ECLI:CZ:US:2011:3.US.2533.11.1
sp. zn. III. ÚS 2533/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Alexandrou Řehákovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kralovická 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 29 Cdo 1349/2011-7056, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999, č. j. 2 Ko 60/99-304, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998, č. j. 52 K 92/97-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Vrchní soud v Praze shora uvedeným usnesením potvrdil rubrikované usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento soud prohlásil konkurs na majetek stěžovatele.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2004, č. j. 29 Odo 696/2004-2247, stěžovatelovo dovolání ze dne 16. 8. 1999 odmítl coby opožděné. Toto usnesení, jakož i obě jemu instančně předcházející soudní rozhodnutí, stěžovatel napadl ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 708/04, odmítl.
V pořadí druhé dovolání směřované proti shodnému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel podal v roce 2009. Nejvyšší soud usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností dovolání odmítl pro opožděnost rovněž [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; připomenul, že dovolání z roku 2009 nemůže být "včasnější" než tentýž opravný prostředek podaný v roce 1999, a v podrobnostech na svoje dřívější usnesení odkázal.
Stěžovatel ztotožňuje podstatu své ústavní stížnosti s námitkou, že dovolací soud nesprávně posoudil otázku právní moci usnesení soudů nižších stupňů, a tím i včasnosti dovolání. Uvádí, že usnesení Vrchního soudu v Praze mu nebylo nikdy doručeno, a tudíž právní moci dosud nenabylo. Dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze pochybil tím, že k projednání návrhu na prohlášení konkursu nenařídil jednání.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Ze stěžovatelových následných procesních postupů (zejména zahájení řízení dovolacího vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Odo 696/2004, resp. o ústavní stížnosti evidovaného Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 708/04) je patrné, že s obsahem zmiňovaných - nyní opět napadených - rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999, č. j. 2 Ko 60/99-304, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998, č. j. 52 K 92/97-83) byl již před podáním v pořadí prvního dovolání (tj. datovaného dnem 16. 8. 1999) obeznámen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 708/04, ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 2962/07, a ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1506/08).
Ústavnímu soudu proto nezbylo než přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatel dovolání ze dne 22. 4. 2009 podal opožděně. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud podanou ústavní stížnost tudíž odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Byla-li ústavní stížnost proti v záhlaví specifikovaným usnesením Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze podána až poté, co skončil jejich "první" přezkum usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 29 Odo 696/2004-2247, a usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 708/04, stalo se tak - již logicky - opožděně (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Lhůta pro podání ústavní stížnosti se nemůže odvíjet od rozhodnutí o dovolání (podruhé) podaném po lhůtě, a to nadto poté, co o předchozí ústavní stížnosti, směřující proti týmž rozhodnutím nižších soudů, bylo Ústavním soudem již dříve rozhodnuto jako o návrhu zjevně neopodstatněném.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu