ECLI:CZ:US:2018:3.US.1468.17.1
sp. zn. III. ÚS 1468/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OMA CZ, a. s., sídlem Borová 103, Stráž pod Ralskem, zastoupené JUDr. Vítem Lebedou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 25, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017 č. j. 20 Cdo 329/2017-55, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2016 sp. zn. 19 Co 323/2016 a usnesení soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka, Exekutorský úřad Sokolov, ze dne 24. června 2016 č. j. 041 EX 261/16-8, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka, Exekutorský úřad Sokolov, sídlem Zahradní 328, Loket, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Farmy Pavlíkov, s. r. o., sídlem Pavlíkov 217, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy.
2. Napadeným usnesením soudního exekutora Mgr. Miloše Dvořáka (dále jen "exekutor") byl zamítnut exekuční návrh stěžovatelky (jako oprávněné) ze dne 3. 5. 2016, směřující proti vedlejší účastnici (jako povinné), přičemž žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Exekutor vycházel ze závazného pokynu Okresního soudu v Rakovníku č. j. 23 EXE 1680/2016-23 podle §43a odst. 6 exekučního řádu, dle něhož byl exekuční titul - rozhodčí nález JUDr. Davida Petriláka ze dne 29. 2. 2016 č. 15111301 vydán rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc, neboť příslušná rozhodčí doložka, dle níž rozhodce určí jednatel Arbitrážního centra s. r. o. z řad advokátů nebo advokátních koncipientů vedených Českou advokátní komorou, je neplatná.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením výše uvedené usnesení potvrdil, a to "ve správném znění výroku I", že se návrh na vedení exekuce podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Davida Petriláka č. 15111301 ze dne 29. 2. 2016 zamítá, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud (ve shodě s exekutorem) dospěl k závěru, že posuzovaná rozhodčí doložka je neplatná, protože jednak nebyl dodržen požadavek nezávislosti třetí osoby - jednatele Arbitrážního centra s. r. o., jež má výběr rozhodce provést, a jednak požadavek transparentnosti výběru tohoto rozhodce, jestliže má být proveden ze seznamu advokátů a koncipientů.
4. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění tohoto usnesení pak konstatoval, že odvolací soud postupoval v intencích jeho ustálené judikatury a že neshledal důvod, proč by oproti ustálené praxi měl rozhodnout jinak.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na "judikaturní obrat", týkající se posuzování platnosti rozhodčích smluv (doložek), který v roce 2009 učinil Nejvyšší soud, a na reakci zákonodárce spočívající v novelizaci zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon č. 216/1994 Sb."), zákonem č. 19/2012 Sb., resp. na jeho úmysl povolit činnost tzv. arbitrážních center. Současně upozornila na odbornou literaturu, dle níž je tato jejich činnost v souladu se zákonem, a současně poukázala na §3030 občanského zákoníku, z něhož vyvodila povinnost státu respektovat vůli smluvních stran.
6. V návaznosti na to stěžovatelka odmítla, že by výběr rozhodce byl netransparentní, resp. rozporný se zákonem, s tím, že určení rozhodců bylo jen na smluvních stranách, ty však možnosti dané Pravidly pro rozhodčí řízení účinnými od 1. 4. 2012 zvolit si konkrétního rozhodce nevyužily, a tak byl tento rozhodce určen jednatelem Arbitrážního centra s. r. o. Daný výběr se provádí z jasně určeného veřejně dostupného seznamu odborně způsobilých osob, což zajišťuje maximální odbornost rozhodce. Dle stěžovatelky takto nelze presumovat nedostatek nestrannosti rozhodce, ale je nutno tento nedostatek prokázat s ohledem na konkrétní okolnosti. Dále stěžovatelka vyvodila, že si strany sjednaly ještě přísnější kritéria, než stanovuje §4 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., protože pokud takový výběr provádí soud podle §9 odst. 1 téhož zákona, má větší volnost, a že i v případě rozhodčího soudu zřízeného zákonem by uvedený způsob musel být považován za netransparentní, kdy navíc v jeho seznamu rozhodců bude figurovat řada advokátů. Dle stěžovatelky smluvní strany zúžily okruh osob způsobilých být rozhodci a současně takto zvýšily kritéria pro "kvalitu" rozhodců, a tudíž nelze tento způsob považovat za netransparentní, současně je nutno akceptovat, že osobu rozhodce neindividualizovaly, neboť tak zjevně učinit nechtěly, přičemž v praxi není ani vhodné v rozhodčích smlouvách uvést přímo jména konkrétních rozhodců.
7. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelka zabývala judikaturou týkající se platnosti rozhodčích smluv, přičemž obecným soudům vytkla, že nepřípustně argumentovaly judikáty, které se týkají právní úpravy účinné před výše zmíněnou novelizací. K odkazu krajského soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 stěžovatelka uvedla, že zákon č. 216/1994 Sb. neupravuje otázku podjatosti osoby určující rozhodce (appointing authority), ovšem i kdyby na tuto osobu byly kladeny stejné požadavky jako na rozhodce, nelze daný princip paušalizovat, především pak je otázkou, jaké následky má skutečnost, že tato osoba není nezávislá a nestranná. Dle jejího názoru, i kdyby tato skutečnost byla prokázána, nemohlo by to mít vliv na otázku (ne)platnost rozhodčí doložky, ale jen otázku podjatosti rozhodce, přičemž strany mají možnost podat žalobu na jeho vyloučení z projednávané věci. Současně stěžovatelka upozornila, že v daném případě byla appointing authority nikoliv právnická, ale fyzická osoba, a vytkla obecným soudům, že nezkoumaly konkrétní okolnosti případu, zda je nezávislou a nestrannou osobou, s tím, že ekonomický prospěch této osoby nebyl prokázán, že opakované určování rozhodců není zakázáno, a nebylo ani prokázáno, a že tato nemá žádné dlouhodobé vztahy s konkrétním rozhodcem.
8. Podle stěžovatelky obecné soudy nepojmenovaly rozpor se zákonem a tento rozpor nemůže být shledán tam, kde naopak zákonná úprava takové jednání předvídá a dovoluje. Jestliže soudy vyvodily oprávnění "přezkoumávat" platnost doložky v exekučním řízení s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uvedené rozhodnutí nelze v dané věci použít, protože šlo o rozhodčí doložku jiného znění uzavřenou před zmíněnou novelou, byla to věc se spotřebitelským prvkem a spotřebitel nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Soudy si v souzené věci podle stěžovatelky osvojily pravomoci, které mají jen nalézací soudy podle §31 zákona č. 216/1994 Sb.
9. Závěrem stěžovatelka namítla "retroaktivní použití judikatury" na její případ, jež porušuje její legitimní očekávání a právní jistotu, neboť byla v dobré víře, že po účinnosti zmíněné novely bude rozhodčí doložka považována za platnou. Dále namítla, že soudy nereflektovaly doktrinální koncepci rekodifikovaného civilního práva, pokud jde o zásadu autonomie vůle jednotlivce a její ochrany. Jestliže vznikla "nejednotná a zmatečná situace", kdy otázka platnosti je v praxi (v rozporu s právem založeným §17 "nového" občanského zákoníku) obecnými soudy řešena rozdílně, jak plyne ze soudních rozhodnutí obsažených v příloze ústavní stížnosti, měl Nejvyšší soud považovat rozhodčí doložku s ohledem na §574 "nového" občanského zákoníku za platnou. Upozornila, že tato problematika, tj. po účinnosti "nového" občanského zákoníku, nebyla v judikatuře Ústavního soudu dosud řešena, a vyjádřila názor, že z hlediska jejího tzv. legitimního očekávání je nekonzistentnost soudního rozhodování neudržitelná.
10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 20 Cdo 4022/2017, v němž měla být vyslovena stanoviska dopadající na nyní posuzovanou věc, konkrétně na otázku ekonomické závislosti rozhodce a úlohu soudního přezkumu rozhodčích nálezů v rámci exekučního řízení, jež nutno aplikovat i na otázku stejných aspektů tzv. appointing authority.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1348/2017 zabýval skutkově i právně prakticky totožným případem, kdy mezi účastníky soudního řízení byla uzavřena rozhodčí doložka, podle níž měl být rozhodce určen jednatelem Arbitrážního centra s. r. o. ze seznamu advokátů nebo advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou a kdy s ohledem na datum sjednání této doložky rozhodnou právní úpravou byl zákon č. 216/194 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 2012, přičemž dospěl k závěru, že výběr rozhodce výše uvedenou osobou nelze považovat za transparentní, a netransparentní tato doložka je i z hlediska okruhu osob, z nichž by tento výběr měl být proveden. Z hlediska ústavnosti pak tyto závěry byly přezkoumány Ústavním soudem, jenž v usnesení ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2939/17 žádné pochybení nezjistil, pročež podanou ústavní stížnost, která je co do svého obsahu totožná s ústavní stížností nyní posuzovanou, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
15. Ústavní soud přitom neshledal důvod, proč by se měl od tohoto svého názoru odchýlit, ani s ohledem na doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka argumentuje usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 20 Cdo 4022/2016, protože daný odkaz není případný. Jednak šlo o skutkově odlišnou věc, kdy podle rozhodčí smlouvy měl spor mezi stranami rozhodovat jeden ze třinácti jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců, přičemž výběr byl na té straně, která podala žalobu, a v případě, že by žalobcem byla úvěrující společnost, měla být žalovaná strana vyzvána k volbě z těchto rozhodců, jednak se v něm uvedený soud s ohledem na uplatněné dovolací důvody zabýval jiným právními otázkami, než je - v této věci relevantní - otázka (ne)transparentnosti rozhodčí doložky.
16. Protože nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolávala, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu