ECLI:CZ:US:2010:3.US.172.10.1
sp. zn. III. ÚS 172/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. T. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 16 C 2811/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 1. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 16 C 2811/2002. Dle stěžovatelky jím byl porušen čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené kopie napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., částku 208,- Kč a náklady řízení ve výši 1 495,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobce požaduje částku oprávněně, neboť prokázal, že stěžovatelka užila dopravního prostředku provozovaného žalobcem, avšak na výzvu kontrolního orgánu nepředložila platnou jízdenku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že jí nebyla doručena žaloba, předvolání k ústnímu jednání ani rozsudek ve věci. Uvedla, že jí nebyl ustanoven opatrovník (ze spisu ustanovení opatrovníka nevyplývá) a i kdyby ustanoven byl, nebyly pro to splněny zákonné podmínky dle §29 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť soud neprovedl absolutně žádná šetření po jejím pobytu. Dále uvedla, že jednání se neúčastnila ani nebyl (dle spisu) přítomen žádný její opatrovník, soud věc s dalšími 16 věcmi projednal za 15 minut. Stěžovatelka konstatovala, že neměla možnost se řízení zúčastnit, reagovat na tvrzení a předložené důkazy a nemohla ani sama žádné důkazy navrhnout; byla jí tak zcela odepřena soudní ochrana.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku
2 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 nebo IV. ÚS 3247/07, všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 nebo ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizace §202 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zvýšena z částky 2 000,- Kč na částku 10 000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky nejsou pro svou výši často vůbec schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. V případě stěžovatelky se jedná o částku ve výši 208,- Kč, tedy je zřejmé, že v jejím případě nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod. Stěžovatelka je tak k podání ústavní stížnosti zjevně neoprávněná. Jak již Ústavní soud ve výše uvedených rozhodnutích uvedl, nelze takový výklad chápat jako odepření spravedlnosti (ochrany před Ústavním soudem), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Je třeba uvést, že právo na spravedlivý proces není samoúčelné, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatelka ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000,- Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti; tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu. K jinému závěru by přitom nebylo možno dospět ani v případě spojení věcí před Ústavním soudem (stěžovatelka podala 17 ústavních stížností), neboť i tak by byla celková částka jistiny výrazně pod shora odůvodněnou hranicí tzv. bagatelních věcí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu