ECLI:CZ:US:2013:3.US.2121.13.1
sp. zn. III. ÚS 2121/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky ORIS Praha, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Konopišťská 739/16, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem AK Kocián, Šolc, Balaštík, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2013 č. j. 26 Cdo 2946/2012-180, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2012 č. j. 20 Co 541/2011-123, ve znění usnesení ze dne 10. února 2012 č. j. 20 Co 541/2011-133 a usnesení ze dne 20. dubna 2012 č. j. 20 Co 541/2012-162, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. července 2011 č. j. 29 C 297/2010-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 9. 7. 2013 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), a z důvodů procesní ekonomie též v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "nalézací soud"), vydaných v řízení o vyklizení nemovitostí; navrhla též odložit vykonatelnost těchto rozhodnutí.
2. Žalobce hlavní město Praha se proti stěžovatelce (žalované) domáhal vyklizení nemovitostí (především pozemků) užívaných pro umístění velkoplošných reklamních zařízení na základě nájemní smlouvy ze dne 14. 4. 2000 č. A/39/5286/01.
3. Dne 28. července 2011 nalézací soud žalované uložil povinnost ve stanovené lhůtě odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu z pozemků a budovy žalobce ve výroku specifikovaných (výrok I), řízení o vyklizení pozemku parc. č. X v k. ú. Holešovice zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Dospěl k právnímu závěru, že nájemní smlouva ze dne 14. 4. 2000 je od počátku absolutně neplatná pro nedostatečné určení předmětu nájemního vztahu. Pokud jde o pozemek parc. č. Y v k. ú. Holešovice, žalobce žalobu vzal ohledně vyklizení tohoto pozemku zpět a soud proto za souhlasu žalovaného řízení v této části zastavil.
4. Dne 9. února 2012 odvolací soud k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 28. července 2011 ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil (výrok I), ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil, jinak potvrdil (výrok II), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III) a povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky IV a V).
5. Dne 11. června 2013 dovolací soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. února 2012 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Dle tvrzení stěžovatelky dovolací soud odmítnutím dovolání porušil základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatelka (v části II. ústavní stížnosti) zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, a polemizovala (v části III.) s právním názorem dovolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy. V části IV. poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se podmínek, za nichž nesprávná aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod, přičemž dospěla k přesvědčení (v odst. 25), že právě v jejím případě se dovolací soud "při výkladu nájemní smlouvy těmito východisky ustálenými v rozhodovací činnosti ÚS neřídil". V části V. stěžovatelka poukázala na další rozhodnutí, v nichž závěr obecných soudů o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro neurčitost vymezení předmětu nájmu Ústavní soud shledal extrémně formalistickým (především nález ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12).
8. V části VI. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že dovolací soud porušil základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že "vybočil z ustálených výsledků vlastní rozhodovací činnosti", aniž svůj právní názor odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí dovolacího soudu předložil k rozhodnutí velkému senátu ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů; poukázala na body 10 a 12 své stížnosti a nález ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497).
9. V části VII. stěžovatelka své přesvědčení o porušení základního práva vlastnit majetek odůvodnila tvrzením, že za desetiletou dobu jednání podle nájemní smlouvy nabyla legitimní očekávání, že její nájemní právo bude po dobu, po kterou měl nájemní poměr trvat, chráněno jako majetková hodnota. Dovolací soud však extrémně formalistickými požadavky na obsah nájemní smlouvy právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny porušil.
10. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů v části VIII. ústavní stížnosti stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že v jejím případě byly naplněny obě zákonné podmínky plynoucí z ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zejména uvedla, že případná exekuce by pro ni měla obtížně odstranitelné následky.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden následujícími úvahami.
13. Ústavní soud především konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost je z hlediska stěžovatele a svého obsahu a předmětu téměř identická s předcházející ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 4. července 2013 sp. zn. III. ÚS 1594/13 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ústavní soud v nyní projednávaném případě s ohledem na tyto okolnosti neshledal jakýkoliv důvod se od tohoto svého rozhodnutí odchýlit.
14. Ústavní soud proto připomíná (a v dalším odkazuje na důvody uvedené v usnesení ze dne 4. července 2013 sp. zn. III. ÚS 1594/13), že ani nesprávná, resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva (v dané věci posouzení důsledků plynoucích z rozdílu nároků plynoucích z práva věcného a práva závazkového) zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena v dané věci pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Vzhledem k tomu, že žádné "základní právo na nájem nemovitosti" ústavně chráněno není, pak ani odlišný a Ústavním soudem nesdílený výklad obecného soudu nezakládá právo na zásah Ústavního soudu, má-li současně platit ustálený závěr jeho judikatury, podle kterého není soudem další instance a nepřísluší mu přezkoumávat výklad "obyčejného" práva obecnými soudy.
15. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo, nikoli však úspěch v projednávané věci. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, nemůže jej nahradit výkladem svým. Jeho úkolem je proto posoudit, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je rozumný, koresponduje-li s ustálenými závěry soudní praxe z hlediska předvídatelnosti. Důvod pro zásah Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je dán v případě, že zásah orgánu veřejné moci je naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně že vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti v podobě tzv. "přepjatého formalizmu".
16. Závěry, k nimž ve stěžovatelčině věci dospěly obecné soudy, z pohledu ústavněprávního právě uvedené kvalifikované vady nevykazují a z obsahu jejich rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že pochybily ve smyslu zjevného nebo extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy.
17. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, aniž by proto bylo třeba uvažovat o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, resp. jejich vykonatelných částí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu