ECLI:CZ:US:2012:3.US.245.12.1
sp. zn. III. ÚS 245/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou v Ostravě - Moravské Ostravě, Přívozská 140/703, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 9. 12. 2011, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. 1 T 22/2001, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2004 sp. zn. 3 To 914/2004, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. 1 T 96/2006, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 3 To 761/2007, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 1 T 45/2004 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2010 sp. zn. 3 To 323/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 1. 2012 stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť byl nezákonně omezován na osobní svobodě, a dále že tato mají být v rozporu s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Dále stěžovatel napadl postup ministra spravedlnosti, který v jeho prospěch nepodal stížnost pro porušení zákona, ačkoliv pro to prý byly dány důvody ve smyslu §266 a násl. trestního řádu, a současně se domáhal toho, aby Ústavní soud ministrovi spravedlnosti uložil takovou stížnost podat. Ministr spravedlnosti měl také porušit jeho právo zaručené v čl. 38 Listiny, a to konkrétně projednat věc bez zbytečných průtahů, neboť on podnět k podání stížnosti pro porušení zákona odeslal dne 25. 11. 2010 a vyrozumění ministra spravedlnosti (ze dne 9. 12. 2011) obdržel až dne 16. 12. 2011.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Napadá-li stěžovatel "rozhodnutí" ministra spravedlnosti ze dne 9. 12. 2011, resp. jeho postup spočívající v nepodání stížnosti pro porušení zákona, Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, dle které stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva (§72 odst. 3 a 4, §75 zákona o Ústavním soudu), neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý jednotlivci, ale ministru spravedlnosti; ten může stížnost pro porušení zákona k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně (§266 a násl. trestního řádu) podat, avšak v případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu (vůbec) spatřovat dotčení základních práv nebo svobod jednotlivce, zaručených ústavním zákonem, které by jej opravňovalo k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu [viz např. usnesení ze dne 14. 12. 1993 sp. zn. III. ÚS 124/93, ze dne 12. 5. 1994 sp. zn. I. ÚS 9/94, ze dne 12. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 365/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 4 a 11, svazek 10, usn. č. 11), ze dne 4. 5. 1999 sp. zn. IV. ÚS 112/99, ze dne 15. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 70/03 (dostupné http://nalus.usoud.cz)].
Pokud jde o ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí, Ústavní soud poukazuje na §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu, který stanovuje lhůty k podání ústavní stížnosti. Jak plyne z výše uvedeného, lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím nelze odvíjet od doručení přípisu ministra spravedlnosti o tom, že důvody pro podání daného mimořádného opravného prostředku nebyly shledány, ale od doručení rozhodnutí o procesních prostředcích, které má (resp. měl) k dispozici samotný stěžovatel, tj. odvolání, eventuálně dovolání. K doručení těchto rozhodnutí - což lze vyvozovat z data jejich vydání (poslední bylo vydáno v první polovině roku 2010) a data odeslání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, tj. 25. 11. 2010 - zjevně došlo nejpozději již v roce 2010, a pokud byla nyní posuzovaná ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 23. 1. 2012, stalo se tak po zákonem stanovené lhůtě.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nutno dodat, že ústavní stížnost, včetně plné moci, nebyla zcela bez vad (např. stěžovatel, ač napadal i rozhodnutí obecných soudů, se nedomáhal jejich zrušení, z plné moci neplyne, že stěžovatel zmocňuje svou právní zástupkyni k podání ústavní stížnosti rovněž proti zmíněnému postupu ministra spravedlnosti, navíc tato je omezena pouze na podání ústavní stížnosti), avšak Ústavní soud stěžovatele k jejich odstranění nevyzýval, neboť na výše uvedených závěrech by se tím nic změnit nemohlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu