ECLI:CZ:US:2008:3.US.2511.08.1
sp. zn. III. ÚS 2511/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Danou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Smetanova 662, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 10 To 61/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení vrchního soudu, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na život zakotvené v čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na ochranu zdraví podle jejího čl. 31. Současně žádá o přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 tr. zákona. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 2. 2007, č.j. 13 Nt 105/2007-18, byl vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. O trvání vazby bylo naposledy podle §71 odst. 4, 6 tr. řádu rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2008, č.j. 9 T 2/2008-2150, tak, že se stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) ponechává ve vazbě, neboť jsou u něj nadále dány důvody podle §67 písm. a) a c) tr. řádu.
Jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla napadeným usnesením Městského soudu v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu soudy odůvodnily tím, že stěžovatel "byl vzat do vazby pod jiným jménem" (užíval několik falešných totožností) a se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu mu hrozí vysoký trest odnětí svobody. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03.
Rovněž vazební důvod dle §67 písm. c) tr. řádu u stěžovatele trvá, jelikož se spolu s dalšími obžalovanými měl trestné činnosti dopouštět organizovaně, soustavně a po delší dobu, přičemž zisky z ní mohou představovat zdroj obživy.
K námitce "pohledem zdravotním" stížnostní soud poznamenal, že "pokud obžalovaní Y. a P. poukazují na svůj zdravotní stav, je třeba zdůraznit, že jsou umístěni v takovém vězeňském zařízení, které je schopno jim poskytnout odpovídající lékařskou péči".
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že obě rozhodnutí posuzují otázku trvání vazby pouze z pohledu naplnění podmínek trestního zákona a trestního řádu, aniž by adekvátně vzaly v potaz jeho mimořádný zdravotní stav. Uvádí, že již při zatýkání a následném výslechu bylo zřejmé, že není po zdravotní stránce zcela v pořádku, přesto však byl vzat do vazby. Vzhledem ke zdravotním potížím byl poslán na vyšetření do vězeňské nemocnice a na specializované pracoviště Nemocnice na Bulovce, kde byl identifikován jako HIV pozitivní a zjištěna žloutenka typu C. Přes veškerá doporučení specialistů mu není poskytována řádná léčba se zdůvodněním, že je drahá, že je cizí státní příslušník a že nemá zaplaceno zdravotní pojištění. Z přiloženého vyjádření nemocnice České Budějovice, a. s. podle stěžovatele vyplývá, že nepokračovat "v antiretrovirové léčbě sice neznamená přímé ohrožení života", avšak řádná léčba by mu "život prodloužila a zvýšila jeho kvalitu". Připomíná, že opakovaně žádal o poskytnutí zdravotní péče formou žádosti o propuštění z vazby, případně o vyhoštění do své vlasti, přičemž jediným výsledkem bylo přeložení do Vazební věznice Praha - Pankrác; ani toto opatření nevedlo ke zjednáni nápravy, neboť mu nebyla "žádná lékařská péče ... poskytnuta".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V ústavní stížnosti předestřené - obsahové - námitky jsou zásadně identické s argumentací, se kterou stěžovatel již oslovil Ústavní soud v návrhu vedeném pod sp. zn. II. ÚS 969/08 a usnesením ze dne 5. 6. 2008 odmítnutém pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Zde Ústavní soud poukázal na vlastní judikaturu (srov. sp. zn. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05), z níž vyplývá, že "způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby, o nichž bylo v napadeném řízení rozhodováno ústavně konformně", a upozornil stěžovatele, že není-li "spokojen s kvalitou a způsobem léčení, které dle něj neodpovídá doporučení lékařů - specialistů", jsou mu k dispozici postupy předvídané zejména v ustanovení §20 a §29 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby ve spojení s §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.
Ku stěžovatelovu úsudku, že "všechny tyto prostředky již vyčerpal, když se opakovaně domáhá ochrany jak prostřednictvím Vězeňské služby, tak prostřednictvím státního zástupce", je nezbytné konstatovat, že se tím nic nemění na výše prezentovaném stanovisku, že námitku proti způsobu výkonu vazby nelze efektivně uplatnit ku podpoře procesních prostředků, jež směřují k odstranění vazby jako takové (vůbec). Situace - z pohledu vymezení stížnostních námitek - je tudíž zcela shodná s tou, kterou již Ústavní soud posoudil dříve.
Míní-li se stěžovatel touto oponenturou přiblížit doložení toho, že nyní vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nutno v rozhodných souvislostech připomenout, že ústavní stížnosti ve věci sp. zn. II. ÚS 969/08 nebyla podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu shledána nepřípustnou.
Nad rámec řečeného stojí za zaznamenání, že stěžovatel námitku "protiústavnosti" způsobu výkonu vazby výslovně identifikoval jen s požadavkem na zrušení napadeného usnesení, a nikoli s tvrzením existence "jiného zásahu orgánu veřejné moci".
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem - s negativním závěrem - posouzeno, resp. když ústavní stížností napadený výsledek řízení před obecnými soudy je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobným věcem již dříve vyslovil, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu - se zřetelem ku zmíněnému usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 969/08 - i ve věci nyní posuzované.
Podle výše uvedeného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát stěžovatelovu ústavní stížnost usnesením (bez jednání) odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu