ECLI:CZ:US:2015:3.US.1707.15.1
sp. zn. III. ÚS 1707/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Olomoucký kraj, IČ 60609460, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc - Hodolany, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2015 č. j. 69 Co 108/2015-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ve věci se podává, že Okresní soud v Olomouci vydal dne 23. 1. 2015 platební rozkaz č. j. 19 C 465/2014-23, jímž bylo žalovanému (dlužníkovi stěžovatele) uloženo, aby ve stanovené lhůtě zaplatil pohledávku ve výši 52 891,84 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a rovněž náhradu nákladů řízení ve výši 10 603 Kč k rukám právního zástupce stěžovatele.
3. K odvolání stěžovatele proti uvedenému platebnímu rozkazu, jímž se domáhal
určení náhrady nákladů řízení ve výši 15 217,40 Kč, rozhodl Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením tak, že změnil platební rozkaz ve výroku o náhradě nákladů řízení, a to snížením této částky na 2 585 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí mj. uvedl, že stěžovatel je materiálně a nepochybně i profesionálně vybaven a zabezpečen tak, aby byl schopen ve sporu o zaplacení peněžité pohledávky plynoucí ze smlouvy o nájmu nebytových prostor a movitých věcí kvalifikovaně hájit svá práva, bez nutnosti využít právní pomoci advokátů. Tento závěr založil odvolací soud na charakteru sporu, zejména na tom, že šlo o uznanou pohledávku a zaplacení smluvní pokuty v konstantní částce, vše zcela v souladu s dohodou o splátkách dluhu, s tím, že se jednalo o právní úkon, jenž nevzbuzoval žádné pochybnosti o tom, co je projevem vůle jednajících stran. Dále odvolací soud poukázal na skutečnost, že dle organizační struktury má stěžovatel k dispozici pro účely výkonu pravomoci v samostatné působnosti (což byl i tento případ) právní oddělení, které stěžovatele zastupuje v řízení před soudem; pouze v případě zvláště složitých jednání zastupování zajišťuje. Jednání v této věci pak odvolací soud neposoudil jako složité, tím méně pak zvláště složité.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně uvedl, že nalézací ani odvolací soud jej neupozornily na to, že náklady na jeho právní zastoupení chtějí považovat za náklady vynaložené neúčelně; rozhodnutí soudu o předmětné otázce bylo tudíž nepředvídatelné. Pokud by byl stěžovatel v tomto smyslu upozorněn, navrhl by soudu znaleckou analýzu nákladů, které byl na tento spor nucen vynaložit.
5. Stěžovatel poukazuje na svoji zkušenost, podle níž teprve upomínka z advokátní kanceláře přivede často dlužníka ke splnění povinnosti, bez toho, aby se musel na soud skutečně obrátit. Poukazuje též na neúčelnost chování žalovaného, který nechal věc zajít až k soudnímu rozhodnutí; nerespektoval upomínky stěžovatele a "ukrojil značnou část pracovní doby" pracovníkům stěžovatele, kteří tyto upomínky zpracovávali, nemalé náklady způsobil žalovaný stěžovateli též na poštovném za zasílání těchto upomínek.
6. Stěžovatel uvádí, že nezaměstnává právníky, kteří "by se měli svými platy blížit platům soudců, ale kteří by větší část své pracovní doby jen čekali, až se v jejich specializaci objeví k řešení nějaký případ". Na externí právní služby stěžovatel údajně vynakládá nesrovnatelně méně finančních prostředků, než by musel vyplatit vlastním zaměstnancům, kteří by museli jinak práci externistů vykonat. Rozhodnutí soudu podle názoru stěžovatele vede k neúctě k právu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možné podat dovolání, ústavní stížnost byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) či ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Předmětem ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s tím, že odvolací soud vyhodnotil stěžovatelem uplatňované náklady řízení, vynaložené v řízení před obecným soudem na své zastoupení advokátem, jako vynaložené neúčelně. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení z hlediska práva na spravedlivý proces se Ústavní soud zabýval opakovaně. S odkazem na dosavadní judikaturu lze proto uvést, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se některého z účastníků řízení může citelně dotknout, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Stěžovatel je vyšším územním samosprávným celkem, u něhož lze (obdobně jako v případě statutárních měst a jejich městských částí - srov. nález Ústavní ho soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, dostupný na é na http://nalus.usoud.cz) předpokládat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Existence specializovaných orgánů a odborného aparátu k plnění pravomocí orgánů veřejné moci je přitom považována za notorietu ve smyslu §121 občanského soudního řádu [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449) a ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13, dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
12. Nebude-li orgánem veřejné moci v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým [viz též nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365)]. Ústavní soud však zároveň ve svých rozhodnutích, týkajících se otázky zastupování advokátem orgánů veřejné správy, upozorňoval, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí výkonu působnosti orgánu veřejné správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, či dosud neřešenou, vyžadující speciální odborné či jazykové znalosti apod. V takových případech by bylo lze shledat zastoupení subjektu veřejné moci advokátem - při řádném odůvodnění účelnosti vynaložených nákladů - za adekvátní [srov. nálezy ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691), ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 (N 104/57 SbNU 35 či ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)].
13. Na základě shora uvedené judikatury Ústavního soudu tak nelze než aprobovat závěry krajského soudu v napadeném rozhodnutí, že náklady vynaložené stěžovatelem na právní zastoupení advokátem ve sporu, jenž typově zcela zapadal do působnosti specializované organizační části stěžovatele a nadto bezpochyby nevykazoval zvýšenou míru obtížnosti, nebyly vynaloženy účelně. Se zastoupením stěžovatele si tak bez pochyby mohl stejně dobře poradit některý z pracovníků stěžovatele na pozici "právník", tj. s vysokoškolským právnickým vzděláním, v rámci náplně své pracovní činnosti. Ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepoukazuje na specifika či zvláštnosti, jež by v daném případě mohly založit důvod pro přiznání náhrady nákladů soudního řízení za zastupování advokátem. Argumentace stěžovatele proti závěrům napadeného rozhodnutí, potažmo ustálené judikatuře Ústavního soudu, se nese v obecné rovině a neobsahuje argumentaci, která by opodstatňovala změnu této judikatury. K namítané nepředvídatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu lze uvést, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti (§151 odst. 1 občanského soudního řádu), návrhem účastníka řízení tedy není vázán.
14. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelem namítané porušení základních práv bylo opodstatněné; napadené soudní rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřovala, nevybočilo z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu