ECLI:CZ:US:2013:3.US.2259.12.1
sp. zn. III. ÚS 2259/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti MERES, spol. s r.o., sídlem Hodonín, Rubanice 3084, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 28/663, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012 sp. zn. 52 Cm 70/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její obchodněprávní věci.
Shora uvedeným usnesením Městský soud v Praze nepřipustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o období, za které je požadována náhrada ušlého zisku, tj. od 29. 2 2004 do 31. 12. 2016; dovodil, že dosavadní výsledky řízení nelze bez dalšího použít i pro posouzení nároku, odpovídajícího požadované změně žaloby.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje postup městského soudu za nezákonný, neboť dle jejího názoru nebyly naplněny podmínky předvídané ustanovením §95 odst. 2 o. s. ř., na jejichž základě soud změnu žaloby nepřipustí. Jeho rozhodnutí je dle jejího názoru zcela formalistické, neboť relevantní skutečnosti vyplývají již z dosavadního řízení a z částečného a mezitímního rozsudku ze dne 24. 6. 2009, přičemž soudem dovolávaná námitka promlčení nepředstavuje natolik právně složitou otázku, jejíž (nové) hodnocení by odůvodňovalo nepřipuštění změny žaloby. S odkazem na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 stěžovatelka připomíná, že se soud musí od doslovného znění zákonného ustanovení odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že se městský soud nepřipuštěním změny žaloby dopustil interpretačního excesu, v jehož důsledku byla porušena shora identifikovaná ustanovení Ústavy a Listiny.
Obecně sice platí, že i rozhodnutí obecného soudu ryze procesní povahy o tom, zda se (ne)připouští změna žalobního návrhu, lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2180/08), ingerence Ústavního soudu do tohoto rozhodovacího prostoru je nicméně pojímána jako výjimečná, omezená především na případy zjevných excesů, kdy napadené soudní rozhodnutí není zdůvodněno buď vůbec (viz nález sp. zn. II. ÚS 801/08, N 169/51 SbNU 79 a nález ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 383/12), nebo je opřeno o evidentně jiný než zákonem předpokládaný důvod (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 455/03, N 110/41 SbNU 365, a II. ÚS 138/07, N 114/46 SbNU 85).
Nelze sice vyloučit, že pokud soud změnu návrhu v rozporu s ustanovením §95 odst. 2, větou první, o. s. ř. nepřipustí, a žalobce je tak nucen podávat novou žalobu (žaloby), otevírá se možnost kolize se zásadou procesní hospodárnosti, dle níž soudy musí postupovat tak, aby řízení proběhlo bez zbytečných průtahů a nákladů; podstatné však zde je, že ani případné porušení této zásady bez dalšího nezakládá porušení ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení, jehož návrhu na změnu žaloby nebylo vyhověno (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2180/08).
Jinak by tomu bylo, pakliže nepřipuštění změny žaloby by znemožnilo uplatnění jí odpovídajícího nároku; o takovou situaci však v dané věci nejde, resp. její existence není ani tvrzena.
Z hlediska stěžovatelkou dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny je přitom zásadní, že aplikace ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. městským soudem není výrazem flagrantního ignorování kogentní normy ani důsledkem neodůvodněného vybočení ze standardů jejího právního výkladu, a nepředstavuje (navzdory sporému odůvodnění) ani nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Stěžovatelce se tedy zásah do jejích základních práv projednávanou ústavní stížností doložit nepodařilo.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Senát Ústavního soudu na základě výše řečeného ústavní stížnost podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu