako trestný čin dle §197a tr. zák., ale pouze jako korespondující přestupek proti občanskému soužití dle přestupkového zákona, je podřaditelná pod jimi uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení věci pak obvinění konkrétně spatřují v tom, že se soudy obou stupňů nevyrovnaly se všemi skutečnostmi tvořícími již předmět hmotněprávního posouzení, zejména jde-li o předchozí jednání poškozené, konfliktní situaci na místě samém, nesprávné chápání výroku proneseného obviněným V. O., a též o skutečnost, že po dobu celého skutkového děje byli na místě přítomni policisté, přičemž první hlídku Policie ČR přivolali sami obvinění ve spolupráci se svědkem K. ještě před setkáním s poškozenou.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu , bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem .
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným vyhrůžkám. Obsah výhrůžky je zde konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu . Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout . Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Např. z okolnosti, že vyhrůžka byla adresována starší osamělé ženě nebo dítěti, lze usuzovat, že vyhrožování bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu . Podobně pokud bylo vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit (např. vyhrůžka usmrcením nebo způsobením těžké újmy na zdraví doprovázená šermováním nožem či pozvednutím jiné zbraně), bude též možno dovodit, že byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu. Na druhé straně je třeba pečlivě hodnotit stupeň nebezpečnosti vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Jde o úmyslný trestný čin (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1187).
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Dle skutkových zjištění, která obvinění dle vlastních slov nezpochybňují, dne 15. 12. 2009 v pozdních večerních hodinách na adrese bydliště poškozené M. N. společně velmi hrubými výrazy napadali tuto takřka o 20 let starší poškozenou před jejím domem, této současně vyhrožovali zejména zabitím a zapálením jejího domu s tím, že vědí, kde bydlí a že se na místo vrátí a vyřídí si to s ní, přičemž tyto jejich slovní výhrůžky vyvolaly v poškozené strach o život a zdraví jak její, tak i celé její rodiny.
Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s právními závěry soudů v předmětné trestní věci v tom smyslu, že jednání obviněných M. O. a V. O. bylo zcela nepřijatelné a neadekvátní dané situaci. Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že poškozená měla s obviněnými napjatý vztah, který vyvstal z občanskoprávního sporu mezi ní a matkou obviněných, kdy tato měla vůči poškozené vykonatelnou, leč dosud neuspokojenou pohledávku na podkladě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 C 395/2009. Obvinění však na místo toho, aby k uspokojení matčina vykonatelného finančního nároku vůči poškozené využili řádných občanskoprávních instrumentů, se uchýlili k vyhrožování a verbálnímu napadání poškozené.
V této souvislosti proto neobstojí námitky obviněných, v rámci nichž namítli, že se soudy nevyrovnaly se všemi skutečnostmi tvořícími předmět hmotněprávního posouzení, především pak, že nebylo zohledněno „předchozí jednání poškozené“ a „oboustranně konfliktní situace na místě činu“. K danému je možno poznamenat, že skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil . Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku . Popis skutku ( zejména způsob jeho spáchání ) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Postačí, pokud je skutek dostatečně popsán uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, s odkazem na odůvodnění rozsudku, kde jsou nezbytné podrobnosti pak zpravidla uvedeny přesně (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 1011 - 1012). Uvedení jakýchkoli skutečností uvozujících na „předchozí jednání obviněné“ či „oboustranně konfliktní situaci na místě činu“ v popisu skutku ve skutkové větě rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými spácháním trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák., by bylo nesprávné a matoucí, neboť pro vyjádření skutku uvedeného trestného činu se jedná o údaje zcela irelevantní. Samotné vysvětlení obviněných, že se na místo incidentu dostavili s úmyslem oznámit poškozené, že na ni podají trestní oznámení, se pak jeví značně nepravděpodobné, neboť se tak stalo až po vydání rozhodnutí v civilněprávním sporu.
Námitka, že „přítomnost Policie ČR pak logicky musela snižovat úroveň obav poškozené, pokud tyto vůbec měla, neboť bylo zřejmé, že v jejich přítomnosti by nebylo možno jakkoliv vážně míněnou hrozbu splnit “, kterou obvinění rozvedli v tom smyslu, že dle nesporně zjištěného skutkového děje se na místo dostavili za přítomnosti hlídky policie a že se tímto svým preventivním jednáním snažili předejít vyhrocení situace, je zcela nepříkladná, navíc se nezakládá na pravdě. Daný incident je třeba nahlížet v jeho celistvosti.
Dle skutkových zjištění se poškozená vracela na místo incidentu, neboť jí volal syn, který jí sdělil, že jim u domu hoří vrata, což prověřovala i přivolaná policejní hlídka. Následně byli zasahující policisté, svědci K. a P. „ nuceni přivolat posily, svědek P. k tomu dokonce uváděl, že vzhledem k předchozím výhrůžkám ze strany obžalovaných, měli obavy, aby situaci zvládli. Další policisté tak na místo zjevně přijeli na žádost kolegů, nikoliv v důsledku telefonátu obžalovaných, kteří se snažili této skutečnosti pouze využít pro svou obhajobu “ (str. 3 odůvodnění rozsudku). Sami zasahující policisté uvedli, že měli z vývoje situace obavy, neboť obžalovaní s nimi odmítali spolupracovat a z místa odjet, a proto zavolali posily a na místě tak zasahovaly další dvě skupiny policistů, kdy výsledkem celého incidentu bylo mimo jiného i předvedení obou obviněných na oddělení policie. Za situace, kdy i příslušníci policie měli obavy o jejich zvládnutí (jak se podává z úředního záznamu na č. l. 80 – 81 spisu), lze jen těžko předpokládat, že by osamělá poškozená zachovala klid, resp. že by ji přítomnost příslušníků policie měla natolik uklidňovat, aby v ní agresivní slovní projevy obviněných směřované vůči její osobě nevzbudily obavy.
S tímto souvisí i námitky obviněných týkající se pronesených výhrůžek, resp. že jednoznačně ztotožněn a jako výhrůžka interpretován byl pouze výrok “každá svině najde svého řezníka“, kterýžto je ale obecně užívaným příslovím vyjadřujícím prosté konstatování, že nemravné, nevhodné či jakkoli nesprávné jednání nezůstane nepotrestáno. Nalézací soud na str. 3 rozsudku uvedl, že s ohledem na skutečnost, že poškozená byla synem přivolána na místo, neboť hořela poštovní schránka připevněná na vratech jejího domu, a „ bez ohledu na to, kdo ji zapálil, navíc obžalovaní ji nedlouho před příjezdem prakticky pronásledovali, lze jistě přisvědčit tomu, že uvedená vyjádření, zejména obžalovaného V. O. o praseti a řezníkovi, mohla u poškozené vyvolat důvodné obavy o život a zdraví její a její rodiny, nakonec také obžalovaný V. O. uváděl, že poškozená se „skládala“, tedy evidentně měla strach, přičemž je nutno zdůraznit, že k naplnění skutkových znaků trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona zcela postačí již prostá možnost, že pachatel u poškozeného takovou důvodnou obavu vyvolá, není třeba, aby taková důvodná obava skutečně vznikla “. Takto pronesená věta sice může být v běžné hovorové řeči chápána jako zcela nevinná poznámka vyjadřující konstatování, že „na každého jednou dojde“, nicméně nelze ji posuzovat bez její návaznosti na celou situaci a je zcela evidentní, že tato věta nestála osamoceně, jak se snaží naznačit obvinění. Nalézací soud uvedl, že „ uvedený fakt je potvrzován opět nejen výpovědí poškozené, která podrobně popsala, jak jí oba obžalovaní nadávali a vyhrožovali jí smrtí a tím, že jí zapálí dům, ale též výpovědí svědků K., který uvedl, že obžalovaní vyhrožovali poškozené podpálením domu, a P., který zaregistroval ze strany obžalovaných nadávky a výhrůžky vůči poškozené, byť je s odstupem času nebyl schopen přesně reprodukovat, obdobně svědek K. uvedl, že situace byla velmi emotivní a konečně také svědkyně S. potvrdila, že obžalovaní poškozené nadávali. Ostatně sám obžalovaný V. O. připustil, že poškozenou tituloval výrazem „svině zlodějská“ a také pronesl něco ve smyslu, že „každé prase má svého řezníka“, a připustil, že jednal emotivně “ (str. 3 rozsudku).
Takováto poznámka, stejně jako poznámka o zapálení domu, které mají jasný likvidační charakter (života a majetku), kdy si poškozená byla vědoma skutečnosti, že obvinění vědí, kde bydlí, je osobou o celou generaci starší než osoby obviněných (kteří se na místo dostavili s dvěma dalšími osobami), pronesené za emotivní a vyhrocené situace, při níž musela asistovat policie, přičemž tyto poznámky navíc jednoznačně směřovaly do budoucna, zcela jistě musela poškozená vnímat jako útok likvidační povahy, sto v ní vyvolat důvodné obavy o život svůj i život příslušníků své rodiny. Snižování závažnosti pronesených výhrůžek a bagatelizování obav poškozené vyplývajících z jednání obviněných s odkazem na přítomnost policistů je tak spíše jen nevhodnou výmluvou obou obviněných.
Nejvyšší soud tedy právní závěr soudů, které posoudily jednání obviněných jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., a nikoli jako přestupek proti občanskému soužití, shledal správným a námitkám obviněných nepřiznal opodstatněnost.
Nejvyšší soud k výše uvedeným závěrům poznamenává, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněných, že jejich jednání nemělo podléhat trestní represi.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. O. a obviněného V. O. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a