ECLI:CZ:US:2008:3.US.1255.08.1
sp. zn. III. ÚS 1255/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Vladimírem Zimou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na Drážce 1549, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v řízení vedeném Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 48/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci pokračovat v průtazích v jeho občanskoprávní věci vedené pod sp. zn. 9 C 48/2007, a aby mu dále uložil nezasahovat do jeho procesních práv nezajištěním, resp. neumožněním osobní účasti na nařízených jednáních. Stěžovatel má za to, že obecný soud svým postupem porušuje jeho práva zaručená článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že dne 5. 1. 2007 stěžovatel u Okresního soudu v Hradci Králové podal žalobu na vydání věcí a návrh na převzetí těchto věcí do úschovy soudu. Řízení je vedeno pod sp. zn. 9 C 48/2007 a dosud v něm nebylo vydáno meritorní rozhodnutí. V jeho průběhu podal stěžovatel stížnost na průtahy v řízení, kterou předseda tamního soudu přípisem ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. St. 1/2008 shledal důvodnou s tím, že k průtahům došlo v období 21. 2. 2007 - 9. 5. 2007 a 26. 7. 2007 - 28. 11. 2007. Okresní soud poté usnesením ze dne 19. 3. 2008 č. j. 9 C 48/2007-53 ustanovil stěžovateli zástupcem advokáta k ochraně jeho zájmů a za účelem přípravy jednání jej předvolal na den 7. 5. 2008. Stěžovatel se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, a protože soud nezajistil jeho eskortu, žádal o odročení jednání, neboť trval na své osobní účasti. Ve stanovený den jednání proběhlo za účasti stěžovatelova právního zástupce, který stěžovatele o jeho průběhu zpravil pomocí zaslaného protokolu z jednání. Stěžovatel se proti tomuto postupu ohradil, jakož i proti provedení jeho účastnického výslechu u Okresního soudu v Karviné na základě dožádání.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti má stěžovatel za to, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94, dle kterého je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy fungování soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány. Skutečnost, že stát této povinnosti nedostál, nemůže jít k jeho tíži, a to zejména v situaci, kdy soud ve skutkově a právně jednoduché věci neučinil téměř žádný úkon a po dobu osmnácti měsíců proběhlo toliko jediné ústní jednání. Dotčení svých ústavně zaručených práv shledává stěžovatel rovněž ve skutečnosti, že se nemohl zúčastnit nařízeného jednání, ač na své osobní účasti trval, a odkazuje posléze na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 173/94, I. ÚS 71/99 a I. ÚS 209/98.
Předsedkyně senátu Okresního soudu v Jindřichově Hradci ve svém vyjádření navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Je názoru, že ve věci nedošlo k průtahům v míře, jež by odůvodňovala zásah Ústavního soudu, a stěžovatel ani nepodal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o soudech a soudcích“). Účast stěžovatele na ústních jednání není podle jejího názoru nutná, jelikož k ochraně jeho zájmů byl ustanoven zástupce z řad advokátů.
Namítá-li stěžovatel průtahy v řízení, je patrno, že brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. K pojmovému vymezení „jiného zásahu“ se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, str. 243), a průtahy v občanskoprávním řízení, jež stěžovatel namítá, takovým zásahem - v obecné poloze - být mohou.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Je standardní zásadou rozhodovací praxe Ústavního soudu, že jeho možnosti zasáhnout do procesů vedených obecnými soudy jsou - v případě tvrzených průtahů v řízení - omezeny na situace, kdy jsou průtahy v řízení dosud aktuální a náprava nebyla zjednána ani na základě stížnosti na průtahy v řízení dle ustanovení §164 zákona o soudech a soudcích ani návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu jeho ustanovení §174a.
Právě využití institutu „návrhu na určení lhůty“ dle §174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud po dni 1. 7. 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (z pohledu citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v probíhajících řízeních před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 588/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06). Na této již ustálené judikatuře Ústavní soud setrvává i nadále.
Z vyjádření předsedkyně senátu Okresního soudu v Jindřichově Hradci je zřejmé, že stěžovatel návrh ve smyslu §174a zákona o soudech a soudcích nepodal. Vzhledem k tomu, že se jedná o procesní prostředek, který Ústavní soud – jak již výše uvedl – považuje za efektivní prostředek sloužící k zamezení tvrzeným průtahům, nevyčerpal tím všechny prostředky k ochraně svých práv.
Potud jde tedy o ústavní stížnost nepřípustnou; obdobné je pak namístě dovodit i ohledně její druhé části.
K námitkám, týkajícím se nezajištění stěžovatelovy účasti na jednání v občanskoprávním řízení, totiž nutno připomenout, že ústavní soudnictví je vybudováno zásadně na principu přezkumu věcí pravomocně skončených, jinými slovy, ústavní stížnost je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, kdy prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, avšak v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Ústavní soud proto, jak pravidelně uvádí, není zásadně oprávněn vstupovat do dosud neskončeného řízení. Právo subjektu být přítomen ústnímu jednání v řízení, jehož je účastníkem, zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny, v prvé řadě zajišťuje, aby byl přímo a nezprostředkovaně informován o průběhu řízení, mohl se vyjadřovat ke všemu, co v řízení vyjde najevo, navrhovat provedení důkazů apod. Nejde však o právo absolutní, nýbrž je možné, aby v odůvodněných případech z něj byla učiněna výjimka, a to za předpokladu, že nebude dotčeno ve své samotné podstatě. Je věcí nalézacího soudu, aby s ohledem na konkrétní okolnosti případu a vývoj řízení zvažoval, zda je účast na ústním jednání stěžovatele nezbytná či zda je jeho právo být přítomen jednání dostatečně zajištěno náhradním způsobem, např. účastnickou výpovědí u dožádaného soudu či prostřednictvím ustanoveného advokáta.
Bude-li stěžovatel přesvědčen, že jemu nepříznivý výsledek řízení je důsledkem – právě – soudem nezajištěné účasti (absencí nařízené eskorty z věznice) na ústních jednáních, a že tato okolnost založila relevantní vadu řízení, jsou mu k dispozici řádné i mimořádné opravné prostředky v režimu občanskoprávního procesu; teprve pak se mu otevře cesta k Ústavnímu soudu, bude-li způsobilý doložit, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo dotčeno jeho právo dle článku 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud tedy i v této části uzavřel, že podaná ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a návrh stěžovatele podle shora citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj