ECLI:CZ:US:2017:3.US.144.16.1
sp. zn. III. ÚS 144/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti AUTOSKLO K + M spol. s r. o., sídlem Prostřední 2792/1, České Budějovice, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, sídlem Žižkova tř. 1321/1, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2015 č. j. 7 Afs 237/2015-33 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. července 2015 č. j. 10 Af 15/2014-110, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že Finanční úřad v Českých Budějovicích (dále jen "správce daně") po provedené daňové kontrole vyměřil stěžovatelce patnácti dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen, září, prosinec 2007, a leden až prosinec 2008 (celkem ve výši 1 377 500 Kč); současně předepsal stěžovatelce k úhradě penále. K odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství (vedlejší účastník) platební výměry rozhodnutím ze dne 28. 11. 2013 č. j. 29794/13/5000-14301-704561 věcně potvrdil (změnil pouze bankovní údaj).
3. Stěžovatelčinu žalobu zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 7. 2015 č. j. 10 Af 15/2014-110 (šlo o druhý rozsudek v pořadí, neboť první rozsudek ze dne 26. 11. 2014 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 7 Afs 12/2015-45 z důvodu nevypořádání důkazních návrhů). Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 7 Afs 237/2015-33.
4. Správní soudy shledaly zákonnost napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka. Ztotožnily se s jeho závěrem, že stěžovatelka sice uplatnila nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, a to z reklamních plnění přijatých v roce 2007 od společnosti A.D.Z., s. r. o., a v roce 2008 od společnosti SNOOROCK s. r. o., avšak ty jí nelze uznat. Podle soudů daňové orgány relevantně zpochybnily, že by se uvedené obchody uskutečnily tak, jak stěžovatelka tvrdila a formálně dokladovala, přičemž následně stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno a dostatečná zpochybnění předestřená daňovými orgány nevyvrátila. Podle soudů dospěly daňové orgány ke správnému závěru, že stěžovatelka byla účastna tzv. podvodných daňových řetězců, jejichž účelem bylo vylákání nadměrného odpočtu od státu, kdy stěžovatelka o takovém podvodu věděla nebo musela vědět s ohledem na všechny okolnosti, které vyplynuly z dokazování daňových orgánů. Nejvyšší správní soud dále přisvědčil krajskému soudu v tom, že jedna z námitek stěžovatelky vznesená až při jednání krajského soudu, v níž byla vedlejšímu účastníku vytknuta procesní vada ve spojení s dožádáním, nebyla přípustným doplněním jinak včas uplatněných žalobních bodů. Nejvyšší správní soud konečně řešil i námitku o porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce, podle které krajský soud její věc projednal a rozhodl pokaždé v jiném složení senátu. Nejvyšší správní soud námitce nevyhověl s tím, že stěžovatelka netvrdí podjatost soudců, a věc projednal a rozhodl rozsudkem ze dne 22. 7. 2015 jediný senát krajského soudu určený dle rozvrhu práce pro daný typ (finančních) věcí; rozvrh práce sice uvádí čtyři členy daného senátu namísto (pouhých) tří, avšak to se nevymyká řádnému stanovení složení senátu, které tímto musí u "malých" soudů zajistit plynulost rozhodování i v případech náhlé nemoci některého ze členů senátu; rozvrh práce řádně určoval i zastupující soudce. Ani výměna jednoho ze soudců ze stanovených čtyř při druhém projednání a rozhodnutí věci před krajským soudem nepředstavuje tedy podle Nejvyššího správního soudu svévolnou manipulaci při přidělování věcí a neporušila zásadu zákonného soudce.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti k porušení práva na zákonného soudce uvedla, že krajský soud ji v řízení nejdříve písemně poučil; uvedl čtyři soudce daného senátu, kteří by dle rozvrhu práce mohli věc rozhodovat (tři soudkyně a jeden soudce). Následně při prvním jednání již byli přítomni tři z těchto členů (dvě soudkyně a jeden soudce) a bylo tak dle stěžovatelky vymezeno konkrétní složení tříčlenného senátu. Krajský soud v daném složení vydal rozsudek, jenž byl následně zrušen Nejvyšším správním soudem. Při dalším ústním jednání pak krajský soud již měl pozměněné složení senátu, a to pokud jde o jednoho ze členů (přítomny byly tři soudkyně). Stěžovatelčině námitce ke složení senátu krajský soud při jednání nevyhověl; předsedkyně senátu vyložila, že při prvním projednání a rozhodování krajským soudem daný soudce toliko zastupoval za soudkyni, která náhle onemocněla, avšak nyní je již členkou senátu. Stěžovatelka namítá, že nebyla při prvním jednání poučena, že složení senátu je pozměněné z důvodu nemoci jedné členky. Podle stěžovatelky daný soudce byl jejím zákonným soudcem a nepřestal jím být ani při druhém projednání věci. Pro změnu senátu nebyl důvod, neboť daný soudce nadále náleží k danému specializovanému senátu a v účasti na jednání mu nebránil ani žádný zákonný vážný důvod. Podle stěžovatelky rozvrh práce postrádá pevná pravidla pro jasné určení tříčlenného senátu; nelze také souhlasit s Nejvyšším správním soudem v tom, že rozvrh práce řádně stanoví "zástupce" pro případ vážných překážek v činnosti soudců. Stěžovatelka doplnila, že v poznámce k rozvrhu práce je uveden toliko algoritmus pro určení soudce zpravodaje. Uzavřela, že změna senátu by byla možná jen při souhlasu účastníků řízení, nebo v případě závažných důvodů.
6. Stěžovatelka k posouzení včasnosti žalobní námitky uvedla, že správce daně nejdříve uzavřel, že nebylo prokázáno ani uskutečnění plnění, avšak následně mu dal vedlejší účastník v dožádání v odvolacím řízení instrukce k "vyhledání a definování objektivních skutečností" nasvědčujících tomu, že stěžovatelka o podvodném řetězci věděla či vědět mohla. Správní soudy se pak tímto vadným postupem daňových orgánů nezabývaly a nesprávně uzavřely, že tato námitka stěžovatelky proti postupu daňových orgánů představuje nepřípustné rozšíření žalobních bodů; uvedené dožádání je však listinným důkazem, součástí daňového spisu, proto vůbec nešlo o otázku přípustnosti žalobní námitky.
7. Stěžovatelka dále vznesla námitky proti závěru o její povědomosti o tzv. podvodných daňových řetězcích.
8. Uvedla, že pokud daňový subjekt prokáže skutečnou realizaci jemu poskytnutých zdanitelných plnění uplatněných k odpočtu, nese správce daně důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že přesto jde o podvodný odpočet. Podle evropské judikatury nemůže být nárok na odpočet daně dotčen tím, že v řetězci dodávek byla jiná předchozí nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých s přihlédnutím k objektivním skutečnostem daňový subjekt (plátce daně) nevěděl nebo vědět nemohl. Sankční daňové dopady tedy nelze aplikovat na daňový subjekt, u něhož subjektivní vědomost či povinnost vědět o podvodném řetězci nebyla objektivně prokázána. To platí především v případech, kdy daňovým subjektem vykázaná zdanitelná plnění jsou nezpochybnitelná. V dosavadní praxi byly postiženy daňové subjekty, které neprokázaly skutečnou realizaci jimi vykázaných zdanitelných plnění na vstupu. V případě stěžovatelky však daňové orgány i soudy shledaly, že k plněním reálně došlo. Odpočet jí nebyl uznán za rok 2007 toliko proto, že společnost A.D.Z., s. r. o., podala daňové přiznání, avšak daň z přidané hodnoty neodvedla, a v roce 2008 z důvodu, že stěžovatelka o podvodném daňovém řetězci musela vědět. Podle stěžovatelky však většinu informací, které byly zjištěny v důkazním řízení, stěžovatelka nemohla mít při uzavírání příslušných smluv ve dnech 3. 1. 2007, 2. 1. 2008 a 3. 11. 2008, ani v době realizace sjednaného plnění. Žádný z "nashromážděných argumentů" daňových orgánů nemá povahu "objektivní skutečnosti", jež by vedla k závěru o vědomosti stěžovatelky o podvodném řetězci (zejména jde o zjištění, že některé subjekty dodavatelského řetězce neodvedly daň a následně utlumily svou podnikatelskou činnost, nebo že jsou nekontaktní); výsledky šetření jen omezeně mohou přispět ke zjištění, zda daňový subjekt od počátku věděl či vědět mohl o podvodu. Stěžovatelku v době uzavírání smluv zajímalo pouze, zda je dodavatel schopen plnění poskytnout a za jakou cenu; cenovou relaci si ověřila dotazy u jiných konzumentů obdobného plnění. Nemohlo jí být známo, jaké byly smluvené ceny mezi jednotlivými subjekty řetězce (dodavateli a subdodavateli) před výsledným dodáním služeb samotné stěžovatelce za navýšenou cenu. Stěžovatelka nepovažuje ani za nestandardní, že sídlo společnosti A.D.Z., s. r. o., bylo zapsáno na adrese bydliště - bytu jednatelky dané společnosti. Podle stěžovatelky dále daňové orgány ani správní soudy nezohlednily rozdíly v obsahu smluveného plnění mezi jednotlivými subjekty řetězce, které ovlivnily navýšení ceny (nájem reklamní plochy, "balíčky" dalších plnění). Nezohlednily ani specifika reklamních příležitostí ve vrcholovém sportu (převis poptávky, přirozeně vysoké ceny, velmi omezený počet možností získat k pronájmu reklamní plochu). Nevzaly konečně v úvahu ani prostředí, ve kterém se stěžovatelka pohybuje; podniká v autoopravárenství, tedy v prostředí "prostém podvodů", a "nemá znalosti principů podvodů a charakteristiky pachatelů"; nepohybuje se běžně "v oblasti vrcholového sportu a s ním spojené reklamy"; její "odpovědnost za podvody" na daních by bylo možno shledat pouze v případě jejího "zjevného selhání".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nedošlo k neústavnímu zásahu do předpisy ústavního pořádku chráněných práv nebo svobod účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí z tohoto hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
12. Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou porušení práva na zákonného soudce před krajským soudem, resp. vypořádáním dané námitky Nejvyšším správním soudem.
13. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů a soudců. Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce či svévole. Důležitou složkou práva na zákonného soudce je rovněž tzv. interní nezávislost soudců. Účelem je tedy vyloučit výběr soudů a soudců ad hoc, vytvořit transparentní a předvídatelná (obecná) pravidla určující soud a soudce (přísedící), kterým má ta která věc připadnout k projednání a rozhodnutí. Záruku naplnění daného práva představuje především zákonné určení věcné, místní a funkční příslušnosti soudu, určení hledisek rozdělení agendy mezi senáty a samosoudce, stanovení počtu soudců a přísedících v senátech, institut vyloučení soudce či přísedícího pro podjatost a stanovení pravidel pro určení konkrétních soudců (přísedících) k projednání a rozhodnutí věci, jakož i jejich zástupců (náhradníků). Ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), tak na stabilitu obsazení daného rozhodovacích tělesa, aby nedocházelo ke svévolným změnám ve složení. Otázka změn ve složení rozhodovacího tělesa souvisí také se zásadami přímosti a bezprostřednosti, a rovněž se zásadou rychlosti řízení. Ústavní soud v minulosti zdůraznil naléhavost uvedených požadavků zejména v případě, kdy je rozhodováno bez jednání [k uvedenému viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. III. ÚS 200/98 (N 155/12 SbNU 423), ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71), ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 29/01 (N 153/24 SbNU 125), ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243), ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2029/08 (N 125/53 SbNU 565), ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239), ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581), ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 2430/15, ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), a ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15, nebo usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 657)].
14. Základní pravidla pro přidělování věcí na jednotlivých soudech upravuje §41 až 45 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSS"). Konkrétní pravidla pro přidělování věcí na jednotlivých soudech pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku (§41 odst. 2 ZSS). Ústavní soud dále připomíná, že zatímco senát krajského soudu je tříčlenné těleso tvořené předsedou senátu a dvěma soudci nebo přísedícími (§31 odst. 2 ZSS, §31 odst. 1 soudního řádu správního), soudní oddělení se vytváří podle senátů nebo samosoudců (§40 odst. 1 ZSS), přičemž zahrnuje i další osoby [asistenty soudců, vyšší soudní úředníky, soudní tajemníky a soudní vykonavatele - viz §42 odst. 1 písm. a) ZSS]. Nadto ZSS nevylučuje, aby v soudním oddělení působilo i více soudců (či přísedících), než kolik jich tvoří senát, případně více samosoudců.
15. Ze spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že při napadnutí věci (postoupení) dne 3. 3. 2014 byla věc stěžovatelky na krajském soudu přidělena soudnímu oddělení 10 Af. Stěžovatelka byla přípisem ze dne 10. 4. 2014 poučena o možnosti vyjádřit se k případné podjatosti čtyř soudců, kteří přichází v úvahu pro projednání a rozhodnutí její věci - JUDr. Marie Krybusová, JUDr. Věra Balejová, Mgr. Helena Nutilová, JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D. Při jednání dne 26. 11. 2014 byla v protokolu označena jako předsedkyně senátu JUDr. Marie Krybusová a jako členové senátu Mgr. Helena Nutilová a JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D. Při jednání byl v tomto složení senátu vyhlášen i rozsudek. Po zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším správním soudem byl na jednání krajského soudu dne 22. 7. 2015 senát 10 Af složen z předsedkyně senátu JUDr. Marie Trnkové (dříve jménem Krybusová), a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Věry Balejové. Námitce stěžovatelky o nesprávném obsazení senátu nebylo vyhověno; předsedkyně senátu sdělila, že daný senát je složen pouze z uvedených tří soudkyň, jde o "standartní složení", ve kterém senát vždy rozhoduje, toliko při prvním projednání a rozhodnutí věci soudkyni JUDr. Věru Balejovou nahrazoval JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D., z důvodu její náhlé nemoci v den jednání (uvedené plyne z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). V řádném složení senátu krajský soud podruhé věc projednal a rozhodl.
16. Z veřejně dostupných informací (www.justice.cz) zjistil Ústavní soud následující skutečnosti z rozvrhů práce krajského soudu. V rozvrhu práce pro rok 2014 byl pro věci žalob proti rozhodnutím správních orgánů ve věcech finančních stanoven jediný senát, a to 10 Af, u nějž jako "předseda senátu, zástupce, samosoudce" byly uvedeny JUDr. Věra Balejová, JUDr. Marie Krybusová, a dále jako "soudci z povolání" Mgr. Helena Nutilová, JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D. V tzv. poznámce pro celý správní úsek krajského soudu jsou pravidla pro rozdělení napadlých věcí v jednotlivých správních senátech (2 Ad, 10 A, 10 Af, 10 Az, 10 Na). Z poznámky plyne, že všechny věci se dělí (pouze) mezi JUDr. Věru Balejovou, JUDr. Marii Krybusovou a Mgr. Helenu Nutilovou (žádná správní věc nepřipadá JUDr. Ing. Zdeňku Strnadovi, Ph.D.). Shodná úprava rozvrhu práce pro správní úsek je i v roce 2015 (předsedkyně senátu nově příjmením Trnková). Uvedený soudce je dle daných rozvrhů práce současně uveden jako místopředseda krajského soudu a pro obchodní úsek jako předseda senátů 26 INS a 26 ICm.
17. Ústavní soud má s ohledem na všechny podstatné okolnosti dané věci za to, že nedošlo k zásahu do základního práva na zákonného soudce v intenzitě, jež by nezbytně vedla ke zrušení napadených rozhodnutí správních soudů.
18. Shodně s Nejvyšším správním soudem je třeba konstatovat, že část rozvrhu práce týkající se správního úseku, zejména tedy rozhodná část týkající se senátu 10 Af, nebyla upravena podrobně a jednoznačně, pokud jde o stanovení konkrétního složení tříčlenného senátu pro projednání a rozhodnutí té které napadnuté věci. V daném senátu přitom bylo možno dle rozvrhů práce 2014 i 2015 "vybírat" z celkem čtyř soudců. Na druhou stranu však podle Ústavního soudu složení tříčlenného senátu při prvním i druhém projednávání věci před krajským soudem, resp. výměna v jednom členu senátu, nenasvědčuje libovůli a zneužití alternativy umožněné rozvrhem práce. Je třeba uvést, že věc byla v obou fázích řízení projednána a rozhodnuta senátem a soudci určenými dle rozvrhů práce; nedošlo k zastoupení jiným soudcem krajského soudu; stěžovatelka byla o možnosti obsazení těchto čtyř soudců poučena (srov. rozhodování nejasně vybraným senátem, či rozhodování soudcem odlišným od soudců stanovených v rozvrhu práce - nálezy sp. zn. III. ÚS 200/98, IV. ÚS 2053/12, IV. ÚS 307/03, IV. ÚS 1302/10). Ke změně v jednom členu senátu nedošlo libovolně v průběhu projednávání věci před vydáním konečného rozhodnutí, nýbrž věc byla projednána a rozhodnuta v konkrétním složení tříčlenného senátu, a teprve po zásahu Nejvyššího správního soudu, kdy se věc znovu vrátila ke krajskému soudu, jednal tříčlenný senát v pozměněném složení (srov. případy libovolných obměn soudců, senátů či přísedících v průběhu jedné fáze projednávání věci - nálezy sp. zn. II. ÚS 3213/10, I. ÚS 2769/15). Rovněž je třeba znovu zmínit, že prostor pro alternativy byl v rozvrhu práce pro senát 10 Af relativně malý (srov. případy většího počtu soudců či přísedících libovolně dosazovaných dle neurčitých pravidel - shodné nálezy jako v předchozí větě). Dále je třeba přihlédnout k tomu, že došlo "toliko" k obměně jednoho z přisedajících soudců, naopak stabilně zůstala předsedkyně senátu i jedna z přisedajících soudkyň, a nezměnila se ani soudkyně zpravodajka (srov. případ zásadní změny složení senátu i zpravodaje - nález sp. zn. I. ÚS 2769/15). Je třeba zohlednit i další zjištěnou skutečnost z rozvrhu práce, a sice, že všechny finanční věci správního soudnictví napadající krajskému soudu byly přidělovány z uvedených čtyř členů senátu pouze uvedeným třem soudkyním (zpravodajkám). Lze proto shledat jako věrohodné vyjádření předsedkyně senátu při jednání krajského soudu, že senát 10 Af skutečně ve většině případů působil (stabilně) ve složení daných tří soudkyň, přičemž soudce JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D. (jenž byl současně místopředsedou soudu a měl specializaci v obchodních věcech) při prvním projednání věci stěžovatelky "zastupoval" (byť není jako "zástupce" označen v rozvrzích práce). Konečně z pohledu práva na řádný proces, resp. zachování zásady přímosti a bezprostřednosti, je třeba uvést, že při jednání krajského soudu dne 22. 7. 2015 byl znovu, obdobně jako při jednání dne 26. 11. 2014, sdělen řádně obsah napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka i obsah soudního spisu, a dále byl také sdělen obsah správního spisu a proveden výslech jednatele stěžovatelky. Nelze tedy dospět k závěru, že by člence senátu JUDr. Věře Balejové nebyly bezprostředně zpřístupněny všechny rozhodné skutečnosti pro rozhodnutí věci (oproti jednání dne 26. 11. 2014). Postup, kterým došlo v dané věci k obměně složení senátu, nenese proto dle Ústavního soudu znaky extrémního excesu a důvody k postupu vedoucí se jeví jako logické a opodstatněné (nikoliv svévolné či záměrně manipulativní). Požadavek stability rozhodovacího tělesa není absolutní.
19. Výše uvedeným Ústavní soud nijak nebagatelizuje neurčitosti, jež byly obsaženy v rozvrzích práce krajského soudu pro správní úsek v letech 2014 a 2015. Poukazuje však na konkrétní okolnosti dané věci. Současně poukazuje na postupně se vyvíjející judikaturu soudů, kdy zejména (až) nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 jednoznačně řešil problematiku výběru konkrétního složení senátu z více soudců zařazených rozvrhem práce do daného oddělení, a jednoznačně apeloval na vysoký standard rozvrhů práce soudů. Je zřejmé, s ohledem na podobu rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2017, že krajský soud danou judikaturu již reflektoval.
20. Dále se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatelky k věci samé, avšak ani zde neshledal protiústavní vybočení správních soudů v napadených rozsudcích.
21. Předně je zjevně neopodstatněnou námitka, podle které soudy nevypořádaly výtku stěžovatelky o vadném postupu daňových orgánů v rámci dožádání. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se totiž k této otázce přehledně a přiléhavě vyjádřily ve svých rozsudcích. Jde o výtku vznesenou při jednání krajského soudu dne 22. 7. 2015, podle které měl vedlejší účastník v dožádání nepřípustně instruovat správce daně, a tím předjímat své závěry v odvolacím řízení (stěžovatelka při jednání uvedla, že dané dožádání objevila ve správním spise). V kasační stížnosti stěžovatelka návazně namítala, že danou výtku lze podřadit pod její první žalobní body, na což Nejvyšší správní soud přiléhavě reagoval. V ústavní stížnosti stěžovatelka pro změnu tvrdí, že o problematiku žalobních bodů vůbec nejde, neboť soudy se měly její výtkou zabývat již proto, že vytýkané plyne z obsahu dožádání ve správním spise. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřela argumentaci odlišnou od své kasační stížnosti, proto Nejvyšší správní soud neměl možnost na ni reagovat. Nadto je zřejmé, že stěžovatelka zaměňuje problematiku žalobních bodů, a tedy koncentrace žalobního řízení, s institutem důkazního břemene, resp. prokazování tvrzeného či namítaného. V žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je třeba vznést řádně žalobní body, přičemž tvrzení a námitky v nich jsou předmětem dokazování, resp. žalobce je má podpořit konkrétními důkazy či důkazními návrhy. Obsah správního spisu, resp. listinné podklady a důkazy (zde dožádání), neplní roli žalobních bodů. V opačném případě by bylo možno v žalobě odkázat obecně na celý správní spis (listiny v něm) a poté v soudním řízení postupně vznášet bez ohledu na koncentraci řízení různé námitky s tím, že se opírají o listiny obsažené ve správním spise. Správní soudnictví je však postaveno na jasné koncepci formulování žalobních bodů a k nim navržení důkazů; žalobními body je vymezen rozsah přezkumu.
22. Správní soudy se také dostatečně a přehledně vypořádaly s námitkami stěžovatelky směřujícími proti závěru o její povědomosti o podvodných daňových řetězcích. Stěžovatelka vznáší v ústavní stížnosti obdobné výhrady, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby revidoval skutkové a právní konkluze správních soudů, neboť není další instancí správního soudnictví. Zásah do stěžovatelčiných základních práv přitom v postupu správních soudů neshledal. Z vyžádaného soudního spisu je zřejmá podrobná a vnitřně konzistentní argumentace daňových orgánů a následně i obou správních soudů; shodně dospěly k závěru, že stěžovatelkou deklarované plnění bylo relevantně zpochybněno, proto bylo na stěžovatelce prokázat i přes tato zpochybnění oprávněnost uplatněného odpočtu, což se však nestalo. Stěžovatelka ucelené závěry správních soudů relevantně v ústavní stížnosti nevyvrací. Není zřejmé, z jaké "praxe" by mělo plynout, že jedinými případy možnosti neuznání uplatněného odpočtu, jsou situace, kdy k deklarovanému plnění vůbec nedojde. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by jí odpočet nebyl uznán pouze proto, že její dodavatelé či subjekty daného řetězce se stali nekontaktními, nebo neodvedli sami daň, anebo utlumili následně svou podnikatelskou činnost. Z vyžádaného soudního spisu naopak plyne, že jednatelé těchto subjektů či další osoby s nimi spojené (např. účetní) byly vyslechnuti jako svědci a ve věci byly jejich výpovědi hodnoceny spolu s dalšími provedenými důkazy. Současně však byly uváděny i všechny podstatné skutečnosti pro celkový obraz vytvořeného řetězce daných transakcí (tj. včetně zjištění týkajících se subjektů řetězce, jako byli jejich jednatelé a personální propojení, sídla, existence sebeprezentace za účelem obchodování ad.). Daňové orgány a správní soudy dospěly shodně k závěru, že došlo k extrémnímu osminásobnému navýšení ceny sjednaného plnění v rámci vytvořeného řetězce, a to s cílem získání nadměrného odpočtu. Pokud stěžovatelka uvádí, že by se musela, jako osoba podnikající ve zcela jiném oboru než je reklama, dopustit "zjevného selhání", je možno poukázat na závěry správních soudů, podle kterých, s ohledem na provedené dokazování, stěžovatelka nenaplnila ani běžnou míru opatrnosti při vstupu do obchodních vztahů.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu