ECLI:CZ:US:2009:3.US.12.09.1
sp. zn. III. ÚS 12/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. D., právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1312/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. 45 T 20/2007, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. 6 To 79/2008 a proti postupu obecných soudů ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 20/2007, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv chráněných článkem 8 odst. 2, odst. 5, článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článkem 6 odst. 1 a článkem 5 odst. 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak je Ústavnímu soudu známo z řady jiných řízení (např. sp. zn. II. ÚS 745/2008, IV. ÚS 104/2008 a další), je stěžovatel stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství s V. V. a N. K. v období od dubna 2005 do listopadu 2006. Trestného činu se měli (zkráceně řečeno) dopustit tím, že nejméně na devíti poškozených vylákali částku vyšší jak pět miliónů korun s tím, že jim obstarají zboží, na které sepsali kupní smlouvy a vybrali zálohy. Vydávali se za fiktivní společnost, zboží nedodali a peníze užili pro svou potřebu.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2006 č. j. 40 Nt 697/2006 - 16, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Lhůta trvání vazby byla počítána od 12.30 hod. dne 13. 11. 2006, kdy došlo k omezení osobní svobody stěžovatele jeho zadržením. Obecné soudy se ve smyslu příslušných ustanovení tr. řádu opakovaně zabývaly vazbou stěžovatele, resp. možností jejího nahrazení peněžitou zárukou a dohledem probačního úředníka. Stěžovatel se ohledně důvodnosti, podmínek a trvání své vazby opakovaně obracel ústavními stížnostmi na Ústavní soud. V tomto smyslu jde již o jeho v pořadí jedenáctou ústavní stížnost. Je vhodné připomenout, že rozhodnutím obecných soudů i ministra spravedlnosti bylo povoleno vydání stěžovatele justičním soudům Ruské federace, které je však podmíněno ukončením trestního řízení v České republice (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005 sp. zn. Nt 419/2004).
Projednávanou ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2008, jímž tento soud podle §71 odst., 4, odst. 6 rozhodl, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a), c) tr. řádu. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal v zákonné lhůtě dne 23. října 2008 stížnost, kterou však ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 11. 2008 Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodnou dle §148 odst. 1, písm. c) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadené usnesení Městského soudu v Praze je ve svém odůvodnění nekonkrétní, nesrozumitelné, a proto nepřezkoumatelné. Stěžovatel má za to, že obecný soud v rozhodnutí o vazbě nerespektuje zásadu presumpce neviny. Vazba není důvodná, jako není důvodné ani samo trestní stíhání, jež se dle přesvědčení stěžovatele neopírá o jediný konkrétní přímý důkaz či související řetězec důkazů nepřímých, popř. je vedeno na základě důkazů podvržených. Stěžovatel odmítá argumentaci obecných soudů, jež jeho vazbu zdůvodňují mimo jiné tím, že před svým zadržením převedl svou firmu na jinou osobu. Odmítá poukaz obecných soudů na vysoký trest, jež stěžovateli za stíhanou trestnou činnost hrozí, neboť tato skutečnost sama o sobě nemůže být dostatečným zdůvodněním vazby. Stěžovatel dále odmítá argument soudu, že při provedených domovních prohlídkách bylo zajištěno větší množství cestovních a jiných dokladů. V této souvislosti poukazuje na to, že domovní prohlídka v objektu firmy Group Trading, s. r. o., byla policejními orgány provedena dle jeho názoru v rozporu s platnými předpisy, zejména proto, že se policisté v objektu firmy nacházeli již 5 minut před začátkem prohlídky. Z tohoto důvodu nelze dle stěžovatele k důkazům během této prohlídky zajištěným přihlížet, neboť se jedná o důkazy zajištěné v rozporu se zákonem.
Stěžovatel dále připomíná, že opakovaně navrhoval soudům nahradit vazbu peněžitou zárukou dle §73a tr. řádu, jmenovitě ve výši 500.000,- Kč, což navrhoval in eventum i s aplikací jiných náhradních zajišťovacích institutů. Obecné soudy se dle názoru stěžovatele těmito návrhy náležitě nezabývaly. Nalézací soud, ač návrhu na přijetí peněžité záruky vyhověl, stanovil její výši na 6.000.000,- Kč, což je pro stěžovatele finanční částka nedostupná. Stěžovatel je dále přesvědčen, že obecné soudy v řízení o vazbě nerespektují nálezy Ústavního soudu ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Poukazuje na svá podání k posledně jmenovanému orgánu. Má zato, že české státní orgány hrubě porušují jeho práva, vyplývající z mezinárodních závazků. Zdůrazňuje, že svůj majetek nabyl zcela legálně a že jeho finanční prostředky pocházejí z obchodování s cennými papíry.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením obecného soudu, vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, že byl dne 19. 9. 2008 vyslechnut k dalšímu trvání vazby. Dále brojí proti odůvodnění usnesení soudu stížnostního, jež je dle jeho názoru pro nedostatky odůvodnění a svůj paušální charakter rovněž nepřezkoumatelné. Nesouhlasí se závěry vrchního soudu o existenci vazebních důvodů. Má zato, že v řízení proti němu dochází ke značným průtahům. Dále poukazuje na své zdravotní potíže a vyjadřuje obavu, že další trvání vazby jej ohrožuje na životě.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nejen zrušil napadená vazební rozhodnutí, ale aby zároveň orgánům činným v trestním řízení přikázal trestní stíhání proti stěžovateli zastavit. Stěžovatel navrhuje, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně, a dále žádá, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem ve smyslu ust. §83 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, resp. aby dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil povinnost ostatním účastníkům a vedlejším účastníkům řízení nahradit náklady řízení o ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení, která posléze zaslal stěžovateli k replice, v níž stěžovatel v podstatě setrval na svých argumentech vyjádřených v ústavní stížnosti. Je toho názoru, že obecné soudy ve svých vyjádřeních uvádějí nepravdivé údaje. Ústavní soud si dále vyžádal kopie všech dosavadních vazebních podání stěžovatele (žádostí, stížností) a vazebních rozhodnutí ve smyslu §68, §69, §71, §72 odst. 3, §73, §73a a §74 tr. řádu. Dále byl Ústavním soudem vyžádán opis protokolu z hlavního líčení konaného Městským soudem v Praze v trestní věci stěžovatele dne 19. 9. 2008. Obecným soudem jako účastníkem řízení byl Ústavnímu soudu dále zaslán dosud nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2008, jímž byl stěžovatel v trestní věci sp. zn. 45 T 23/2008 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Stěžovateli byl tímtéž rozsudkem uložen i trest propadnutí věci a dále bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným.
Je vhodné připomenout, že rozhodnutím obecných soudů i ministra spravedlnosti bylo povoleno vydání stěžovatele justičním soudům Ruské federace, které je však podmíněno ukončením předmětného trestního řízení v České republice.
III.
Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a že ani dalším návrhům stěžovatele nelze vyhovět.
Ústavní soud poukazuje na to, že ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a zásah Ústavního soudu je přípustný jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny. Ústavní soud v projednávané věci předně poukazuje na to, že se otázkou zákonnosti, odůvodněnosti a trvání vazby stěžovatele zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích o návrzích stěžovatele (viz rozhodnutí ve věci I. ÚS 2943/07, IV. ÚS 520/08, IV. ÚS 104/08, I. ÚS 2697/08, I. ÚS 1184/08, II. ÚS 745/08, naposledy viz usnesení ze dne 1. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 1937/08). V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel opětovně uplatňuje argumentaci, s níž se již Ústavní soud vypořádal v citovaných usneseních, jimiž pro zjevnou neopodstatněnost odmítal jeho předchozí ústavní stížnosti. Obdobnou argumentaci ve své ústavní stížnosti použil i spoluobviněný stěžovatele V. V. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1091/08). Z vyžádaného spisového materiálu, ale ani ze samotného odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by v mezidobí nastaly ohledně jednotlivých, opětovně uplatňovaných námitek stěžovatele takové skutečnosti, jež by Ústavní soud vedly ke změně stanovisek, vyjádřených v předchozích usneseních, na jejichž odůvodnění Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
Pokud jde o samu důvodnost trestního stíhání stěžovatele a skutkového stavu v jeho trestní věci Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na své vyjádření k této otázce uvedené na str. 6 usnesení ze dne 1. 4. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 1937/08 a dále na závěry uvedené na str. 4 usnesení ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2697/08. Obdobně pokud jde o námitky stěžovatele vztahující se k zajištěným cestovním a jiným dokladům Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na str. 5 usnesení sp. zn. I. ÚS 1937/08.
Pokud jde o sama rozhodnutí napadená ústavní stížností nyní projednávanou, Ústavní soud konstatuje, že již Městský soud v Praze se ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2008 náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi a poukázal na řadu zcela konkrétních skutečností ve smyslu ust. §67 tr. řádu, jež činí zajištění osoby stěžovatele vazbou v rámci trestního řízení nezbytným opatřením. To se týká jak samotné důvodnosti trestního stíhání ve smyslu dovětku ust. §67 tr. řádu, tak i okolností odůvodňujících jednotlivé vazební důvody dle §67 písm. a), c) tr. řádu. Z napadeného rozhodnutí neplyne, že by městský soud či vrchní soud jako soud stížnostní citovanou právní normu interpretovaly v rozporu s ústavními zásadami, včetně zásady proporcionality zásahů do práv osob. Za projev libovůle, porušující základní práva stěžovatele, nelze považovat ani poukaz obecných soudů na skutečnost, že stěžovatel převedl svoji obchodní společnost na svou matku, žijící v Rusku, že se snaží prostřednictvím jiných osob vybírat finanční prostředky ze svých účtů, jejichž zajištění bylo zrušeno. Hodnocení těchto skutečností ve smyslu důvodné obavy, že stěžovatel bude jednat dle §67 písm. a) tr. řádu, náleží obecným soudům, které své závěry vysvětlily dostatečným a srozumitelným způsobem v odůvodnění napadených rozhodnutí. Stejně tak nelze jako irelevantní či nepřípustný označit argument obecných soudů, týkající se závažného charakteru a trvání stíhané trestné činnosti.
Za podstatnou je dále třeba označit i okolnost, že v době, kdy obecné soudy rozhodovaly, stále pokračovalo ještě další trestní stíhání stěžovatele, pro část trestné činnosti, jež byla vyloučena k samostatnému jednání. Ústavní soud se rovněž může k přihlédnutím ke všem okolnostem ztotožnit s argumentací Vrchního soudu v Praze, pokud jde o určení výše peněžité záruky ve smyslu ust. §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu (srov. i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2008 sp. zn. 45 T 23/2008). Obecný soud je totiž při rozhodování o přijetí peněžité záruky povinen rozhodovat nejen s ohledem na osobu a majetkové poměry obviněného, ale musí ve stejné míře zohlednit i povahu a závažnost trestného činu, pro který je obviněný trestán. S ohledem na značnou výši škody, jejíž způsobení trestným činem je stěžovateli kladeno za vinu, nelze výši peněžité záruky považovat za neadekvátní či nezákonnou. Ohledně samotného trvání vazby stěžovatele Ústavní soud odkazuje již na své závěry uvedené v usnesení ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 745/08 (str. 4) i na závěry vyjádřené již v usnesení ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2697. S přihlédnutím ke všem okolnostem, vyplývajícím ze spisového materiálu, lze akceptovat odkaz obecných soudů na poměrnou složitost a rozsah trestní věci stěžovatele a dále na výrazný cizí prvek v ní obsažený, neboť stěžovatel sám, ostatní obvinění a zejména všichni poškození jsou státními občany Ruska nebo Ukrajiny.
Ústavní soud dále konstatuje, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 9. 2008 (str. 25) je zřejmé, že stěžovatel byl vyslýchán minimálně k otázce přijetí peněžité záruky dle §73a tr. řádu, o níž nelze rozhodnout, aniž by soud zkoumal a vzal v úvahu i okolnosti významné pro trvání důvodů vazby dle §67 tr. řádu. Stěžovateli a jeho obhájci byl v hlavním líčení konaném dne 18. 9. a 19. 9. 2008 poskytnut dostatek prostoru, aby se mohli k otázce vazby vyjádřit. Současně bylo jednáno i o vazbě spoluobviněného Vyatkina. Za těchto okolností nelze na postup obecných soudů hledět jako na rozporný s judikaturou Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, neboť stěžovatel byl před tím naposledy vyslýchán v hlavním líčení dne 4. 7. 2008 a lhůta k dalšímu rozhodnutí o trvání vazby končila dnem 4. 9. 2008.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je třeba podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud tak učinil mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Pokud jde o návrhy stěžovatele ve smyslu §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřipadá stěžovatelem navrhovaný postup v úvahu již kvůli samotnému výsledku řízení. Dále je třeba připomenout, že stěžovatel sám nijak nedoložil skutečnosti, jež by Ústavní soud mohly vést k rozhodnutí ve smyslu jeho návrhu a takové skutečnosti nevyplývají ani z vyžádaného spisového materiálu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu