ECLI:CZ:US:2017:3.US.1363.17.1
sp. zn. III. ÚS 1363/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., t. č. věznice Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, sídlem Žitná 1633/47, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. března 2017 č. j. 7To 94/2017-70 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. února 2017 č. j. 36PP 3/2017-51, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2017 podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť jimi mělo být dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní soudy vadně interpretovaly podmínky stanovené v §88 odst. 1 trestního zákoníku, když nepřípustně hodnotily chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody (snaha o resocializaci, možnost zaměstnání a bydlení). Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími soudů, které odmítly vzít za prokázané, že se stěžovatel v průběhu výkonu trestu polepšil. Soudy totiž naprosto pominuly pozitivní stanovisko vychovatele věznice a nijak nezohlednily aktivní přístup stěžovatele k plnění povinností, který nepolevil ani poté, co byla jeho předchozí žádost o podmíněné propuštění zamítnuta jako nedůvodná a znovu získal kázeňskou odměnu (16 pochval, absence kázeňských trestů). Soud dále pochybil v tom, že pokud posuzoval trest jako celek, nesprávně právně posoudil vývoj stěžovatele během výkonu trestu, kdy z počátku z problematické osoby se v rámci výkonu trestu změnil na osobu odpovědnou a je zde zřetelně vidět, že výchovný prvek trestu byl beze zbytku naplněn. V souvislosti s trestným činem, za který byl odsouzen, řádně vykonal více než dvě třetiny uloženého trestu.
3. Stěžovatel dále namítá, že trestní soudy porušily princip ne bis in idem, neboť nesplnění podmínky spočívající v předpokladu vedení řádného života dovodily z trestní minulosti stěžovatele, takže za jedno jednání je rovněž stěžovatel postihován podruhé. Stěžovatel poukázal na to, že je ve výkonu trestu poprvé, že trestný čin spáchal ve věku 24 let, tedy ve věku blízkému věku mladistvého, krátce poté co docestoval do cizí země a neznal jazyk. Do jeho resocializace se zapojil pedagog, sociální pracovníci a představitel církve. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 1735/10 a sp. zn. II. ÚS 2503/16), a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, dle níž je dobré chování ve výkonu trestu pouze jednou z podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a nezakládá "automatický" nárok na podmíněné propuštění. Obecné soudy musejí navíc ověřit též důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy [usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715); všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)].
6. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Ani Ústava či Listina nezaručují právo na podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
7. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je plně v kompetenci obecných soudů. Ústavní soud by zasáhl pouze tehdy, pokud obecnými soudy podaný výklad by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představoval tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
8. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i stížnostního soudu netrpí žádnými ústavněprávními deficity, neboť soudy své úvahy náležitě zdůvodnily a jejich rozhodnutí tak nelze označit za svévolné.
9. Na tomto místě je vhodné připomenout funkci podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen u těch odsouzených, u nichž se lze na základě relevantních důkazů důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů.
10. V posuzované věci stížnostní soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč v případě stěžovatele, který sice byl poprvé ve výkonu trestu odnětí svobody, ale dopustil se v jeho průběhu dvakrát trestné činnosti, nebyly tyto funkce naplněny a existuje zde příliš vysoké riziko jeho dalšího selhání. Za tohoto stavu věci dospěl i stížnostní soud k závěru, že podmíněné propuštění odsouzeného stěžovatele je rizikové a v současné době předčasné. Ústavní soud považuje tuto úvahu za opodstatněnou a dostatečně odůvodněnou v souladu s §134 tr. řádu. V tomto výkladu Ústavní soud nespatřuje interpretační exces; naopak jde o postup v souladu s funkcí výkonu trestu odnětí svobody spočívající v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti.
11. Ústavní soud přisvědčil závěrům stížnostního soudu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, nebyla zjištěna procesní pochybení. Žádost odsouzeného byla projednána za dodržení všech relevantních ustanovení trestního řádu ve veřejném zasedání, dokazování provedl soud I. stupně v rozsahu, který postačuje pro posouzení důvodnosti žádosti odsouzeného, a vyvodil z něj odpovídající skutkové i právní závěry, se kterými se stížnostní orgán ztotožnil. Soud I. stupně přihlédl ke všem skutečnostem uváděným stěžovatelem, ať už jde o nabídku zaměstnání či přístup děkana řeckokatolické církve k osobě stěžovatele a stěžovateli dal možnost dostatečným způsobem, aby uplatnil v probíhajícím řízení svá procesní práva. Pokud jde o skutková zjištění a jejich následné promítnutí do právních závěrů, pak soud I. stupně postupoval podle §134 odst. 2 trestního řádu, takže v zásadě lze na jeho závěry odkázat.
12. Ústavní soud nemůže dát za pravdu stěžovateli, že by při úvahách o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody soudy neměly hledět na trestné činy, jichž se stěžovatel dopustil v minulosti a zohlednit i jeho snahu při uplatňování mimořádných opravných prostředků. Při úvahách o důvodnosti podmíněného propuštění totiž soud musí zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, přičemž mezi důležité aspekty zajisté náleží též jeho předchozí trestná činnost, respektive jeho schopnost napravit své chování. Lze ostatně poukázat na to, že i při vyměřování trestu za trestný čin zákon přikazuje, resp. umožňuje přihlédnout k předchozí trestné činnosti pachatele [viz §42 písm. p) a §59 trestního zákoníku].
13. Je-li argumentováno zásadou ne bis in idem, pak skutečně Ústavní soud v některých svých rozhodnutí vyjádřil názor, že samotná povaha trestné činnosti nachází svůj odraz již ve výši vyměřeného trestu a neměla by být znovu akcentována významným způsobem při rozhodování o podmíněném propuštění. Nicméně při posouzení důvodnosti žádosti odsouzeného nelze abstrahovat od uplatnění zákonných podmínek. Je sice pravdou, že odsouzený nebyl kázeňsky trestán během výkonu trestu odnětí svobody, respektive žádný kázeňský trest alespoň z hodnocení podaného věznicí není zřejmý, což nevylučuje, že byl v mezidobí zahlazen, podstatné ale je, že se dopustil v průběhu výkonu trestu odnětí svobody dvakrát trestné činnosti. Jednou uprchl z výkonu trestu odnětí svobody a jednou napadl spoluvězně, tedy dopustil se opět násilného jednání, pro které mu ostatně byl uložen i primární trest. Přitom ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku v tomto směru zní zcela jasně, odsouzený musí prokázat svým chováním a plněním svých povinností polepšení, a to nejen ve výkonu trestu odnětí svobody, ale již po právní moci rozsudku počínaje tímto datem. Je zřejmé, že není možné toto období rozdělovat na část, po kterou nebyl odsouzený ztotožněn s výkonem trestu, po kterou měl adaptační problémy, a na část, kdy se mu dařilo již lépe. Výkon trestu tvoří jednoznačně celek a zákon na něj tak pohlíží. Jestliže tedy odsouzený jednal způsobem, který byl shora zmíněn, rozhodně se zohlednění této skutečnosti nijak nedotýká zákazu dvojího přičítání. Rovněž stížnostní soud nepovažuje za porušení tohoto zákazu, pokud má za to, že prokázaná míra polepšení ve výkonu trestu odnětí svobody musí být v určité korelaci k závažnosti trestné činnosti, za kterou byl tento trest uložen, a v přiměřenosti k riziku, které společnost nese tím, že pachatele trestné činnosti, a v tomto případě takto závažné trestné činnosti, propouští předčasně na svobodu. Veden těmito úvahami dospěl Ústavní soud k závěru, že trestní soudy nepochybily, pokud žádost stěžovatele zamítly.
14. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu