infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.01.2004, sp. zn. III. ÚS 133/03 [ nález / MUCHA / výz-4 ], paralelní citace: N 14/32 SbNU 123 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:3.US.133.03

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Zastavení soudního řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru

Právní věta Předmětem soudního řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem je určit platnost uvedeného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy (§61 odst. 1 zákoníku práce), jenž je nárokem mzdovým, přecházejícím na právní nástupce zaměstnance (§260 odst. 2 zákoníku práce). Jestliže zaměstnanec v průběhu daného řízení zemře, nelze je podle §107 odst. 5 občanského soudního řádu bez dalšího zastavit s tím, že příslušný právní vztah (pracovní poměr) zanikl, když jeho určitá část představující mzdové nároky zaměstnance jeho smrtí nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci stěžovatele.
ECLI:CZ:US:2004:3.US.133.03
sp. zn. III. ÚS 133/03 Nález Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 29. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 133/03 ve věci ústavní stížnosti E. H. a spol. proti usnesení Městského soudu v Praze z 28. 11. 2002 sp. zn. 13 Co 627/2002, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelek proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29. 5. 2002 sp. zn. 27 C 3/2001, jímž bylo zastaveno řízení ve věci žalobce (právního předchůdce stěžovatelek) o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002 č. j. 13 Co 627/2002-43 se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadly stěžovatelky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002 č. j. 13 Co 627/2002-43, přičemž tvrdily, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu a na přístup k soudu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v důsledku čehož mělo dojít i k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu (sp. zn. 27 C 3/2001), který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozhodnutím bylo odmítnuto odvolání stěžovatelek proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2002 č. j. 27 C 3/2001-31, jímž bylo zastaveno řízení ve věci žalobce A. H. proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Obvodní soud v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že se žalobce domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce ze dne 17. 5. 2000, doručená mu dne 3. 7. 2000, je neplatná. Pro případ zamítnutí tohoto návrhu (jakožto primárního žalobního petitu) se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit odstupné ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím (eventuální petit). V průběhu řízení však bylo na základě sdělení Obvodního soudu pro Prahu 6 zjištěno, že žalobce dne 10. 4. 2002 zemřel. Vzhledem k této skutečnosti obvodní soud zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení [§103 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], resp. zda povaha věci brání v řízení pokračovat (§107 odst. 5 o. s. ř.). Přitom nejprve poukázal na to, že předmětem řízení bylo určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, nikoli peněžité nároky žalobce (na něž by bylo nutno uplatnit ustanovení §260 zákoníku práce), a na tom nic nemění skutečnost, že žalobce formuloval eventuální petit pro případ zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. K tomu obvodní soud uvedl, že povaha věci brání pokračovat v řízení mimo jiné tehdy, pokud smrtí účastníka řízení dochází k zániku právního vztahu, o který v řízení šlo. V posuzovaném případě smrtí žalobce došlo k zániku pracovního poměru bez ohledu na skutečnost, zda výpověď ze dne 17. 5. 2000 byla učiněna platně či nikoli, a proto řízení bylo třeba podle §107 odst. 5 o. s. ř. zastavit. Citované usnesení obvodního soudu napadly stěžovatelky odvoláním, které však Městský soud v Praze odmítl s tím, že je nelze věcně projednat. Tento svůj závěr odůvodnil tak, že pokud účastník řízení ztratí způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo v něm může pokračovat (§107 o. s. ř.). V tomto případě se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi (primární petit), pro případ, že bude tento návrh zamítnut, navrhoval, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu na odstupném příslušnou částku (eventuální petit). O nároku uplatněném formou eventuálního petitu by soud rozhodoval jen tehdy, jestliže by nevyhověl petitu primárnímu. Za situace, kdy žalobce v průběhu řízení zemřel, soud prvního stupně nepochybil, když řízení z důvodu neodstranitelného nedostatku jedné z jeho podmínek zastavil. Žalobcem uplatněný nárok je totiž vázán pouze na jeho osobu a nejde o peněžitý nárok, který by přešel na osoby uvedené v §260 odst. 2 zákoníku práce v rozsahu uvedeném tamtéž. Protože nedošlo k procesnímu nástupnictví, nelze dospět k jinému závěru, než že pozůstalá manželka a pozůstalé dcery nejsou účastnicemi řízení, a tudíž ani osobami subjektivně oprávněnými k podání odvolání (§201 o. s. ř.). Z tohoto důvodu odvolací soud odvolání podle §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako odvolání podané někým, kdo k němu není oprávněn. Pro úplnost soud uvedl, že zastavil-li soud prvního stupně řízení z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení na straně žalobce, je doručení rozhodnutí takovému účastníku pojmově vyloučeno, stejně jako doručení prostřednictvím zástupce takového účastníka, a protože nedošlo ani k procesnímu nástupnictví, nepřicházelo v úvahu ani doručení napadeného usnesení dědicům žalobce. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelky vyslovily názor, že usnesením Městského soudu v Praze došlo k odepření spravedlnosti. Dále v ústavní stížnosti uváděly, že se odvolací soud vůbec nezabýval nejzávažnější částí jejich námitek, totiž že bez rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi nemůže být rozhodnuto o nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatnosti výpovědi, který na stěžovatelky přešel a smrtí žalobce nezanikl, protože ze soudní judikatury vyplývá, že otázku neplatnosti výpovědi nelze posuzovat jako otázku předběžnou v řízení o nároku na náhradu mzdy. Jestliže odvolací soud přešel bez povšimnutí argumenty stěžovatelek, jimiž odůvodňovaly svůj právní zájem na určení neplatnosti výpovědi, a to navíc za situace, kdy mu muselo být zřejmé, že se stěžovatelky ocitly v právně neprůchodné situaci, protože na ně přešel případný nárok na náhradu mzdy, jenž je ovšem podmíněn rozhodnutím o neplatnosti výpovědi, nesplnil svou povinnost své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit; v daném ohledu pak poukázaly na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu [konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 336/2000 a sp. zn. III. ÚS 103/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 26, nález č. 61; svazek 17, nález č. 17]. Dále stěžovatelky v podstatě zopakovaly, že podle §64 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí může zaměstnanec uplatnit v prekluzivní lhůtě dvou měsíců a bez podání žaloby se považuje výpověď za platnou. Dle soudní judikatury v případě nepodání žaloby skončí pracovní poměr podle jednostranného zrušovacího projevu, i když by to byl jinak právní úkon neplatný, a platnost rozvázání pracovního poměru nemůže být potom přezkoumávána soudem, a to ani jako předběžná otázka v řízení o nároku na náhradu mzdy podle §61 zákoníku práce. Bez rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi podle §64 zákoníku práce nelze úspěšně uplatnit nárok na náhradu mzdy podle §61 zákoníku práce; tento nárok nezaniká, ale v rozsahu uvedeném v §260 odst. 2 zákoníku práce přechází na manžela, děti a rodiče, resp. dědice. Bez takového rozhodnutí tedy dojde k tomu, že uplatnění nároku dědiců žalobce na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru je navždy vyloučeno. Dále stěžovatelky uvedly, že předmětem řízení nebylo určení, zda žalobcův pracovní poměr trvá, ale určení neplatnosti výpovědi, a proto skutečnost, že pracovní poměr žalobce podle §42 odst. 4 zákoníku práce zanikl úmrtím, není významná. Kromě toho zastavením řízení nastal stav, že se výpověď ze dne 17. 5. 2000 považuje za platnou, a tedy ke skončení pracovního poměru došlo již dne 31. 10. 2000, a tedy nikoliv dnem úmrtí žalobce. Postupem Městského soudu v Praze dle stěžovatelek došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených práv a svobod, nastal rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. IV. ÚS 267/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 150), jakož i s principem právního státu, a proto navrhly, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze uvedl, že pokládá své rozhodnutí za odpovídající zákonu, přičemž odkázal na jeho odůvodnění. Dále poukázal na to, že stěžovatelky nerozlišují a zaměňují mzdové nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru podle §61 zákoníku práce a odstupné podle §60a téhož zákona, které mzdovým nárokem není, a dále uvedl, že o nároku uplatněném formou eventuálního petitu lze rozhodnout pouze tehdy, bude-li zamítnut, tj. věcně rozhodnut, petit primární, a že nedošlo k přechodu předmětného peněžitého nároku na stěžovatelky jako osoby uvedené v §260 odst. 2 zákoníku práce. Tvrzení stěžovatelek, že postupem odvolacího soudu byla porušena jejich ústavně zaručená práva, tento soud odmítl a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neodůvodněnou odmítl. Česká republika se postavení vedlejšího účastníka vzdala. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelek s názorem obecných soudů na to, jak postupovat v případě, že v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru účastník řízení zemře (tj. ztratí způsobilost být účastníkem řízení), kdy podle stěžovatelek měly obecné soudy nedůvodně, tj. v rozporu s §107 odst. 5 o. s. ř., zastavit soudní řízení, resp. s postupem odvolacího soudu, jenž odvolání stěžovatelek proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, a to aniž by své rozhodnutí řádně zdůvodnil, neboť se dostatečně nevypořádal se všemi námitkami stěžovatelek. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, k čemuž je třeba dodat, že se Ústavní soud plně ztotožnil i s právní argumentací stěžovatelek. Obecnými soudy aplikované ustanovení §107 o. s. ř. upravuje postup soudu za situace, kdy účastník ztratí během řízení způsobilost být účastníkem řízení, a v souvislosti s tím řeší i otázku tzv. procesního nástupnictví. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, v prvé řadě soudy musí podle povahy věci posoudit, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat; povahou věci se přitom rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení. Dle teorie i praxe povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat zejména tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, nepřecházejí na právního nástupce, příp. kdy ten neexistuje, kde smrtí účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o který v řízení šlo, a tam, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení (viz např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 6. vydání, Praha, 2003, I. díl, str. 373, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 2 Cdon 862/96, Soudní judikatura, roč. 1997, č. 7, str. 145, poř. č. 53). Jak lze dovodit z rozhodnutí soudů obou stupňů, ty vycházely z názoru, že pokud pracovní poměr zanikl podle §42 odst. 4 zákoníku práce smrtí žalobce, pak došlo k zániku právního vztahu, o který v řízení šlo. S názory obecných soudů lze souhlasit v tom ohledu, že podle citovaného ustanovení smrtí zaměstnance pracovní poměr zaniká, v důsledku čehož práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu, jež jsou vázány na osobu zaměstnance, rovněž zanikají. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že na jiného mohou přejít ta práva a povinnosti, které na základě pracovněprávních vztahů vznikly a v okamžiku smrti zaměstnance ještě existovaly. Tato práva a povinnosti se zpravidla projevují v podobě peněžitých nároků zaměstnance nebo zaměstnavatele. Zemře-li zaměstnanec, jeho práva a povinnosti přecházejí na manžela, děti, rodiče, popřípadě na jeho dědice, a to v rozsahu vyplývajícím z §260 zákoníku práce (srov. Součková, M., a kol.: Zákoník práce, Komentář, C. H. Beck, 3. vydání, Praha, 2001, str. 594, 630-631; Hochman, J., Jouza, L., Kottnauer, A.: Zákoník práce a předpisy související, Linde Praha, 3. vyd., 2002, str. 561). Podle §61 odst. 1 zákoníku práce dá-li zaměstnavatel neplatnou výpověď a zaměstnanec oznámí zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (jak tomu mělo být i v posuzovaném případě), jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Předmětem daného soudního řízení bylo určení neplatnosti právního úkonu žalovaného (tj. zda výpověď daná žalovaným původnímu účastníkovi řízení je platná), přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy. Jestliže pracovní poměr nepochybně zanikl buď na základě výpovědi zaměstnavatele, nebo smrtí zaměstnance, pak z prvně uvedeného hlediska (tj. existence pracovního poměru) rozhodování o neplatnosti výpovědi prima facie postrádá význam. Pokud však jde o druhý aspekt, tj. náhradu mzdy, ta představuje mzdový nárok (srov. Součková, M., a kol., lit. shora, str. 631), který podle §260 odst. 2 zákoníku práce do výše odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku přechází na osoby v tomto ustanovení uvedené (tzv. singulární sukcese), není-li těchto osob, pak na dědice (univerzální sukcesory), což platí o dalších mzdových nárocích přesahujících tuto výši, jakož i ostatních peněžitých nárocích zaměstnance, jako je např. odstupné. Lze tedy shrnout, že předmětný právní vztah (pracovní poměr), který měl dle obecných soudů zaniknout, nebyl předmětem soudního řízení; tím bylo určení platnosti právního úkonu, tedy ve svém důsledku nejen toho, zda pracovní poměr trvá, ale i toho, zda vznikly žalobci nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru, v jejichž případě jde o část právních vztahů, která smrtí žalobce nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci žalobce. Podle §107 odst. 5 o. s. ř. lze řízení zastavit v případě, že povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. V posuzovaném případě však Ústavnímu soudu není ani z napadeného rozhodnutí ani z jiných okolností zřejmé, jakým způsobem "povaha věci" brání v řízení pokračovat. Jedná-li se u stěžovatelek o osoby, na které přecházejí peněžité nároky žalobce podle §260 odst. 2 zákoníku práce, pak se v předmětném řízení rozhoduje, byť jen v tomto jednom ohledu, již o jejich právu, konkrétně o jeho existenci či neexistenci. Ústavní soud konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny; takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 66; usnesení ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. IV. ÚS 22/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, usn. č. 7). Takový případ zpravidla nastává tehdy, pokud k porušení některé z norem jednoduchého práva dojde v důsledku svévole, např. nerespektováním kogentní normy, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus (viz např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 15, nález č. 98). V posuzované věci je třeba vzít v úvahu, že předmětem interpretace bylo ustanovení procesního předpisu jakožto nástroje realizace práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny. Cílem tohoto předpisu je určitě a srozumitelně upravit postup soudu a účastníků řízení ve všech procesních situacích, které mohou za trvání sporu nastat, a to způsobem zajišťujícím ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků v občanském soudním řízení. Přes svou obsáhlost však nemůže poskytovat odpověď na každou konkrétní otázku, již v průběhu řízení musí soud řešit. Řešení takovéto procesní situace zákon ponechává na interpretační praxi soudů, přičemž výklad právního předpisu musí být založen na principech vyjádřených v ustanoveních §1 až 6 o. s. ř., jakož i na souladu s ústavními principy spravedlivého procesu (viz např. nález ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. I. ÚS 531/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 16, nález č. 171). Právem na spravedlivý proces se v prvé řadě rozumí oprávnění každého obrátit se se svou věcí na soud, příp. obdobný orgán (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), přičemž procesní předpisy je třeba vykládat a aplikovat tak, aby podstata tohoto ústavně zaručeného práva byla zachována, a nedůvodné ukončení řízení bez meritorního vyřízení věci pak představuje samo o sobě závažný zásah do uvedeného práva. V posuzovaném případě je dále třeba vzít v úvahu, že stěžovatelky ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně argumentovaly mimo jiné tím, že pokud bude řízení zastaveno, nebudou se již moci domáhat svých peněžních nároků ve smyslu §260 odst. 2 zákoníku práce, což dokládaly judikaturou Nejvyššího soudu, dle které se otázkou platnosti rozvázání pracovního poměru po uplynutí stanovené lhůty nelze zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou. Uvedené odkazy plně odpovídají závěrům právní teorie i praxe [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 40/1969, a ze dne 12. 3. 1987 sp. zn. Cpj 291/86, publikován tamtéž, č. sešitu 6/1987 (pod č. 20/1987/III); Součková, M., a kol., lit. shora, str. 194], což by ve svém důsledku dle všeho znamenalo, že i když jejich právnímu předchůdci vznikl v důsledku (eventuálně) neplatného rozvázání pracovního poměru peněžitý nárok vůči jeho zaměstnavateli, který na stěžovatelky přechází, bylo by do budoucna skutečně vyloučeno vymáhat jej soudní cestou. Přesto předmětné námitky, resp. argumentace stěžovatelek v podaném odvolání, na níž byly tyto námitky postaveny a kterou nebylo možno považovat za evidentně nerelevantní, zůstala soudem druhého stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí zcela bez povšimnutí, a to za situace, kdy rozhodnutí obecných soudů postrádají přesvědčivé zdůvodnění závěru, že žádná práva žalobce na stěžovatelky nepřešla. Přitom z řady rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí (např. nález ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 17, nález č. 17). Na základě těchto skutečností dle Ústavního soudu nelze považovat napadené rozhodnutí za ústavně konformní, neboť vykazuje vzhledem k jeho nedostatečnému zdůvodnění prvek libovůle; za dané situace se interpretace a aplikace ustanovení §107 o. s. ř. ze strany obecného soudu nejeví jako ústavně konformní, ale naopak - vzhledem k výše uvedeným právním závěrům - jako extrémní, vedoucí k porušení práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu. Ústavnímu soudu nezbývá tedy než konstatovat, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatelek na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, což představuje ve svém důsledku rovněž porušení i čl. 90 a 95 Ústavy. Ústavní soud proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona stěžovatelkám vyhověl a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona zrušil. Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:3.US.133.03
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 133/03
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 14/32 SbNU 123
Populární název Zastavení soudního řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru
Datum rozhodnutí 29. 1. 2004
Datum vyhlášení 29. 1. 2004
Datum podání 17. 3. 2003
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 90, čl. 95, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 65/1965 Sb., §42 odst.4, §61 odst.1, §260 odst.2, §42 odst.4, §61 odst.1, §260 odst.2
  • 99/1963 Sb., §107 odst.5, §107 odst.5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstřík pracovní poměr
řízení/zastavení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Stanovisko Pl. ÚS-st 26/08 pro řízení sp. zn. I. ÚS 1847/08. Částečně překonává nálezy sp. zn. I. ÚS 689/05, III. ÚS 473/01, III. ÚS 133/03, I. ÚS 83/04, I. ÚS 586/05.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-133-03
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 18980
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31