ECLI:CZ:US:2009:3.US.1733.08.1
sp. zn. III. ÚS 1733/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Z. Č., zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. března 2008 č. j. 26 Cdo 1171/2007-120, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a Městské části Praha 14, Bratří Venclíků 1073, Praha 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2008, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek Nejvyššího soudu, a tvrdí, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť při projednání dovolání dovolací soud údajně "nedbal zákonného postupu".
Dovolacímu soudu především stěžovatelka vytýká, že dovolání zamítl, i když se oba soudy nižšího stupně "otázkou existence předpokladů pro hodnocení dohody o výměně bytů ze dne 8. 3. 2004 jako právního úkonu, který obchází zákon, nezabývaly", přičemž se účastníci řízení k takovému hodnocení nemohli vyjádřit. Podle názoru stěžovatelky je tímto "zcela novým právním hodnocením věci ze strany obecných soudů nepříznivě dotčeno její právní postavení". Právní hodnocení provedené dovolacím soudem sice prý "napravilo" nesprávné právní posouzení věci soudy nižších stupňů, přesto však z důvodů, uvedených až v odůvodnění napadeného rozsudku, nemohla být v projednávané věci procesně úspěšná. Tímto postupem dovolacího soudu jí tak měla být odňata reálná možnost tento právní názor "efektivně využít" v rámci občanskoprávního řízení, přičemž došlo i k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Dovolací soud měl podle mínění stěžovatelky, pokud dospěl k jinému právnímu závěru než odvolací soud, rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 2, věta první za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Stěžovatelka zdůrazňuje, že dovolací soud nehodnotil rozpor, resp. soulad dohody o výměně bytu se zákonem a jeho účelem s ohledem ke všem pro věc relevantním okolnostem, neboť údajně svévolně vybral jen jeden dílčí následek, který posuzoval izolovaně. Proto interpretace ve věci aplikovaného tzv. jednoduchého práva nebyla dovolacím soudem provedena ústavně souladným způsobem.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 10. 2005 č. j. 10 C 210/2004-71 v právní věci stěžovatelky v procesním postavení žalobkyně proti žalované Městské části Praha 14 (dále jen "vedlejší účastník řízení") o nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka jako pronajímatele bytu s dohodou o výměně bytů specifikovanou ve výroku rozsudku, rozhodl tak, že žalobu stěžovatelky ve znění uvedeném ve výroku I. rozsudku zamítl.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že stěžovatelka je nájemcem označeného bytu o velikosti 3+1 v ulici Rochovská v Praze 9 a je i vlastníkem domu v katastrálním území Žďár u Mnichova. Dovodil, že i když manželé T. údajně podepsali nájemní smlouvu v roce 2001 k nájemnímu bytu v Jihlavě - Sasově čp. 15 o velikosti 2+1 (dále jen " byt"), neměli od počátku v úmyslu byt řádně užívat, ale hodlali ho užívat jen příležitostně o víkendech, neboť nikdy nevedli společnou domácnost. V bytě žádný z nich od října 2004 nebydlí a neplatí ani nájemné. Ohledně shora označených bytů uzavřeli stěžovatelka a manželé T. dne 8. 3. 2004 dohodu o výměně bytu. Soud prvního stupně s ohledem na skutková zjištění dovodil, že vedlejší účastník neudělil souhlas k výměně bytu pro její účelovost, neboť šlo jen o výměnu fiktivní. Udělení souhlasu s navrhovanou výměnou by bylo podle názoru soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy (§3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "OZ").
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2006 č. j. 29 Co 218/2006-93 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I.), neboť dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a souhlasil i s právním posouzením věci, jestliže soud prvního stupně dovodil, že vedlejší účastník řízení opodstatněně a ze závažných důvodů odepřel souhlas s výměnou bytů (§715 OZ). Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně neporušil žádnou z povinností stanovenou mu o. s. ř., včetně poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., neboť okolnosti namítané stěžovatelkou nebyly pro posouzení věci právně významné, přičemž rozhodující otázkou, jestli manželé T. užívají byt řádně a zda se nejedná o fiktivní výměnu bytů, se soud prvního stupně řádně zabýval. Je tedy případný jeho závěr, že nejsou podmínky pro aplikaci ustanovení §715 věty druhé OZ.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 3. 2008 č. j. 26 Cdo 1171/2007-120 zamítl dovolání stěžovatelky, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s uplatněnými dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a ) a b) o. s. ř. Za způsobilý dovolací důvod označil dovolací soud jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že odvolací soud vzal při posuzování závažnosti důvodů pro odepření souhlasu pronajímatele s dohodou o výměně bytu nesprávně v úvahu i okolnosti, které nastaly až po jejím uzavření, dovolací soud poukázal na skutečnost, že na takovém právním názoru napadené rozhodnutí nespočívá.
Dovolací soud se dále zabýval dalším stěžovatelkou uplatněným dovolacím důvodem, tj. námitkou, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Tato údajná vada, která měla spočívat v nepřípadném odkazu na ustanovení §3 OZ, nemůže podle názoru dovolacího soudu sama o sobě způsobit opodstatněnost závěru o naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
Podrobněji se dovolací soud zabýval správností právního závěru odvolacího soudu ohledně platnosti dohody o výměně bytu a dospěl k závěru, že soudní praxe se ustálila v názoru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků předstíral určitou vůli s cílem u druhého vyvolat omyl nebo tím jeho omylu využil, není absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 OZ ani podle ustanovení §39 OZ. V dané věci považoval dovolací soud podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření za důvod neplatnosti dohody podle ustanovení §49a OZ s tím, že úspěšně se této neplatnosti může dovolat pouze druhý účastník smlouvy. Proto neshledal právní závěr obou soudů (s odkazem na závěry občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v této otázce), že právní úkon ze strany manželů T. je právním úkonem simulovaným a tedy absolutně neplatným, za správný. I přes tuto skutečnost však dovolací soud dovodil (byť z jiného důvodu), že právní závěr ohledně neplatnosti dohody, jako právního úkonu absolutně neplatného, je správný.
S odkazem na nepochybně zjištěný skutkový stav věci dovolací soud konstatoval, že manželé T. bezprostředně po uzavření nájemní smlouvy na byt v Jihlavě uzavřeli podnájemní smlouvu na byt, přičemž za předmětný byt v Jihlavě neplatili nájem ani poplatky za služby s užíváním spojené, nevěděli, kdo v bytě bydlí, přesto tento stávající nájemní vztah k bytu hodlali využít pro jeho výměnu za byt v Praze, v němž by naopak potřebu bydlení mohli uspokojit. Taková dohoda však podle názoru dovolacího soudu odporuje smyslu i účelu zákona (ve smyslu ustanovení §715 OZ), z tohoto důvodu je také absolutně neplatná. Protože závěr odvolacího soudu se shoduje se závěrem soudu dovolacího, nebyl dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. stěžovatelkou uplatněn opodstatněně.
III.
Ústavní soud poté, co rozsudek dovolacího soudu přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou především vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní soud zpravidla posuzuje souladnost civilního řízení se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy až po jeho skončení a hodnotí ji v kontextu celého jeho průběhu, a to zejména za podmínky, že rozhodnutím bylo zasaženo přímo a nevratně do některého z ústavně zaručených práv nebo svobod.
Dovolacímu soudu stěžovatelka především vytýká, že posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné, i když se tento soud (stejně jako soud prvního stupně) otázkou platnosti dohody z hlediska možného obcházení zákona (§715 OZ) vůbec nezabýval, a tím se zhoršilo její "právní postavení", neboť tento názor nemohla již dříve procesně využívat.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že argumentace stěžovatelky, směřující k tzv. nepředvídatelným či překvapivým rozhodnutím, k nimž se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti v mnoha případech vyslovil (např. sp. zn. I. ÚS 2022/08 ze dne 16. 12. 2008, III. ÚS 210/2000 ze dne 9. 11. 2000, III. ÚS 729/2000 ze dne 12. 6. 2001, IV. ÚS 321/07 ze dne 11. 6. 2007, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), obsahuje v zásadě tvrzení o údajném porušení jejích procesních práv, neboť vychází z názoru Ústavního soudu, že "překvapivým rozhodnutím" se rozumí rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přijetím je účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Tato rozhodnutí jsou obvykle spojována se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu posoudí po právní stránce odlišně, avšak rozhodne potvrzujícím rozhodnutím, pro nějž nejsou dány podmínky, protože takto mohl rozhodnout pouze v případě věcné správnosti výroku napadeného rozhodnutí. Věcnou správností se rozuměla v těchto rozhodnutích jak správnost skutkových zjištění, tak i správnost právního posouzení (shodně např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 138/98 ze dne 24. 9. 1998, rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz). V tomto směru tedy ve vztahu k účastníku řízení docházelo k porušení tzv. dvojinstančnosti řízení.
Společným jmenovatelem všech takto posuzovaných případů je skutečnost, že účastník řízení by měl možnost v konkrétním stadiu řízení, v němž jsou pro takový procesní postup vytvořeny podmínky a předpoklady příslušným procesním předpisem, reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy a vylíčením těch skutkových okolností, které nebyly dosud relevantní. Jde především o řízení před soudem prvního stupně. Tam by se však projednávaná věc mohla vrátit teprve v okamžiku, kdy by stěžovatelka uplatnila zákonem předpokládaný dovolací důvod [podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] opodstatněně, což se však nestalo. Za situace, v níž zpochybnění zjištěného skutkového stavu nebylo v projednávané věci již možné a dovolací soud dospěl k závěru, že právní názor vyjádřený v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu o absolutní neplatnosti dohody je správný, nemohlo s ohledem na příslušná ustanovení o. s. ř. dojít ke změně procesního postavení stěžovatelky, stejně jako nemohl být zrušen rozsudek odvolacího soudu. Zamítnutím dovolání (§243b odst. 2 věta první před středníkem) se nemohl výsledek již pravomocně skončeného řízení nijak změnit.
Do autonomie interpretace jednoduchého práva rovněž Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných, než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešeních konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů. Nelze tedy než konstatovat, že v projednávané věci dovolací soud postupoval v souladu s příslušným procesním předpisem, své rozhodnutí řádně odůvodnil a žádná základní práva stěžovatelky jím porušena nebyla.
Ve vztahu k námitce stěžovatelky o porušení článku 90 Ústavy, k němuž mělo dojít v souvislosti s rozsudkem dovolacího soudu, Ústavní soud poznamenává, že označený článek Ústavy ČR sám o sobě žádné subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo nebo svobodu stěžovatelky nezaručuje ani nezakládá, neboť (spolu s čl. 95 Ústavy ČR) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 285/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 30, str. 193, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Nad rámec výše uvedeného ještě Ústavní soud na okraj k citované judikatuře Ústavního soudu poznamenává, že mnoho nálezů Ústavního soudu v otázce tzv. překvapivých rozhodnutí vychází z jiného právního stavu, platného do 31. 3. 2005. Dne 1. 4. 2005 vstoupil v účinnost zákon č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony. Tento zákon v článku I. bodu 29 změnil dosavadní znění §219 o. s. ř. tak, že odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Na rozdíl od dřívější právní úpravy tak došlo k oslabení principu dvojinstančnosti řízení, neboť odvolací soud potvrdí, resp. může potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné (i) tehdy, pokud založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu