ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.503.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 503/2017-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných K. S. , J. V. , a R. K. , a dále o dovoláních obviněného K. S., a obviněného R. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 5/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. S. odmítá.
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. K. odmítá.
IV. Podle §256 l odst. 4 trestního řádu se obvinění K. S., J. V. a R. K. neberou do vazby.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 20 T 5/2013, byli obvinění K. S. a J. V. uznání vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný R. K. účastenstvím na zvlášť závažném zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině.
Obviněný K. S. byl za to a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 T 124/2010-277, a přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 11. 2011, č. j. 5 T 69/2011-241, odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporacích a družstvech na dobu 8 (osmi) let.
Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 T 124/2010-277, a výrok, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 11. 2011, č. j. 5 T 69/2011-241, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. V. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný R. K. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 20 T 5/2013, podali všichni obvinění odvolání směřující do výroku o vině i trestu napadeného rozhodnutí.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného K. S. a J. V. uznal vinnými pokusem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněného R. K. účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, a to na podkladě skutkového stavu, který spočíval v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„ K. S., jako statutární zástupce společnosti M.P.K. EURO s.r.o., IČ: 28077148, se sídlem Heydukova 349, 386 01 Strakonice (dále jen M.P.K.) s předmětem podnikání nákup, prodej a skladování paliva maziv včetně jejich dovozu s výjimkou provozování čerpacích stanic a výhradního nákupu, prodeje a skladování paliva maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení a zprostředkování obchodu a služeb, společnost registrována u Finančního úřadu ve Strakonicích jako plátce daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) od 21.1.2008, s cílem obchodovat s pohonnými hmotami v rámci daňového skladu společnosti ČEPRO a.s., IČ: 60193531, se sídlem Dělnická 12/213, 170 04 Praha 7 (dále jen ČEPRO) a s úmyslem takto v daňovém skladu zakoupené zboží přeprodat do volného oběhu,
uzavřel dne 29.6.2009 Rámcovou kupní smlouvu č. 23936 o dodávkách ropných produktů velkoobchodním způsobem mezi ČEPRO jako prodávajícím a M.P.K. jako kupujícím a při vědomí špatné finanční situace M.P.K., uzavřel dne 18.12.2009 s ČEPRO Smlouvu o poskytnutí služeb při nakládání s minerálními oleji, na jejímž základě bylo umožněno M.P.K. obchodovat s pohonnými hmotami v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně dle ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 23512004 Sb. o DPH, kdy v období od 2.2.2010 do 22.4.2010 takto nakoupené pohonné hmoty M.P.K. umístila do volného oběhu,
a K. S., vědom si skutečnosti, že M.P.K. je od 21.1.2008 registrována jako plátce DPH a má povinnost nejpozději k 25tému dní následujícího měsíce po uskutečněném zdanitelném plnění podat daňové přiznání k této dani, při znalosti specifik obchodu s pohonnými hmotami a při znalosti špatné finanční situace M.P.K., vědom si svého postavení v M.P.K. a související zodpovědnosti za řádné stanovení a odvedení DPH, v úmyslu zkrátit tuto daň a současně sejmout zodpovědnost ze své osoby za takové jednání, zajistil prodej obchodních podílů M.P.K. na nového společníka J. V. k datu 10.3.2010, současně K. S. odstoupil z pozice jednatele M.P.K. dne 10.3.2010 s účinností ke dní 11.3.2010, nový jednatel nebyl řádně ustanoven, veškerý obchod za M.P.K. byl i nadále po datu 10.3.2010 prováděn K. S., tento stále jednal za M.P.K., přičemž J. V. byl s činnosti společnosti srozuměn,
kdy K. S. za účelem ponechání si stálého vlivu v M.P.K. písemně zmocnil dne 9.3.2010 J. V. k zastupování M.P.K. a to včetně možnosti ustanovení dalšího zmocněnce za svoji osobu, tohoto ustanovení následně využil a nechal se v přesně nezjištěný den J. V., jako zmocnitelem M.P.K., zplnomocnit k zastupování M.P.K., přičemž J. V. formálně převzal M.P.K. s tím, že nebude aktivně zajišťovat chod společnosti a v úmyslu získat prospěch pro svoji osobu - úplatu nebo materiální výhodu, stvrzoval svými podpisy K. S. vystavené faktury či další písemnosti jemu za M.P.K. předkládané - daňová přiznání, informace vyžádané společností ČEPRO o plnění povinnosti k DPH a podobně, z jejichž obsahu bylo zřejmé, jaký obchod a v jaké výši byl M.P.K. v daném období realizován,
kdy po společné dohodě K. S. a J. V. v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti M.P.K. k DPH, vyhotovili a podali u Finančního úřadu ve Strakonicích nepravdivá daňová přiznání za zdaňovací období února 2010 a března 2010, ve kterých neoprávněně navýšili přijatá zdanitelná plnění, a to tím, že v rozporu s ustanovením §41 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. o DPH do základu DPH zahrnuli částečně spotřební daň, kdy z takto nesprávně stanoveného základu DPH vypočetli DPH, kterou uplatnili jako nárok na odpočet DPH (na vstupu) a současně zatajili uskutečněná zdanitelná plnění, kdy
1) dne 25.3.2010 podali nepravdivé přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2010, opatřené zřejmě padělaným podpisem J. V., ve kterém byla uvedena
- přijatá zdanitelná plnění od plátců ve výši základu daně 64.155.897,- Kč a DPH ve výši 12.831.180,- Kč,
- poskytnutá zdanitelná plnění ve výši základu daně 64 665 840,- Kč a DPH ve výši 12.933.168,- Kč,
kdy vykázali vlastní daňová povinnost ve výši 101.988,- Kč, přičemž správně mělo být podáno daňové přiznání zohledňující uskutečněná zdanitelná plnění v únoru 2010 a to:
(následuje tabulka obsahující jmenovitý výčet zdanitelných plnění se závěrem vlastní daňové povinnosti za měsíc únor 2010 ve výši 6.497.342,36 Kč),
a uvedeným jednáním byl za zdaňovací období února 2010 neoprávněně navýšen základ daně přijatých zdanitelných plnění o částku 31.976,732,- Kč a neoprávněně uplatněn nárok na odpočet DPH ve výši 6.395.347,- Kč a současně bylo zatajeno uskutečněné zdanitelné plnění ve výši základu daně 35,79 Kč s DPH ve výši 7,36 Kč a tímto jednáním usilovali o zkrácení DPH za měsíc únor 2010 v částce 6.395.354,- Kč,
2) dne 26.4.2010 podali nepravdivé přiznání k DPH za zdaňovací období března 2010, podepsané J. V., ve kterém byla uvedena
- přijatá zdanitelná plnění od plátců ve výši základu daně 224.574.595,- Kč a DPH ve výši 44.914.919,- Kč,
- poskytnutá zdanitelná plnění ve výši základu daně 225.164.433,- Kč a DPH ve výši 45.032.887,- Kč,
kdy vykázali vlastní daňová povinnost 117.968,- Kč, přičemž správně mělo být podáno daňové přiznání zohledňující uskutečnění zdanitelná plnění v březnu 2010, a to:
(následuje tabulka obsahující jmenovitý výčet zdanitelných plnění se závěrem vlastní daňové povinnosti za měsíc březen 2010 ve výši 22.234.417,87 Kč),
a uvedeným jednáním byl za zdaňovací období března 2010 neoprávněně navýšen základ daně přijatých zdanitelných plnění o částku 102.638.725,-Kč a neoprávněně uplatněn nárok na odpočet DPH ve výši 20.527.745,-Kč a současně bylo zatajeno uskutečněné zdanitelné plnění ve výši základu daně 7.941.617,-Kč a zkrácena daňová povinnost k DPH na výstupu ve výši 1.588.704,87 Kč a tímto jednáním usilovali o zkrácení DPH za březen 2010 v částce 22.116.450,- Kč,
3) správci daně v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb. o DPH úmyslně nepodali za zdaňovací období dubna 2010 za M.P.K. daňové přiznání k DPH, ač správně mělo být podáno daňové přiznání zohledňující uskutečněná zdanitelná plnění v dubnu 2010, a to:
(následuje tabulka obsahující jmenovitý výčet zdanitelných plnění se závěrem vlastní daňové povinnosti za měsíc duben 2010 ve výši 7.841.752,18 Kč),
a uvedeným jednáním se snažili zkrátit DPH za zdaňovací období dubna 2010 v částce 7.841.752,- Kč;
výše uvedeným jednáním, tedy společně J. V. a K. S. usilovali úmyslně o zkrácení DPH za zdaňovací období února, března a dubna 2010 celkem ve výši 36.353.556,- Kč, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, uzemní pracoviště pro Prahu 2, Praha 2, Vinohradská 2488/49;
a tohoto jednání se dopustili za přispění R. K., který v úmyslu pomoci zrealizovat daňový únik na DPH u M.P.K. a současně sejmout zodpovědnost za toto jednání z dosavadního statutárního zástupce K. S., vyhledal v přesně nezjištěném období koncem roku 2009 a začátkem roku 2010, vhodnou osobu - tzv. bílého koně, a to J. V., se kterým dojednal, že bude jezdit na podpisy, tedy že podepíše, co bude třeba, následně pak dojednal s J. V. pod příslibem prospěchu pro jeho osobu, že formálně převezme společnost M.P.K., stane se jejím jediným společníkem, aktivně se nebude podílet na činnosti této společnosti a podepíše písemnosti související s koupí obchodních podílů M.P.K. a další potřebné písemnosti související s další činností společnosti (např. pokladní doklady, plné moci, smlouvy o spolupráci, faktury, apod.), kdy za tímto účelem nejméně v období od 10.3.2010 do 22.4.2010 opakovaně vozil osobním automobilem J. V. k setkáním s K. S., k notáři Mgr. Ladislavu Černému do S. a dále J. V. v období nejméně od 1.3.2010 do 30.4.2010, v H. a jinde, předložil k podpisu různé písemnosti, z jejichž obsahu bylo zřejmé, jaký obchod a v jaké výši byl M.P.K. realizován, a dále i čisté papíry, které J. V. pod příslibem odměny a materiálních výhod R. K. podepsal, kdy takto získané podpisy J. V. byly využity pro stvrzení faktur, daňových hlášení a dalších různých firemních písemností za M.P.K., kdy výše uvedeným způsobem získaný podpis J. V. byl také využit v přiznání k DPH, podaném dne 26.4.2010 za M.P.K. za zdaňovací období března 2010 u Finančního úřadu ve Strakonicích, ve kterém byly uvedeny nepravdivé údaje, na jejichž základě mělo dojít ke zkrácení DPH za předmětné období, kdy v přesně nezjištěném období, nejdříve však 9.3.2010, byla výše uvedeným způsobem J. V. podepsána i plná moc pro K. S. k zastupování společnosti M.P.K., a to na základě předchozího zmocnění J. V. ze dne 9.3.2010 K. S., jednatelem společnosti M.P.K. k zastupování této společnosti. “
Obviněný K. S. byl za to a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 T 124/2010-277, a přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 11. 2011, č. j. 5 T 69/2011-241, odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporacích a družstvech na dobu 8 (osmi) let.
Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 T 124/2010-277, a výrok, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 11. 2011, č. j. 5 T 69/2011-241, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. V. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný R. K. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016, podali obvinění K. S. a R. K. dovolání . Dovolání podal i nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných K. S., R. K. a J. V.
Obviněný K. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 4534) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný má za to, že skutek popsaný ve výrokové části rozhodnutí nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství. Popis skutku je příliš povrchní a vágní, kdy neobsahuje takové znaky, aby jej bylo možno kvalifikovat jako společné, úmyslné jednání obviněných, neboť z něj není patrno jak se ten či onen spolupachatel podílel na vypracování nepravdivého daňového přiznání, podání nepravdivého daňového přiznání a nepodání daňového přiznání v úmyslu zkrátit daň. S odkazem na teoretická východiska stran spolupachatelství uvedl, že skutková zjištění by bylo možno posoudit jako účastenství ve formě pomoci, ovšem za předpokladu, že by došlo k objasnění okolností vypracování nepravdivých daňových přiznání či rozhodnutí o nepodání přiznání, což se nestalo. Z výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně, z jeho odůvodnění či provedených důkazů není zřejmé, kde a kdy, jakým způsobem a jakou formou měl obviněný jednat s cílem podat nepravdivá daňová přiznání a nepodat daňová přiznání, a to vše v úmyslu zkrátit daň ve velkém rozsahu. Dále uvedl, že skutková zjištění jsou v extrémní rozporu s provedenými důkazy, jež spatřuje zejména v aktivaci a používání přístroje s telefonním číslem ..., jež měl obviněný zakoupit. Za účelem změny telefonního čísla pro internetové bankovnictví Komerční banky tuto skutečnost sdělil svědku V., kdy poté měl telefon předat obviněnému R. K., jež jej odvezl do P. nezjištěné osobě. Tato změna byla u Komerční banky zaznamenána a číslo bylo používáno pro finanční transfery z účtu společnosti. Svědek V. nebyl ke změně telefonního čísla vyslechnut a sám se ke změně nevyjádřil. Soudy nevěnovaly pozornost objasnění podmínek, za nichž došlo ke změně autorizačního telefonu u banky a zcela bez významu je tvrzení, že obviněný byl nepochybně napojen na neznámou osobu, která prováděla operace prostřednictvím internetového bankovnictví za pomoci uvedeného čísla. Rozpor spatřuje taktéž ve skutkových zjištěních ve vypracování a podání nepravdivých daňových přiznání za zdaňovací období únor 2010 (opatřené padělaným podpisem J. V.), kdy tyto jsou v rozporu s provedenými důkazy, neboť pokud J. V. daňové přiznání nepodepsal, pak jej ani nepodal. Stejně tak u daňového přiznání za zdaňovací období březen 2010, podepsané J. V. nelze na základě provedeného dokazování dojít k závěru, že R. K. předložil J. V. k podpisu vyhotovené daňové přiznání. Stejná skutková zjištění soud neučinil ani ve vztahu k osobě obviněného. Za rozporuplná považuje i skutková zjištění ve vztahu k nepodání daňového přiznání, kdy má za to, že jeho jednání vůči finančnímu úřadu nebylo způsobilé ovlivnit jeho další opatření a průběh jim vedeného daňového řízení tak, aby jeho výsledkem bylo vyměření nižší daně, než odpovídá skutečnosti. Závěrem namítl výši škody, jež vyplývá toliko ze zprávy finančního úřadu a takto stanovená výše škody bez posouzení a přezkoumání soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou, kdy v projednávané věci soud prvního stupně bez dalšího odkázal na rozhodnutí správce daně a odvolací soud se výši škody vůbec nezabýval.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 20 T 5/2013, a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 4548) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný podal dovolání toliko do výroku o trestu.
Obviněný vytýká odvolacímu, potažmo nalézacímu soudu nesprávnou aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami stran nepřiměřené přísnosti trestu, kdy současně neprovedl navrhované důkazy ohledně osobních poměrů obviněného. Má za to, že v jeho případě jsou dány a prokázány mimořádné okolnosti jeho osobních poměrů odůvodňující snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby. Mimořádné okolnosti spatřuje zejména ve dvou zásadních skutečnostech, a to péči o nezletilého syna, jež mu byl svěřen do péče z důvodu nedostatečné péče ze strany matky a zdravotnímu stavu obviněného. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je za daného stavu zásadním zásahem nejen do práva obviněného na rodinný život, ale i do práv samotného syna.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odložení, případně přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných (č. l. 4504), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce namítl, že se závěry soudu druhého stupně stran dokonání předmětného zločinu nelze souhlasit. Pokud odvolací soud požaduje k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby uvedení v omyl, jelikož se jedná o zvláštní typ podvodu, jedná se o argumentaci nepřípadnou. Konstrukce typově příbuzných deliktů je bezvýznamná pro posouzení, kterým momentem je ten či onen trestný čin dokonán. Dokonání trestného činu je stav, kdy pachatel naplní svým jednáním jeho veškeré znaky. Nad to, zákonná skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby ani znak uvedení v omyl explicitně neobsahuje. Pokud odvolací soud dále vylučuje dokonání předmětného trestného činu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 68/78, publikované pod. č. 28/1979 Sb. rozh. tr., lze tuto argumentaci považovat za nepřiléhavou. Jedná se o rozhodnutí ve vztahu k přímé dani a především vydané v době, kdy se daňový proces řídil odlišnými, dnes již neúčinnými předpisy, kdy vyměření daně bylo obligatorním rozhodnutím příslušného správce, na rozdíl od právní úpravy současné, což zajisté odráželo jiné podmínky pro posouzení stadií dokonání trestného činu. Aktuální úprava daní a zejména daní nepřímých přitom kvalifikaci jednání jako pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby připouští v případech, kdy se pachatel dožaduje výplaty daňové výhody na niž nemá nárok, a tudíž mu není ani vyplacena. Okamžik splatnosti daně, vyplývající z daňové povinnosti, které se týká z hlediska trestního práva posuzovaný akt nepravdivého daňového přiznání, je třeba hodnotit jako okolnost významnou z hlediska dokonání trestného činu, a to jestliže doba splatnosti daně, resp. jejího zaplacení poplatníkem, je daňovým předpisem vždy přesně určena konkrétní lhůtou, nezávislou na postupu správce daně. Úhradu ať daňové povinnosti nebo daňové výhody je nutno ve spojení s okamžikem podání daňového přiznání vždy pokládat za rozhodující pro určení dokonání předmětného trestného činu. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 5 Tdo 843/2013, z nějž vyplývá, že podáním daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, do nichž byla zahrnuta neuskutečněná zdanitelná plnění za účelem snížení daňové povinnosti je dokonaným trestným činem, kdy dokonání trestného činu není vyloučeno tím, že finanční úřad zjistil nesrovnalosti v předložených podkladech a doměřil daň vyšší. Dále nejvyšší státní zástupce s odkazem na teoretická východiska uvedl, že skutková podstata předmětného trestného činu je skutkovou podstatou složitou a alternativní, kdy při splnění všech ostatních podmínek pachatel daň buď zkrátí, nebo (alternativně) na ní vyláká výhodu. Jedná se tedy o dva různé alternativní znaky objektivní stránky dané skutkové podstaty, o dva různé způsoby spáchání, a tudíž i dokonání činu. Nelze se tedy ztotožnit s argumentací odvolacího soudu stran dokonání trestného činu u obou alternativních znaků ve stejném okamžiku. Z uvedeného tedy nelze dovodit ani odvolacím soudem tvrzený rozpor mezi výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a rozhodnutí citovaných odvolacím soudem, jelikož v rozhodnutích byly řešeny rozdílné otázky, zkrácení daně na jedné straně a vylákání výhody na dani na straně druhé. Nad rámec uvedeného závěrem poukázal na formální vadu rozhodnutí odvolacího soudu, který k označení právní kvalifikace užil termín zvlášť závažného zločinu, jež neodpovídá současné právní úpravě §14 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených námitek nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 1 odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému K. S., R. ., obhájcům JUDr. Ivo Danielowitzovi, JUDr. Libuši Zemanové a JUDr. Miloši Tuháčkovi, všem řádně doručeno a založeno na č. l. 4508. Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněných k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovali svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Opis dovolání obviněného K. S. byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 24. 2. 2017 (č. l. 4542). Opis dovolání obviněného R. K. pak Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo dne 23. 3. 2017 (č. l. 4552). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se vyjádřil v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 249/2017, k dovolání obviněného K. S. , kdy uvedl, že námitky obviněného neshledává důvodnými, s napadeným rozsudkem odvolacího soudu se ztotožňuje s výjimkami, které byly popsány v dovolání nejvyššího státního zástupce, na které v tomto směru plně odkazuje. Obdobně se vyjádřil k dovolání obviněného R. K. v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 249/2017.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání jsou přípustná, byla podána oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými K. S., R. K. a rovněž nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Jmenovaní shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy obviněný R. K. uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm . l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který uplatnil obviněný R. K. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněných projednal a také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy dovolatelé shodně uplatňují dovolací důvody uvedené pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší státní zástupce vznesl námitky stran dokonání, resp. nedokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tak jak jej právně kvalifikoval odvolací soud.
Nejvyšší soud shledal námitky nejvyššího státního zástupce opodstatněnými.
Dokonání trestného činu, jako vývojového stadia trestného činu, se vyznačuje naplněním všech požadovaných znaků skutkové podstaty úmyslného trestného činu, k němuž pachatel směřoval. Dokonání trestného činu je kategorii objektivně-právní povahy, neboť se jako takové váže na existenci znaků skutkové podstaty trestného činu stanovených objektivním právem (srov. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 289 s.). Pokusem trestného činu je takové jednání, jež bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku, jenž je znakem skutkové podstaty trestného činu (R. 43/1958). Jak správně uvedl nejvyšší státní zástupce, naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu nelze odvozovat od typově příbuzného deliktu podvodu, u nějž se požaduje znak uvedení v omyl. Otázku dokonání trestného činu je třeba vždy posuzovat ve vztahu ke každému typu trestného činu zvlášť, byť třeba typově příbuzným, tak jak je tomu v tomto případě, neboť každý z nich je tvořen více či méně odlišnými znaky skutkové podstaty. Znaky skutkové podstaty různých trestných činů se totiž nikdy zcela nekryjí a z toho důvodu je třeba okamžik dokonání trestného činu posuzovat vždy ve vztahu k té či oné skutkové podstatě. Jelikož dokonání trestného činu je stav, kdy pachatel svým jednáním naplní všechny znaky dané skutkové podstaty, je zřejmé, že okamžik dokonání je u jednotlivých typů trestných činů odlišný, neboť jejich znaky se nikdy zcela nepřekrývají, resp. nejsou nikdy zcela shodné. Pokud by tomu tak bylo, šlo by o totožné trestné činy. Nad to nutno zdůraznit, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby znak uvedení v omyl explicitně neosahuje.
Nelze rovněž opomenout, že ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu stran rozhodnutí Nejvyššího soud ve věci sp. zn. 11 Tz 68/78, publikované pod č. 28/1979 Sb. rozh. tr., se sice ve zmíněném rozhodnutí řešila otázka spáchání pokusu trestného činu, avšak ve vztahu k přímé dani a v době vydání rozhodnutí, kdy se daňový proces řídil odlišnými, dnes již neúčinnými předpisy (zákonem č. 145/1961 Sb., o dani z příjmu obyvatelstva, resp. vyhláškou ministerstva financí č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků), kdy podle tehdejší právní úpravy vyměření daně bylo obligatorním rozhodnutím příslušného správce daně, což stanovuje jiné podmínky pro posouzení stadii dokonání trestného činu. V případech, kdy dochází ke zkrácení daně, s níž je spojena povinnost poplatníka podat daňové přiznání a daň správci daně zaplatit, se však již jedná o dokonaný trestný čin. Jak uvedl nejvyšší státní zástupce, moment splatnosti daně, vyplývající z daňové povinnosti, který se týká z hlediska trestního práva posuzovaného aktu nepravdivého daňového přiznání, je třeba hodnotit jako okolnost významnou z hlediska dokonání trestného činu, a to jestliže doba splatnosti daně, resp. jejího zaplacení poplatníkem, je daňovým předpisem vždy přesně určena konkrétní lhůtou, nezávislou na postupu správce daně. Úhradu ať daňové povinnosti nebo daňové výhody je nutno ve spojení s okamžikem podání daňového přiznání vždy pokládat za rozhodující pro určení dokonání předmětného trestného činu. Ke zkrácení daně může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná platba zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle §240 (srov. R /1973). Na tomto místě je třeba rovněž poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 843/2013, z nějž vyplývá, že podáním daňového přiznání k dani z přidané hodnoty, do nějž byla zahrnuta neuskutečněná plnění daňového subjektu za účelem snížení daňové povinnosti, pachatel dokonal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť v důsledku protiprávního jednání deklaroval povinnost platit daň v nižším rozsahu, než v jakém byl povinen daňový subjekt platit. Pokud příslušný finanční úřad zjistil nesrovnalosti v předložených podkladech a doměřil daň vyšší, postupoval již směrem k nápravě protiprávního stavu vyvolaného trestným činem pachatele. Takový postup lze přirovnat k náhradě škody, jež byla způsobena dokonaným trestným činem. Škodlivý následek předpokládaný předmětným trestným činem byl pachatelem již vyvolán a správce daně jej následně požadoval odstranit. Uvedené bylo potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 946/2015, a Nejvyšší soud se proto v této věci, i s ohledem na výše uvedené, s právním názorem tam deklarovaným zcela ztotožňuje.
Dále lze souhlasit i s argumentací nejvyššího státního zástupce stran stanoviska vrchního soudu, jenž mimo jiné uvedl, že předmětný trestný čin by měl být dokonán jak v případě vylákání výhody na dani, tak v případě zkrácení daně ve stejném okamžiku. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby je skutkovou podstatou složitou a alternativní, kdy v sobě zahrnuje více znaků téhož druhu a jejich naplnění postačí alternativně. Je tedy postačující pokud pachatel, naplněním ostatních znaků, daň buď zkrátil, nebo (alternativně) na ni vylákal výhodu. Objektivní stránka předmětného trestného činu je tedy naplněna a čin dokonán odlišnou formou jednání, a to buď zkrácením daně, nebo vylákáním výhody na dani. Pokud odvolací soud spatřoval rozpor mezi rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 843/2013, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 946/2015, s jim uváděnými rozhodnutími R 54/2009 či TR NS 40/2007 a TR NS 52/2009-T 1154, jež primárně řešily otázku vylákání výhody na dani, je nutné uvést, že podstata vylákání výhody na dani a zkrácení daně se podstatně liší. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§112), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Oproti tomu vylákání výhody na některé povinné platbě lze obecně definovat jako předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby, ve vztahu k níž je výhoda poskytována. Za vylákání daňové výhody nelze totiž považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti, které je zkrácením daně, ale fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Smyslem zde totiž je postihnout případy, „kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2414-2434). Pokud tedy odvolací soud dovozoval rozpory mezi výše uvedenými rozhodnutími, lze jednoduše shrnout, že v citovaných rozhodnutích byly primárně řešeny odlišné otázky, a to zkrácení daně na straně jedné (rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 843/2013 a sp. zn. 5 Tdo 946/2015) a vylákání výhody na dani v případě druhém (rozhodnutí R 54/2009 či TR NS 40/2007 a TR NS 52/2009-T 1154).
Ve vztahu k dovolání obviněného K. S. lze s ohledem na výše uvedené konstatovat, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména telefonní přístroj s číslem ..., dále daňová přiznání za zdaňovací období únor a březen 2010) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, a to zejména ve vztahu k vypracování a podání, resp. nepodání předmětných daňových přiznání za rozhodná období a dále námitky stran aktivace a používání telefonního přístroje s číslem ... pro internetové bankovnictví Komerční banky, a. s.), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem
Pod obviněným užitý důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítl, že skutek, jak byl popsán ve výroku rozsudku nevykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a námitky stran výše zjištěné škody.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň , clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchá jej ve velkém rozsahu.
Podle §23 tr. zákoníku , byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel) .
Toto ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná platba správně vyměřena a zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle §240 (srov. R 5/1973). Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou, povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§112), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Daň z přidané hodnoty lze zkrátit především nesplněním zákonné povinnosti zaregistrovat se ve stanovených případech jako plátce této daně spolu s nepodáním daňového přiznání a následným nezaplacením daně dále zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně či neoprávněným uplatněním odpočtu daně. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000 Kč. Jde o hranici největšího rozsahu používanou trestním zákoníkem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2414-2434).
Námitce obviněného stran nenaplnění skutkové podstaty daného trestného činu, resp. že popis skutku nevylučuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nelze přisvědčit. Na základě skutkových zjištěních, kterými je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, jednání obviněných ve zkratce spočívalo v tom, že obviněný K. S. nejprve, jako statutární zástupce M.P.K. EURO, s. r. o. (dále jen „M.P.K.“), s cílem obchodovat s pohonnými hmotami v rámci daňového skladu ČEPRA a s úmyslem takto v daňovém skladu zakoupené zboží přeprodat do volného oběhu bez úhrady DPH z takového prodeje uzavřel obchodní kontrakty s ČEPREM na základě nichž bylo M.P.K. umožněno obchodovat s pohonnými hmotami v režimu podmíněného osvobození od úhrady spotřební daně. Dále takto nakoupené pohonné hmoty umístil do volného oběhu, kdy nakoupené pohonné hmoty prodal společnosti Dracar CZ, s. r. o. Obviněný S. si byl vědom, že společnost M.P.K. je registrována jako plátce DPH, má tudíž povinnost v zákonem stanovené lhůtě podat po uskutečněném zdanitelném plnění daňové přiznání k této dani a současně si byl i vědom specifik obchodu s pohonnými hmotami a špatné finanční situace společnosti M.P.K., stejně jako svého postavení v rámci společnosti a z ní vyplývající zodpovědnosti za řádné stanovení a odvedení DPH. S cílem a v úmyslu zkrátit DPH z těchto obchodů a současně sejmout zodpovědnost ze své osoby za takové jednání, předstíral prodej obchodních podílů M.P.K. na nového společníka J. V. a současně odstoupil z funkce jednatele M.P.K. s tím, že novým jednatelem se měl stát J. V., tento však nebyl řádně ustanoven a tedy nadále za společnost jednal obviněný S., s čímž byl obviněný V. srozuměn. Obviněný S. v úmyslu ponechat si vliv ve společnosti písemně zmocnil obviněného V. k zastupování M.P.K., a to včetně možnosti ustanovení dalšího zmocněnce za svoji osobu a tohoto ustanovení následně obviněný S. využil a nechal se obviněným V. zmocnit k jednání za společnost. Obviněný V. sice tedy formálně převzal M.P.K., avšak s vědomím, že nebude aktivně chod společnosti řídit a zajišťovat, avšak jednal v úmyslu získat majetkový prospěch, a proto stvrzoval svými podpisy obviněným S. vystavené faktury i další písemnosti, které mu byly předkládány, včetně daňového přiznání, informací vyžádaných ČEPREM o plnění povinností k DPH a dalších, z jejichž obsahu bylo zřejmé, jaké obchody a v jaké výši realizuje M.P.K. Po takovéto dohodě obou obviněných v úmyslu zkrátit daňovou povinnost M.P.K. k DPH, vyhotovili a podali u Finančního úřadu ve Strakonicích nepravdivá daňová přiznání za zdaňovací období února 2010 a března 2010, ve kterých byla neoprávněně navýšena přijatá zdanitelná plnění, a to tak, že do daňového základu zahrnuli částečně spotřební daň, kdy z takto nesprávně stanoveného základu daně byla vypočítána DPH, kterou uplatnili jako nárok na odpočet DPH na vstupu a současně zatajili uskutečněná zdanitelná plnění, na základě čehož byla zkrácena daň z DPH v rozhodných obdobích února a března roku 2010 a současně nepodali daňové přiznání za zdaňovací období duben 2010, čím úmyslně zkrátili daň ve výši 36.353.556 Kč. Tohoto jednání se dopustili za přispění obviněného K., který v úmyslu pomoci zrealizovat shora uvedený daňový únik na DPH u M.P.K. a současně sejmout zodpovědnost za toto jednání z dosavadního statutárního zástupce K. S., vyhledal v období koncem roku 2009 či začátkem roku 2010 vhodnou osobu, tzv. bílého koně, J. V. a v podstatě dojednal pod příslibem prospěchu pro jeho osobu, že formálně převezme M.P.K., stane se jejím jediným společníkem, aktivně se nebude podílet na činnosti společnosti a podepíše písemnosti související s koupí obchodních podílů M.P.K. i další potřebné písemnosti související s další činností společnosti a za tímto účelem opakovaně vozil osobním automobilem J. V. na setkání s K. S. a k notáři. Dále obviněnému V. předložil k podpisu různé písemnosti, z jejichž obsahu bylo zřejmé, jaký obchod a v jaké výši byl M.P.K. realizován a taktéž čisté papíry, které obviněný V. pod příslibem odměny a materiálních výhod obviněnému K. podepsal a takto získané podpisy obviněného V. byly využity pro stvrzení faktur, daňových hlášení a dalších různých firemních písemností za M.P.K. Výše uvedeným způsobem získaný podpis obviněného V. byl také využit v přiznání k DPH, podaném za M.P.K. za zdaňovací období března 2010 u Finančního úřadu ve Strakonicích, ve kterém byly uvedeny nepravdivé údaje, na jejichž základě došlo ke zkrácení DPH za předmětné období a výše uvedeným způsobem byla obviněným V. podepsána i substituční plná moc pro obviněného S. k zastupování M.P.K., a to na základě předchozího zmocnění obviněného V. obviněným S., jednatelem společnosti M.P.K., k zastupování této společnosti. Z uvedeného je tedy zcela zřejmé, že obvinění zcela beze zbytku naplnili skutkovou podstatu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
K námitce obviněného stran výše způsobené škody Nejvyšší soud uvádí toliko, že škoda již není znakem skutkové podstaty uvedené v §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale je zde nutný velký rozsah spáchání trestného činu. Tento rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena.
V trestní věci obviněných přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém rozsahu obvinění zkrátili daň skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněných nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obvinění neporušili svou povinnost přiznat a odvést daň ve správné výši. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže obvinění v souvislosti s předmětem podnikání společnosti M.P.K. EURO, s. r. o., jež byla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, nezajistili náležité splnění povinnosti této obchodní společnosti přiznat a zaplatit takovou daň ve výši, která odpovídala zákonu, způsobili škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty ve velkém rozsahu. Neoprávněným navýšením základu daně a taktéž neoprávněným uplatněním nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a současně zatajením uskutečněného zdanitelného plnění obvinění dosáhli daňového úniku v celkové výši 36.353.556 Kč. To pak odpovídá spáchání činu ve značném rozsahu ve smyslu §240 odst. 3 tr. zákoníku, který lze dovodit – jelikož jiná než finanční hlediska se zde neuplatní – v případě stejné peněžní částky, jaká je rozhodná pro škodu velkého rozsahu a velký prospěch, jejichž výše je podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku nejméně 5.000.000 Kč. Ostatně zkrácení daně není nic jiného než škodou na straně státu jako příjemce daně, na jehož majetku nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku, a prospěchem na straně plátce (poplatníka) daně, jehož majetek nebyl zmenšen, ač se tak podle zákona mělo stát.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výše citované rozhodnutí nalézacího soudu bylo již druhé v pořadí. Poté, co byla věc odvolacím soudem na základě odvolání státního zástupce zrušena a vrácena k novému projednání, nalézací soud rozhodl znova, kdy v novém řízení nedošlo k doplnění dokazování či změně skutkového stavu věci. Nalézací soud tedy zjistil skutkový stav věci správně a bez důvodných pochybností, přičemž tyto závěry opřel o řádně provedené důkazy. Naplnění znaku „ve značném rozsahu“, kvalifikované skutkové podstaty zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 3 tr. zákoníku nalézací soud dovodil z rozhodnutí finančního úřadu, se sdělení finančního úřadu a především z rozhodných daňových přiznání, a taktéž dokladů a šetření finančního ředitelství, z nichž poté jednoznačně vyplývá skutečný průběh a výsledek daňového řízení u daňového subjektu M.P.K. EURO, s. r. o. Nalézací soud výrok o vině doplnil přehlednými tabulkami zachycujícími uskutečněná zdanitelná plnění na podkladě, kterých měly být podány správné a pravdivé daňové přiznání. V takovém postupu neshledal žádnou vadu ani soud odvolací a Nejvyšší soud i s ohledem na výše uvedené, nemá těmto závěrům čeho vytknout.
Nejvyšší soud tedy neshledal námitky obviněného K. S. opodstatněnými.
Obviněný R. K. namítl nesprávnou aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, kdy má za to, že v projednávané věci jsou dány a prokázány mimořádné okolnosti jeho osobních poměrů odůvodňující snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.
Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky zahrnuje (jiné) hmotněprávní posouzení i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, například nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §58 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Nutno konstatovat, že předestřené námitky obviněného uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť proti jimi výhradně napadenému výroku o trestu lze brojit zásadně pouze na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však neuplatnil. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nedostatečně vyhodnotil kritéria ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. To vyplývá již ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje. Obviněný tedy nepředložil jedinou námitku vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud při stanovení výše trestu aplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a snížil obviněnému trest pod spodní hranici trestní sazby, přičemž dostatečně vyložil, jaké skutečnosti vzal při svém rozhodování za opodstatňující tento postup.
Nejvyšší soud shledal námitky obviněného nedůvodnými.
Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh na odklad výkonu trestu podle §265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl, jak výše uvedeno, nerozhodoval o takto vzneseném návrhu, a to ani ve smyslu §265o tr. ř.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně odmítl dovolání obviněného K. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V původním řízení před soudy obou stupňů obvinění K. S., J. V. a R. K. nebyli ve vazbě. Nejvyšší soud shledal, že ani v nynějším stadiu řízení není na straně obviněných dán žádný z důvodů vazby podle §67 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že obvinění se neberou do vazby.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu