ECLI:CZ:US:2006:2.US.455.03
sp. zn. II. ÚS 455/03
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 31. května 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03 ve věci ústavní stížnosti B. C., s. r. o., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003 č. j. 32 Cm 45/2003-38, jímž nebyl připuštěn stěžovatelčin návrh na změnu (rozšíření) žaloby a řízení bylo zastaveno.
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003 č. j. 32 Cm 45/2003-38 se ve výroku označeném jako I. zrušuje.
II. Ve vztahu k výrokům usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003 č. j. 32 Cm 45/2003-38 označeným jako II. a III. se řízení zastavuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 9. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že se změny (rozšíření) žaloby ze dne 14. 3. 2003, 4. 4. 2003, 12. 5. 2003, 12. 6. 2003 a 7. 7. 2003 nepřipouštějí a že se řízení zastavuje.
Stěžovatelka se domnívala, že vydáním napadeného usnesení bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 32 Cm 45/2003, z něhož vyplynulo následující:
Dne 16. 2. 2003 bylo u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") zahájeno řízení, v němž se stěžovatelka domáhala, aby byla společnosti T. E., GmbH, (dále jen "vedlejší účastnice") uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 696 154,30 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o dílo ze dne 20. 12. 1998. Stěžovatelka se následně svými podáními ze dne 14. 3. 2003, 4. 4. 2003, 12. 5. 2003, 12. 6. 2003 a 7. 7. 2003 dožadovala rozšíření žalobního návrhu ze dne 16. 2. 2003 o další částky vyplývající ze stejného právního titulu.
Městský soud usnesením ze dne 15. 7. 2003 č. j. 32 Cm 45/2003-38 změny žaloby nepřipustil a řízení zastavil.
V odůvodnění svého rozhodnutí se městský soud ztotožnil s argumentací vedlejší účastnice, že věc nelze před soudem projednat a rozhodnout, neboť s ohledem na článek 18. 6. smlouvy o dílo náleží toto oprávnění Rozhodčímu soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži. Městský soud proto postupoval dle ustanovení §106 odst. 1 občanského soudního řádu a řízení zastavil. Postupné rozšiřování žaloby městský soud s odkazem na §95 odst. 2 občanského soudního řádu nepřipustil, neboť řízení bylo pro nedostatek pravomoci zastaveno.
II.
Rozhodnutí městského soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností. V ní zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a dále namítala, že obecný soud jí v důsledku nesprávné aplikace §95 odst. 2 občanského soudního řádu odňal možnost projednat svoji záležitost před soudem, neboť dílčí nároky, o které soud nepřipustil rozšíření žaloby, se v mezidobí, po které byl soud nečinný a o návrzích stěžovatelky na rozšíření žaloby nerozhodl, již promlčely, a v případě nutnosti podání nové žaloby by se tak staly právně nevymahatelnými.
Stěžovatelka rovněž namítala porušení zásady dvojinstančnosti řízení tím, že soud nerozhodl o rozšířeném žalobním návrhu, a to ani tak, že by řízení v plném rozsahu rozšířeného návrhu zastavil. Městský soud takto znemožnil přezkum svého rozhodnutí odvolacím soudem a rovněž zamezil stěžovatelce v uplatnění jejích nároků v rozhodčím řízení, neboť právní účinky žaloby ve smyslu §106 občanského soudního řádu nezůstaly ve vztahu k pohledávkám uvedeným v návrzích na změnu žaloby zachovány.
Z výše uvedeného stěžovatelka dovozovala, že městský soud svým nesprávným postupem porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Dále v této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 278/96, sp. zn. IV. ÚS 769/02, sp. zn. I. ÚS 416/01, sp. zn. I. ÚS 336/99, sp. zn. I. ÚS 60/97 a sp. zn. IV. ÚS 157/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 35; svazek 30, nález č. 57; svazek 27, nález č. 83; svazek 25, nález č. 5; svazek 11, nález č. 51; svazek 28, nález č. 149) a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.
Souběžně s řízením před Ústavním soudem probíhalo odvolací řízení u Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který svým usnesením ze dne 10. 10. 2003 č. j. 8 Cm 280/2003-67 napadené rozhodnutí městského soudu zrušil, s výjimkou výroku označeného jako I, jenž se týkal nepřipuštění změny žaloby. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud uvedl, že v souladu s §202 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu jsou z možnosti přezkoumání odvolacím soudem vyloučena mimo jiné usnesení, kterými bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na připuštění změny žaloby. Je tedy bez významu i eventuálně odlišný názor odvolacího soudu při posouzení, zda bylo namístě změny žaloby připustit.
Stěžovatelka na rozhodnutí vrchního soudu reagovala dne 3. 11. 2003 doplněním své ústavní stížnosti, když nadále navrhovala zrušit pouze výrok I. napadeného usnesení městského soudu.
III.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze uvedl, že z ustanovení §95 občanského soudního řádu plyne právo a povinnost soudu, nikoliv účastníků, rozhodnout o každé změně žaloby, přičemž na připuštění této změny není právní nárok. Ustanovení §95 odst. 2 občanského soudního řádu nadto není taxativním výčtem důvodů, pro něž nelze změnu žaloby připustit. Soud zastavil řízení pro nedostatek pravomoci, bylo by proto v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení připouštět změnu žaloby, o níž by věcně rozhodnuto stejně býti nemohlo. Pokud jde o otázku promlčení předmětných pohledávek, upozornil městský soud na to, že sama skutečnost, že nepřipuštěním změny žaloby by mohlo dojít k promlčení práva, nemůže být vodítkem pro rozhodování soudu. Stěžovatelka navíc chybně interpretuje institut promlčení obchodněprávních závazků, když z §405 obchodního zákoníku vyplývá, že zamítnutí návrhu na změnu žaloby promlčení předmětných pohledávek zapříčinit nemohlo. Stejně tak nemohl městský soud odejmout stěžovatelce další instanci, neboť usnesení, jímž soud rozhoduje o změně žaloby, je z možnosti přezkumu odvolacím soudem zákonodárcem výslovně vyloučeno v ustanovení §202 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Městský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost Ústavním soudem jako zjevně neoprávněná (míněno zřejmě zjevně neopodstatněná) odmítnuta nebo jako nedůvodná zamítnuta.
Vedlejší účastnice pak konstatovala, že městský soud postupoval na základě jejího návrhu ze dne 16. 5. 2003 v souladu s §106 odst. 1 občanského soudního řádu a řízení zastavil. Z tohoto důvodu také nemohl rozhodnout o připuštění změny žalobního návrhu. Stěžovatelka se dle názoru vedlejší účastnice zcela vědomě vystavila riziku zamítnutí žaloby, navíc její argumentace odůvodňující vlastní postup zásadou procesní ekonomie je nesprávná, poněvadž je zcela jistě procesně ekonomičtější projednávat oprávněnost pohledávek v rámci jediné žaloby, která nezatěžuje soud ani další účastníky řízení vydáváním a doručováním řady dalších usnesení připouštějících změny návrhu. Na základě výše uvedených skutečností vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatelka, účastník řízení i vedlejší účastnice souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Ze sdělení právního zástupce stěžovatelky ze dne 27. 3. 2006 a z internetové verze obchodního rejstříku Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 8. 1. 2005 změnila svou obchodní firmu a sídlo z E. A., s. r. o., V n. H., P., na B. C., s. r. o., B., B.
V.
Při ústním jednání, konaném dne 5. 4. 2006, byl právní zástupkyní vedlejší účastnice předložen dokument, z něhož vyplynulo, že pohledávky stěžovatelky za vedlejší účastnicí, jež byly předmětem sporu, byly stěžovatelkou převedeny na společnost E. C., s. r. o., se sídlem v T., U Š., a následně na společnost C. C., s. r. o., se sídlem v D., O., S. r. N. Ústavní soud po poradě senátu jednání odročil za účelem vymezení okruhu účastníků řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud se následně ztotožnil s právním názorem vyjádřeným v usnesení ze dne 17. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 17/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usnesení č. 20) že "Ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu o použití soudních řádů připouští přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu a předpisů vydaných k jeho provedení. Možnost subsidiárního použití občanského soudního řádu ovšem v žádném případě neznamená, že jsou v řízení před Ústavním soudem použitelné všechny instituty známé civilnímu procesu ... Jakkoli není ani v řízení před Ústavním soudem vyloučeno procesní nástupnictví při univerzální sukcesi s analogickým použitím §107 občanského soudního řádu, je toto procesní nástupnictví při singulární sukcesi a analogické použití §107a vyloučeno ...". Z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že postoupení pohledávky o níž je spor veden, není skutečností, jež by byla způsobilá přivodit záměnu účastníků v řízení před Ústavním soudem.
Nadto nelze přehlédnout, že rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo rozhodnutím procesním a stěžovatelka je tak stále účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V řízení před obecnými soudy byl sice vznesen návrh ve smyslu §107a občanského soudního řádu, aby na její místo v řízení vstoupil nový subjekt, nicméně o tomto návrhu nebylo doposud rozhodnuto. Tím spíše neexistuje žádný důvod, pro který by bylo nutné měnit okruh účastníků řízení o ústavní stížnosti.
VI.
Ústavní soud posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří přesvědčení stěžovatele, že městský soud nesprávně aplikoval §95 občanského soudního řádu, když nepřipustil změnu žaloby s odůvodněním, že pro nedostatek podmínky řízení nelze v řízení dále pokračovat.
Ústavní soud již v minulosti vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 33).
Dle §95 občanského soudního řádu může účastník řízení před obecnými soudy měnit návrh na zahájení řízení, přičemž v souladu se zásadou hospodárnosti řízení je provedení takové změny podmíněno souhlasem soudu, jenž ji nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
Ústavní soud zásadně nepřezkoumává závěry obecných soudů o tom, zda bylo namístě aplikovat výjimku uvedenou v §95 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy zda výsledky dosavadního řízení mohly či nemohly sloužit jako podklad pro řízení o změněném návrhu. Takový závěr učiněný na základě samostatné úvahy obecného soudu by mohl být Ústavním soudem zpochybněn pouze tehdy, jestliže by nebyl odpovídajícím způsobem odůvodněn (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, usnesení č. 22).
Městský soud návrh stěžovatele na změnu žaloby zamítl, přičemž za dostatečný důvod považoval okolnost, že řízení bude pro nedostatek pravomoci soudu zastaveno. Takový postup ovšem neodpovídá výše naznačenému rámci ústavně konformní interpretace §95 občanského soudního řádu, neboť nepřípustně rozšiřuje okruh důvodů, pro něž je soud oprávněn návrh na změnu žaloby zamítnout. Soud prvního stupně zcela pominul, že proti rozhodnutí o zastavení řízení je přípustný opravný prostředek a že toto rozhodnutí tedy nemusí být rozhodnutím konečným. Připuštění změny žaloby soudem prvního stupně by tedy za této situace nebylo pouhým formalismem, nýbrž procesním úkonem s významným dopadem na řízení, jež by v případě zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelce umožnilo pokračovat v řízení o změněném návrhu a tato by nebyla nucena v případě dalšího uplatňování svých práv podávat novou žalobou.
Soud prvního stupně tím, že své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na změnu žaloby neodůvodnil v souladu s §95 odst. 2 občanského soudního řádu, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí svévolně odepřel její oprávnění měnit žalobní návrh a nutil ji tak k podání žaloby nové, aniž by pro takový postup existoval zákonný důvod. Jako zcela nerozhodná se v této souvislosti jeví otázka případného promlčení uplatňovaných práv.
Jelikož Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces, postupoval v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadený výrok I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003 č. j. 32 Cm 45/2003-38 zrušil.
Přípisem ze dne 3. 11. 2003 vzala stěžovatelka svou ústavní stížnost částečně zpět, a to ve vztahu k výrokům II. a III. napadeného usnesení. Ústavní soud proto v souladu s §77 zákona o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti ve vztahu k těmto výrokům zastavil.